Horké dny sice vybízejí vyrazit spíš k vodě, klimatizované sály galerií však mohou nabídnout víc než jenom osvěžení těla. Forbes pro vás vybral výstavy, které vás v letní sezoně mentálně a vizuálně občerství.
Divišovy rajské květy v GASKu v Kutné Hoře
Jedna z maleb Stanislava Diviše. | Foto GASK
V barokních sálech jezuitské koleje, které obývá kutnohorská GASK, vykvetla květinová louka. Téměř stovku pláten a několik objektů ze své novější tvorby tu představuje výrazná postava současné české malby Stanislav Diviš.
Titul celé výstavě Květy z ráje dal jeden z vystavených cyklů, ovlivněný vitrážemi oken francouzských gotických katedrál. Inspirační zdroje z novější i hlubší minulosti ale lze najít i v dalších dílech.
Diviš na plátno přenáší starověké písmo z mayských stél, půdorysy historických staveb, rozkresy spartakiádních cvičebních sestav, náčrty z přípravných kreseb slavných českých kubistů nebo vlastní dětské klikyháky objevené v krabici. Tyto vzory proporčně upravuje a zářivě obarví – diváka výstavou vede červená, která žhne z většiny velkoformátových pláten.
Expozice v umělcově rodném městě patří k dosud největším přehlídkám jeho tvorby.
Enviromentální
přemítání v pražském Rudolfinu
Unconductive trash (Michal Pěchouček a Rudi Koval), Burning Daylight, 2020. | Foto Galerie Rudolfinum
Péče o životní prostředí je pro současné umělce žhavé téma, ke kterému se největší hvězdy scény vyjadřují skoro povinně. Před pěti lety například vystavila jedna z těch nejzářivějších, Dán Olafur Eliasson, v Paříží instalaci z kusů islandského ledovce, který jako memento klimatické krize pomalu tál na dlažbě Place du Panthéon.
Jaká byla uhlíková stopa přesunu ledovce z Grónska do Paříže, netušíme, u výstavy Unplugged, kterou na žhavém konci léta otevírá pražská galerie Rudolfinum, však zůstane minimální. Alespoň s tímto záměrem realizovala desítka oslovených umělců z Rakouska, Belgie, České republiky a Slovenska své site-specific projekty pro galerii.
Ohled na životní prostředí umělci brali i při transportu svých děl, takže jedenapůltunový objekt Tomáše Moravce do galerie dovezl koňský povoz, cyklus kreseb Belgičana Rinuse van de Velde z Antverp do Prahy přemístil na kole jeho kamarád, vášnivý cyklista.
Rok Adolfa Loose lze slavit po celém Česku
Z výstavy Nejen brněnské stopy. | Foto Špilberk
Letos slavíme 150. narozeniny slavného funkcionalistického architekta, který ornament považoval za zločin. Několik institucí a měst u této příležitosti připravilo sérii výstav, procházek či přednášek. Vyvrcholením by měla být na sklonku roku výstava v Národním technickém muzeu v Praze, ale už od léta běží některé další projekty.
Brněnské stopy Adolfa Loose mapuje výstava na Špilberku v Brně, která představuje i nově objevené práce autora v moravské metropoli. Užít si Loosovy interiéry naživo můžete v Plzni i v Praze. V pražské Winternitzově vile lze dokonce přenocovat.
Sudek jinak, než jej znáte
Josef Sudek, [Marie Zlatníková při práci na portrétu herce Vladimíra Borského], 1941, digitálně upravený negativ, 10 × 15 cm, Ústav dějin umění AV ČR, inv. č. S 10470N. © Josef Sudek, dědicové. Repro © Vlado Bohdan, ÚDU AV ČR
Poetická zátiší či panoramatické záběry Prahy fotografa Josefa Sudka patří k pilířům české vizuální kultury – zná je snad každý. O Sudkovi bylo hodně napsáno, proběhl nespočet výstav. Zdálo by se, že k jeho jménu není co dodat.
A přesto. V Domě fotografie GHMP je k vidění letní výstava, která ukazuje Sudka jinak. Shrnuje několikaletý projekt Ústavu dějin umění AV, jenž zpracovával část fotografova archivu věnovanou reprodukcím uměleckých děl jiných autorů, hlavně soch. Rozsah tohoto souboru je obrovský, mluví se o 20 tisících negativech.
Na výstavě nazvané Fešandy ze šuplíků je vidět, že zatímco u některých děl Sudek vkládal i do čistě reprodukční práce nemalou invenci a sochy svým způsobem portrétoval, jindy, kdy jej práce nejspíš nebavila, ji pojal velmi formálně. Výstava nezakrývá ani to, že autor obestřený posvátnou aurou běžně fotografoval i prorežimní díla, třeba Švecova Stalina z Letné.
Za uměním do metra
Za uměním nemusíte chodit jen do galerií. Stačí vyrazit do pražského metra. Od půlky května do konce roku si kurátor Ondřej Horák v rámci výstavy Umění za čarou hraje s cestujícími, kteří procházejí centrálními stanicemi na lince B. Na každou ze čtyř zastávek umístil čtyři velkoformátové, černobílé fotografie, které sebe navzájem i cestující provokují k dialogu.
Například
záznam happeningu Jiřího Kovandy ze sedmdesátých let, kdy se
umělec postavil na eskalátor metra opačně tak, aby se díval
ostatním cestujícím do očí, doplňují snímky Krištofa
Kintery, jenž o dvě desítky let později cestoval po Praze
s bílým kulatým objektem s názvem To.
