Létali po celém světě a ještě si tím slušně vydělávali. Práce stevardů se však pro Reného Kraloviče a Petera Kollára nestala vyvoleným povoláním; pouze prostředkem k tomu, jak ho najít. Nyní provozují několik podniků v Brně – a zvlášť kavárna SKOG ve skandinávském stylu se stala hitem.
Právě v ní se během parného odpoledne potkáváme. Uvnitř příjemně chladí klimatizace, hraje nevtíravá hudba, bílé stěny doplňuje teplá barva dřeva (však taky skog znamená švédsky les); ideální místo pro schůzky či pro práci. Sedí se na vyřazených školních židlích u stolů ze starých cívek, minimalistický interiér doplňují průmyslové prvky. Vítají mě dva vytáhlí muži na prahu třicítky a řeč se rychle stáčí k jejich neobvyklému kariérnímu restartu – z kabin letadel do brněnských restaurací.
„Nejsme úplně letuškovské typy,“ směje se výrazně potetovaný Kralovič. „Dělali jsme to od roku 2010, byl to přivýdělek při škole. Tehdy to ještě bylo docela dobře finančně ohodnocené, ale ani jeden z nás to nechtěl dělat dlouhodobě.“
Peter Kollár a René Kralovič
Zážitků si oba slovenští rodáci odnesli dost; procestovali kus světa, jenže zároveň poznali, že by těžko takovou profesi mohli dělat věčně. „Není to práce, když chcete mít nějaké zázemí, rodinu,“ vypráví Kollár. Ač věděl, že stevardem zůstat nechce, o kavárenském uplatnění tehdy ani nesnil.
Čtěte také: Kariérní restart aneb Jak se z rádií, ledu a školních lavic dostat k vínům
V Brně studoval ekonomicko-správní fakultu na Masarykově univerzitě a během školních let se dostal i na studijně-pracovní pobyt do Šanghaje. Až tam si začal všímat všelijakých kavárenských a gastronomických postupů. Po návratu do Brna ho pak zarazil kontrast a nerozvinutost české scény. „Uvědomil jsem si, že tu chybějí nějaké koncepty a že je na trhu mezera,“ říká.
Z jeho hlavy vzešel nápad na kavárnu – a Kraloviče si vybral jako parťáka, protože věděl, že má v oboru zkušenosti. „Fungoval jsem v rámci rodinného gastro podniku, dělal jsem realizace na klíč,“ líčí Kralovič.
Nejprve zvažoval rozběhnutí pražírny sám, poté však spojil síly s Kollárem a pustili se do nového projektu. Inspirací jim byl kavárenský boom v Berlíně a vznik řady nových mikropražíren. Rok a půl s vlastní kávou z pražírny Rusty Nails Coffee Roasters experimentovali, než ji představili zákazníkům, a nabídli jiným kavárnám v Česku a na Slovensku.
Ač se profesi učili za pochodu, nechyběla jim při tvorbě nového podniku odvaha. Zvolili neobvyklý název, netradiční interiér – a rychle slavili úspěch. „Nemyslím, že jsme vybrali něco extrémního. Nešlo o to, jestli uděláme kavárnu ve skandinávském stylu; spíš jsme chtěli udělat něco, co tu chybí,“ tvrdí Kollár. „Ale shodli jsme se v tom, že máme rádi minimalismus, jsme strašní puritáni. Méně je víc.“
Čtěte také: Nový hit Instagramu, co uhranul Austrálii: latté ve slupce od avokáda
Kavárna otevřela v prosinci 2014 se vstupní investicí 2,7 milionu korun. Do provozního zisku se dostala už zhruba ve druhém měsíci fungování, meziročně roste zhruba o 17 procent; řadu z vydělaných peněz však majitelé reinvestují do jejího vylepšování. A také do vylepšování pražírny, s kterou mají velké plány. Nyní se nachází v patře kavárny, pronajali si však pro ni nové prostory, které nyní rekonstruují. „Do konce léta to chceme stihnout,“ hlásí Kollár.
Jelikož u SKOGu není místo na zahrádku, otevřeli s Kralovičem také venkovní bar Blokk, k tomu letos spustili ještě malinkatý bar s posezením ve vnitrobloku nazvaný výstižně 5m2; obojí se rychle stalo úspěšné. „První projekt vznikl ve spolupráci s Moravskou galerií na nádvoří za Uměleckoprůmyslovým muzeem. Druhý vznikl ve spolupráci se studiem KOGAA, kterému se podařilo zachránit budovu brněnského lihovaru,“ vysvětluje Kollár.
Bar 5m2
Příběh dvou bývalých stevardů připomíná počiny Jakuba Zajíce a Lukáše Žďárského, kteří v Praze otevřeli Kavárnu, co hledá jméno, VNITROBLOCK či Radlickou kulturní sportovnu (jejich příběh si můžete přečíst v říjnovém Forbesu). „Už jsme to přirovnání slyšeli. Neznáme je, ale klobouk dolů před tím, co se jim povedlo,“ prohlašuje Kralovič.
Ač už se oba z oblak snesli pracovně na zem, zkušenosti ze stevardské praxe se jim prý hodí dodnes. „Učili nás, že když vstoupíme do práce, necháváme problémy venku. Nikdo není v práci zvědavý na to, jak se člověk vyspal,“ tvrdí Kralovič a Kollár dodává: „Pojítko je poměrně silné. Při práci stevardů by sice měla být prioritou letecká bezpečnost, ale aniž bych ji chtěl dehonestovat, jde v ní zejména o obsluhu zákazníků. A přístup k nim by měl být stejný, ať jsou ve vzduchu, nebo na zemi.“
