„Je to jako jízda v autě. Z obou stran otevřené okno a vy na chvíli vyndáte ruku ven, cítíte ten tlak z rychlosti a větru kolem. Když chcete dát ruku výš, namíříte ji nahoru, když níž, dolů. A takhle přesně ovládám já svým tělem jetwings,“ popisuje nadšeně parašutista Vince Reffet techniku tryskového pohonu s pevnými křídly, která mu umožňuje letět rychlostí až 300 km/h.
Jednatřicetiletý Reffet je teprve druhý člověk, který si mohl tuto moderní techniku létání vyzkoušet. Prvním Jetmanem, jak se okřídleným letcům přezdívá, byl o 20 let starší Yves Rossy, bývalý pilot švýcarských aerolinií a letecký nadšenec, který před 16 lety sestrojil první jetpack – křídla o rozpětí 2,4 metru se čtyřmi podvěšenými proudovými motory, poháněnými kerosinem (leteckým benzinem).
„Yves chtěl vždy létat s někým. Nikdo to ale nechtěl zkusit, všichni měli strach. No a když jsem se jel za ním podívat do Španělska, tak to nabídl i mně a já řekl – jasně, proč ne?“ popisuje první kontakt s Jetmanem mladý Francouz. V té době za sebou měl už 15 tisíc seskoků s padákem a tři výhry z mistrovství ve freeflyingu – nové parašutistické disciplíně, kdy letíte střemhlav dolů z výšky a u toho můžete dělat, cokoliv co vás napadne, třeba dělat kotouly.
Proletět se vedle Airbusu A380? I to Jetmani dělají.
Létání s 55 kilogramy na zádech a žhnoucími motory, kde jakýkoliv sebemenší špatný pohyb může mít fatální následky, ale vyžaduje poctivý trénink. Reffet trénoval na svůj první let s motory čtyři roky, dohromady absolvoval 60 seskoků bez pohonu. „Před prvním letem mě vystrašilo, že jsou křídla tak těžká, ale až ve vzduchu jsem si uvědomil, jak je to skvělé. Poprvé jsem mohl letět čtyři minuty, zatímco u volných seskoků s padákem je to necelá minuta,“ říká.
Svůj první let s tryskovým pohonem absolvoval v létě 2013 na Costa Bravě, kde má Yves Rossy základnu. Reffetovi to tenkrát změnilo život. „Jako parašutista jsem zkoušel vydržet ve vzduchu co nejdéle, proto jsme s kamarády skákali i z 10 kilometrů. Teprve s jetwings se tyto hranice posunuly dál. Teď už konečně můžu říct, že létám!“ vypráví zapáleně mladý kaskadér.
Nic z toho by se nestalo nebýt jeho otce, profesionálního parašutisty, který malého Vince vodil s sebou, aby se díval, jak přistává do polí. „Všichni kolem mého táty říkali, skákej, vždyť to můžeš odkoukat od něj, ale otec mě do ničeho nenutil,“ vzpomíná a dodává, že zpočátku nebyl do extrémního sportu tak zapálený jako jeho o dva roky starší bratr. Ten prý věděl už odmala, že bude jednou skákat.
Když dosáhl Reffet 15 let, legálního věku pro seskoky, tak si řekl, že by to měl alespoň zkusit, aby poznal, jestli se mu to bude líbit. „Bylo to v květnu 2000 na severu Francie. Seděl jsem v letadle a říkal jsem si, co tady proboha dělám? Nakonec se otevřely dveře a já jsem musel skočit. Bylo to něco neskutečného. Od toho momentu jsem věděl, že už nechci dělat nic jiného než létat,“ vypráví.
A měl pravdu. Od prvního seskoku zkusil snad všechny parašutistické disciplíny jako například klasický skydiving, basejumping nebo freeflying a díky tomu poznal spoustu zemí. Skákal třeba v Karibiku, Brazílii, Malajsii, Austrálii, a dokonce před čtyřmi lety i na letišti v Prostějově. „Bylo to skoro až romantické, přistáli jsme totiž do polí s vlčími máky. Ale takových krásných míst je spousta,“ říká Reffet.
Jeho talentu si všimly i firmy podporující extrémní sporty. Prvním byl Red Bull a poté s příchodem jetwings XDubai, který oběma pilotům – Rossymu a Reffetovi – postavil na poušti v Dubaji hangár. Létání s jetwings je totiž náročný sport. Sám Reffet ho přirovnává k formuli 1.
„Na okruhu je potřeba spousta lidí, jinak by auto nevyjelo z boxu a to samé platí i u jetwings. Musíme mít zázemí, helikoptéru, tým inženýrů a další lidi, kteří mají na starosti organizační věci,“ vysvětluje a dodává, že díky podpoře dubajského korunního prince Hamdana si to mohou dovolit a nejen to. Minulý rok dokonce získali povolení k přeletu nad nejvyšší budovou světa Burdž Chalífou a letu vedle největšího dopravního letadla Airbus A380.
Jetmani bydlí od října do dubna v Dubaji, kde trénují a zkoušejí nové projekty. V letní sezoně, kdy ve městě dosahují teploty přes 50 stupňů a nedá se létat, se stěhují na Costa Bravu do Španělska. Rodinu berou s sebou. „Čím častěji můžu být se svou snoubenkou, tím jsem šťastnější,“ říká mladší parašutista, který se zasnoubil před pár měsíci. „Když jsem chtěl Agnes požádat o ruku, nevěděl jsem, jak to mám udělat. A pak jsem si řekl, proč to neudělat ve vzduchu? Přiletěl jsem k helikoptéře, kde seděla, a na křídlech jsem měl napsáno: Vezmeš si mě? Řekla ano,“ popisuje jeden ze svých údajně nejemotivnějších zážitků.
Vince Reffet (vlevo) se svým mentorem Yvesem Rossym.
„Díky Yvesovi mám možnost se naplno věnovat sportu, který mě naplňuje, ale pořád nám toho ještě hodně zbývá. Chtěli bychom, aby v budoucnu létalo více lidí, abychom byli zcela nezávislí – mohli startovat a přistávat, kdekoliv by se nám zachtělo, bez helikoptéry a dalších lidí kolem,” přeje si Jetman Vince Reffet.
A co by poradil lidem, kteří se chystají na svůj první seskok? „Mít strach je přirozená věc, taky ho mám. Je to známka toho, že žijete. Musíte ho jen umět přetransformovat do pozitivní energie, abyste si to tam nahoře užili,“ radí odvážný parašutista, který ve svém volnu učí lidi skákat z výšek.
