Připadáte si, jako byste se vrátili zpět v čase. Minimálně do třicátých let, kdy ještě Adina Mandlová a Lída Baarová oblékaly dlouhé sukně, klobouky a rukavičky při každé příležitosti. V novém pražském obchodě Tonak je cítit prvorepubliková elegance a poctivost více než tři sta let starého kloboučnického řemesla. Luxusní flagship store na rohu Žatecké a Široké je totiž součástí velkých změn, kterými TOvárna NA Klobouky právě teď prochází.
„Když se řekne klobouk, tak jedině Tonak. Chceme, aby si nás lidi hned spojili s tímto módním doplňkem. Aby proběhla stejná asociace, jako když se řekne kabelka – Louis Vuitton nebo lodičky – Christian Louboutin,“ popisuje svoji ambiciózní vizi Michael Tělecký, jeden ze tří akcionářů historické firmy, která dnes intenzivně buduje síť vlastních prodejen a franšíz.
Michael Tělecký vlastní 12 procent akcií Tonaku.
Až do nedávna fungoval Tonak jen na modelu B2B, kdy přeprodával polotovary svých klobouků jiným firmám, které je prodávaly pod vlastní značkou, a to se má změnit. Obchod poblíž nejdražší české ulice je takovou menší zkouškou B2C a v případě, že bude nová strategie firmy úspěšná, expanduje značka Tonak i do jiných zemí.
„V zahraničí prodáváme devadesát procent svých výrobků (polotovarů), přitom nás naši zákazníci neznají. A to se musí změnit,“ myslí si Tělecký, jehož snem je vybudovat z Tonaku podobnou firmu, jakou je třeba italská Borsalino. „Jejich kvalita je srovnatelná s tou naší, už jen proto, že si některé pokrývky hlavy objednávají u nás. A výhoda je, že v Itálii je zná každý.“
Čepice, barety, klobouky a fezy. To vše se vyrábí v novojičínské továrně na kloubouky založené v roce 1630. V té době byl městskou radou schválený kloboučnický cech. Změna a přechod k manufaktuře nastala až s příchodem Jana Nepomuka Hückela v roce 1799, kdy se výrobky z Čech dostaly na zahraniční trh. Hückel zavedl do výroby i další novinku – stroje, které v továrně slouží dodnes. „Je to, jako kdybyste se procházeli muzeem. Některé historické stroje nejdou nahradit novějšími, protože zkrátka lepší neexistují,“ říká Tělecký.
Klouboučnický byznys Hückela a jeho synů šel podle plánu až do znárodnění, kdy se ze společnosti J. Hückel a synové stal n. p. Tonak. Po revoluci ovládla klouboučnickou výrobu investiční skupina Stark, která vlastnila také Fezko Strakonice, továrnu specializující se na automotive textil, a z Tonaku se stal na pár let otloukánek skupiny. Po prodeji Fezka v roce 2008 část investorů odešla a zůstali jen ti, kteří v pokrývkách hlavy viděli budoucnost.
Aktuálně drží většinový podíl v Tonaku švédský privátní investor Mikael Ahlström, kolem dvanácti procent Michael Tělecký a tentýž podíl má i Jan Vrba, ekonom a porevoluční ministr průmyslu. Přičemž nejblíže má ke značce právě Tělecký, jehož snem je navázat právě na zašlou slávu Hückelovy manufaktury.
„Najali jsme nový tým manažerů, aby nám pomohl se strategií. Začali jsme pracovat na retailové divizi, moderní vizuální identitě a marketingu, kterým cílíme i na mladší klientelu,“ popisuje změny akcionář, kterému se společně s týmem podařilo během osmi let zšestinásobit obrat firmy na 450 milionů. Přičemž zdárně překonali i minulý rok, kdy přišli hlavně kvůli výpadku poptávky do Ruska o 58 milionů korun.
Michael Tělecký se módě nikdy nevěnoval, ale teď jí doslova žije. Jezdí na zahraniční veletrhy, navštěvuje módní salóny, přehlídky, inspiruje se doma i ve světě a to proto, aby z Tonaku vybudoval světovou jedničku. „Důležitá je pro nás i spolupráce se známými návrháři, třeba Klárou Nademlýnskou, která pro nás minulý rok navrhla limitovanou edici klobouků. A tím rozhodně nekončíme,“ říká podnikatel, jenž sní o spolupráci s britským návrhářem Philipem Treacym, který je známý tím, že navrhuje klobouky třeba královské rodině.
A modernizací prochází i samotné zpracování odpadu z králičí kůže a srsti, který severomoravští kloboučníci přeměňují na hnojivo pro biofarmáře. Momentálně firma společně s akademiky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně žádá o patent na hydrolyzát u Evropského patentového úřadu.
Další využití mohou mít látky získané z odpadní králičiny (keratin a kolagen) rovněž ve stavebnictví. Na tom Tonak nově spolupracuje s Českým vysokým učením technickým v Praze, kde zkoušejí tyto materiály přimíchávat do stavebních hmot, konkrétně do pórobetonu.
„Aby nás nenapadli nějací ekologové. Králíci se chovají na maso. Srst, kterou odebíráme, je tedy už v podstatě odpadní materiál,“ vysvětluje spolumajitel firmy Tonak, jejíž produkty si kromě movité klientely oblíbili ortodoxní Židé, bolivijští indiáni, nigerijští muslimové nebo třeba letušky katarských aerolinek. K nejprodávanějším produktům patří ale stále čepice „zmijovky“, kterých jen do Senegalu ročně směřuje přes 200 tisíc.
Foto: Michael Tomeš
