„Miluju deadliny,“ napsal jednou autor Stopařova průvodce galaxií Douglas Adams, „mám rád zvuk, který vydávají, když se proženou kolem mě.“
Douglas Adams byl velký vtipálek, ale spoustu věcí dokázal trefit naprosto přesně. Stejně jako to, co s námi dělají deadliny a jak snadno je dokážeme nebrat vážně. Tohle jeho přirovnání si nedávno vypůjčili Elliot Bergman a Jordan Miller-Ziegler z univerzity v Oregonu, když se snažili popsat, jaké jsou psychologické kořeny prokrastinace, tedy chorobného odkládání toho, co musíme udělat, a co s tím můžeme dělat.
Vycházeli přitom z vlastního výzkumu, ve kterém se snažili odpovědět na tyto otázky: Proč prokrastinujeme a nemůžeme s tím přestat? Jsme tak nastavení? Nebo je snad něco špatně s naším pojetím práce? Cílem jejich projektu bylo získat neurovědecká vodítka k tomu, proč je pro nás prokrastinace tak svůdná a jak se s ní vypořádat. A k tomuto výzkumníci došli:
Chtít nebo nechtít
Všechno začíná jednoduchou volbou mezi tím, zda pracovat teď, anebo až pak a teď raději dělat něco jiného nebo ještě lépe vůbec nic. Naše rozhodnutí jsou podle vědců přímo ovlivněná tím, jak moc nám na práci, kterou zrovna máme udělat, záleží. Psychologové tomu říkají subjektivní hodnota a prokrastinace se podle této teorie dostaví, když subjektivní hodnotu práce převáží hodnota nějaké jiné činnosti.
V takovém případě se nabízí údajně jednoduchý trik: musíte najít způsob, jak si pro sebe zvýšit subjektivní hodnotu zadané práce, aby se stala důležitější než cokoli kolem. Můžete taky zkusit zmenšit atraktivitu zábavy, která vás od práce odvádí. Nebo kombinaci obojího.
Čtěte také: 10 zásad, jak posilovat svoji vůli
Zní to sice prostince, ale dodržet tuhle strategii může dát zabrat, takže se mějte na pozoru. Odhodlání vám pochopitelně bude komplikovat celá řada rozptýlení, která budou subjektivní hodnotu práce nadále snižovat.
Daleký, předaleký deadline
Pokud jde o to, co se lidem vyplatí a nevyplatí, tak v odhadech nebýváme úplně racionální. Například tisícikoruna bude mít za týden stejnou hodnotu jako teď, ale vidina jejího vlastnictví – tedy celkový pocit uspokojení z toho, že mám tisíc korun – podstatně mění její subjektivní hodnotu. Sklon lidí ohodnocovat peníze na základě času, za který je dostanou, se nazývá míra časové preference a odhaluje zajímavé věci.
Čtěte také: Co udělat, abyste z práce odešli v pět a měli vše hotovo
Například jedna dnes již slavná americká studie ukázala, že dostat za tři měsíce 100 dolarů je napříč tamní společností většinou stejně atraktivní jako dostat 83 dolarů hned. Vidina okamžitého zisku je tedy evidentně silnější než ztráta 17 dolarů. Subjektivní hodnotu peněz samozřejmě ovlivňují i další faktory, jako kolik jsme jich za dosavadní život dokázali získat nebo ztratit, ale důležité je především to, že mezi subjektivní a objektivní hodnotou neexistuje přesná rovnováha.
Míra časové preference tím pádem sehrává svou úlohu i v prokrastinaci, protože dokončení zadaného úkolu se vždy projeví až v budoucnu. Čím vzdálenější deadline máme, tím méně atraktivní pro nás je dodělat práci hned. Různé výzkumy na toto téma opakovaně prokázaly, že sklony k prokrastinaci model míry časové preference poměrně věrně kopírují. Pro ty, kteří se za prokrastinátory sami označují, má navíc splnění pracovního zadání v předstihu často menší cenu než pro ostatní lidi. Jeden z možných způsobů, jak takovému stavu předejít, je zdánlivě si deadline přiblížit – například představením si odměny, která bude za hotovou práci následovat.
Bez práce nejsou koláče
Plnění pracovního zadání má ale subjektivně nižší hodnotu i proto, že je to prostě práce, píší oregonští vědci. A ta vyžaduje úsilí. Všechny nové výzkumy na toto téma se shodnou na tom, že mentální úsilí je drahá záležitost, což způsobuje, že lidé si přirozeně vždycky vyberou nějakou jednodušší možnost. O tom, co je a není složitá práce, navíc rozhoduje i osobní zkušenost.
Všechno, zdá se, nasvědčuje tomu, že lidé prokrastinují tím víc, čím složitější činnost se od nich očekává. Jiný ekonomický termín – náklady příležitosti – totiž vysvětluje, že pokud musí člověk vykonávat ze dvou prací tu těžší, bere to jako ztrátu. Možný způsob, jak prokrastinaci zmírnit, je tím pádem třeba rozložit si úkol na menší a nám bližší části.
Vaše identita je vaše věc
Pokud platí, že prokrastinace je vedlejším účinkem toho, jak máme nastavené pracovní hodnoty, je vlastně celý problém spíš záležitostí motivace než našich schopností, soudí oba vědci. Jinými slovy, můžete být špičky v podstatě v čemkoli (ať už je to vaření nebo psaní románů), ale když nemáte dostatečnou motivaci nebo potřebu práci dokončit, je to, jako by vaše nadání vyletělo komínem. Ve svém článku výzkumníci citují britského novináře Roberta Hankse, který podle nich prokrastinaci výstižně popsal jako „ztrátu apetitu“. Nejde sice o běžnou chuť k jídlu, ale přesto by se dalo říct, že je také spojena s naším každodenním životem, pojetím kultury a vnímáním toho, kdo jsme.
Čtěte také: 10 jednoduchých způsobů, jak být v práci produktivnější
Přes to všechno se prokrastinace dá porazit. Klíčem k úspěchu je využití tzv. sebepojetí, konkrétně to, že své sebepojetí spojíte s konkrétním úkolem, který je před vámi. Díky tomu k němu budete přistupovat s nejvyšší důležitostí a jeho splnění pro vás bude mít mnohem vyšší cenu.
Robert Hanks ještě jednou – podle jeho názoru má totiž prokrastinace původ v „selhání schopnosti identifikovat se se svým budoucím já“ – tedy právě s úkolem, který se nás týká. A protože člověk je nastavený tak, že se mnohem efektivněji motivuje pozitivní cestou, subjektivní hodnotu zvyšuje velmi výrazně právě kladné spojení práce a sebepojetí. Tedy budou-li vás v zaměstnání motivovat stejné cíle, jaké máte spojené s životními postoji a hodnotami, můžete dokázat odstranit nedostatek pracovního uspokojení, který bývá pramenem prokrastinace.
