Brno Talks je seriál odlehčených rozhovorů s osobnostmi brněnského podnikání. Moravská metropole je plná inspirativních lidí, pod jejichž taktovkou vyrostl nejeden úspěšný byznys. A taky těch, kteří zvedají celý region svými činy v tichosti a zpovzdálí.
Úspěšný abstraktní malíř a profesor na FaVu, jehož plátna se běžně prodávají za ceny kolem půl milionu korun. A taky umělec, který tento týden zahájil výstavu v Topičově salonu v Praze, ačkoli galerie zůstávají zavřené a návštěva je možná pouze po osobní domluvě.
Petr Kvíčala se ve výstavě Kvíčala for IKEA s humorem opřel do švédského nábytkářského kolosu a vrací mu kopírování svých motivů. Červené čáry a vlnovky na bílém pozadí jsou totiž už čtyřicet let umělcův signaturní prvek.
Slavný malíř stojí také za fasádou moderního kostela Blahoslavené Marie Restituty, maloval stěny pro veřejnou mši papeže Benedikta nebo pobočku Německé spolkové banky v Saské Kamenici a jeho plátna visí v mnoha vilách milionářů.
On sám má dle brněnských bájí a pověstí v garáži tři lamborghini a dvě ferrari. Nebo je to jinak?
Všimla jsem si, že rozjíždíš Instagram. Jak ti to jde takhle v šedesáti letech?
Začalo mě to bavit! Přemýšlet jinak a vytahovat věci, které by mohly komunikovat s lidmi i mimo uměleckou bublinu. Řada mé práce není namířena totiž jen tam.
Navezl jsi se vtipně do Ikey, protože jejich designérka používá přesné motivy, jako děláš už čtyřicet let ty. Přišla od nich nějaká reakce?
Napsali mi hned druhý den po zveřejnění pozvánky na výstavu na sociálních sítích, s otázkou, co to má znamenat a že nemají žádné informace. Tak jsem jim napsal, že prodávají něco, co dělám už čtyřicet let a na výstavu je pozval.
Co jsi touhle výstavou chtěl říct?
Byli jsme v IKEA a naše dcera přinesla tácek s tím, že je můj. Moje žena Petra pak objevila ubrousky a skleničky s mými motivy. Koupili jsme je ze srandy domů a každý, kdo k nám přišel na návštěvu, se ptal, jestli jsem je dělal já. Podívali jsme se na to trochu blíž a zjistili, že jejich mladá designérka používá úplně stejné ornamenty jako já. To se u vlnovky může samozřejmě stát. Ale protože je to opravdu shodné, pojal jsem výstavu jako fór, kterým chci ukázat, že ne všechno, co je dekorativní, je v uměleckém světě pokleslé.
Kromě souboru maleb v reakci na IKEA vystavuju i bílé monochromy nebo samizdaty, které jsem tajně tiskl u sebe doma v osmdesátkách a dělal k nim obálky.
Před Vánocemi jsi začal podporovat mladé umělce prodejem svých grafik, proč?
Protože jsou teď úplně v háji. Začínající umělec po škole v téhle covidové době nemůže ani vystavovat, ani pořádně prodávat. Mají to hrozně těžké. Takže jim chci pomoci.
Učíš své studenty malby i self-promo a byznysové strategie?
Částečně. Vedu je k tomu dělat semestrové prezentace nebo se prezentovat na Pecha Kucha, musí mít také založený svůj Instagram a na vernisáži nebo v hospodě umět ukázat deset svých věcí na telefonu – a k tomu o nich hned promluvit, aby se učili komunikovat současnými nástroji, uměli zformulovat, napsat a povyprávět, co to vlastně dělají.
Jak to děláš, že se v Česku živíš svými obrazy a jsi úspěšný?
Nevím. Někdy je mi to záhadou. Nějak mi to samo vychází. Nedělám obrazy pro peníze, ale proto, že mě to baví, a v ten moment jsem schopný do své práce dát všechno. Možná je to v nich cítit. Ornamentem bych se nezabýval, kdybych chtěl cíleně vydělávat peníze uměním, to bych začal malovat portréty slavných lidí nebo formule a jeleny.
Jak se dostat na zdi vil milionářů?
Mám asi štěstí, že moje věci dobře komunikují s architektonickým prostorem. Jsou pozitivní, i když to mým záměrem nikdy nebylo.
Tvoje věci jsou dnes už investicí, které obrazy nejvíc prodáváš?
Velké plátna. Řada mých sběratelů říká, že když už Kvíčalu, tak ty velké energické věci, které umějí prozářit prostor. Mají je totiž většinou na stěnách a ne v depozitu.
Za kolik jsi prodal nejdražší obraz a řekneš komu?
Za milion a něco, jednomu významnému českému byznysmenovi, který nechce být jmenován.
A umíš i věnovat obrazy zdarma?
Občas nějaký věnuji.
Je umění byznys?
Vůbec nemusí být. Není to jeho úkol. Když se to stane, je to příjemný bonus, ale pokud je byznys hlavní priorita, pozná se to. Je to umění prázdné. Mám opravdu hodně práce a hotových děl, občas se díky tomu stane, že něco z toho prodám a můžu se tedy uživit.
Štve tě v současném uměleckém světě něco?
Pýcha. Umělců i teoretiků, ten pocit nadřazenosti některých lidí mě štve.
A co tě těší?
Že i dneska v pragmatické době ke mně stále přichází studovat malbu spousta zajímavých lidí, i když vědí, že ekonomická očekávání do budoucna jsou velmi malá. Studovat umění totiž nezaručuje vůbec nic a pouze dvěma procentům výtvarníků se podaří prodávat a vystavovat. Přesto do toho jdou.
Jaký je vlastně dnes archetyp umělce?
Znám jen sebe a můžu tak jen podle sebe hodnotit. Jsem požitkář. Vzorec a schéma, jak má vypadat umělec a jaký má být, je automaticky klišé. Není nutné žíznit po životě, trpět a pak si uříznout ucho, stejně tak může být v pořádku mít ve svém ateliéru dvacet zaměstnaných lidí nebo dělat show. Nevíme přece nikdo, jak to má správně být, a každý si má hledat svou cestu.
Máš nějakou múzu?
Ženu, tu moji. Je osudovou i v byznysu.
A
jak je to tedy s těmi tvými auty v garáži?
V garáži mám Vespu. A pak jedno krásný auto pro radost.
