Práci jeho týmu potkáváte denně, jenom o tom nevíte. Reklamy s detektivem od Raiffeisenbank, kreslené kelímky v McDonald’s, reklamu na Kingswood, Milku, Starobrno, KFC a mnoho dalších projektů má na svědomí Vladimír Strejček.
Stačilo ale málo a nadaný kreslíř, který držel fix v ruce ještě dříve, než uměl mluvit, mohl zůstat veřejnosti neznámý.
Čtěte také: Od logistiky k softwaru. Co je nového u druhého Čecha v US výběru 30 pod 30
V době svých začátků se totiž ještě jako student VŠ živil svépomocí, jenže zakázky se ne a ne hrnout. A tak musel radikálně snížit náklady, což třeba znamenalo odstěhovat se na vesnici za Prahu. „Potřeboval jsem každou korunu,“ vzpomíná na studentská léta dnes už rozvalený na černobílém gauči v pražské kanceláři svého studia DRAWetc., které dnes generuje 15milionové roční tržby. A právě tady vznikají ilustrace pro české i světové firmy.
K tomu ale vedla trnitá cesta. Vše se začalo k lepšímu obracet, až když jej, schovaného kdesi na vesnici, oslovil jeho známý s otázkou, jestli by neměl čas přes víkend nakreslit pár storyboardů.
„Tehdy, v roce 1998, se dalo vydělat grafikou od sedmi do dvanácti tisíc korun měsíčně. Jedno storyboardové okno bylo za 500 korun,“ vzpomíná.
Vladimír jich za jeden víkend nakreslil 30, a za dva dny si tak vydělal tolik, co jindy za celý měsíc. A přitom se nemohl zbavit myšlenky, proč právě on? Vždyť jen on sám znal spoustu lidí, kteří denně kreslí, kreslí dobře, ale nemají práci. „Jak to, že o nich trh neví?“ pomyslel si. A pak mu to došlo: „Zadavatelé a ilustrátoři se vlastně neumí vzájemně kontaktovat.“
A to byl první z důvodů, proč Vladimír založil ilustrátorské studio (nebo jak on sám říká arteliér) DRAWetc., udělal jednoduchý leták s názvem Storyboard and Illustration Fullservice a roznesl ho po agenturách.
„Sice jsem byl jeden člověk, ale na letácích jsem používal množné číslo. Když jsem je roznášel, předstíral jsem, že jsem messenger. Což se hodilo i vzhledem k úspoře nákladů,“ směje se. Téhož roku, na podzim 2002, už ve studiu fungovalo několik umělců najednou.
A pak přišel zlom v podobě první zajímavé zakázky. „Zavolal mi hlavní velitel česko-německé koprodukce k hollywoodskému filmu Hra snů. Zjistil jsem, že chce storyboardy k celému filmu, a vysolil mi na ruku 150 000 korun zálohu. Dal jsem dohromady čtyřčlenný tým, koupil první tiskárnu, první stoly. Začali jsme fungovat jako opravdové studio,“ říká a zahledí se na protější stěnu kanceláře, která je obsypána plakáty s jeho ilustracemi.
Vladimír ale ze své povahy nikdy nic neplánoval, na nic neměl rozpočet, chtěl prostě nějak přežít. A to praktikoval i ve svém novém byznysu. „Grafika je práce, která se nedá dělat navždy, obzvlášť když máš punkovej životní styl. Můj ‚plán‘ byl šikovně a svižně improvizovat, dělat všechno s dobrým úmyslem. To mi vycházelo skoro deset let.“
V roce 2010 mělo studio do té doby nejvyšší obrat, přes 10 milionů korun, a největší klienty, ale přišla krize. Roky nesystematické práce s penězi a „ono se to nějak udělá“ se vrátily jako bumerang.
„Byl to punk jak funkční, tak procesní. Nedovedl jsem to ukočírovat,“ říká umělec, který stojí i za designérskou módní značkou Urban Legend.
Studiu se totiž zdvojnásobil počet zakázek, práce se začala odevzdávat pozdě a Vladimír přiznává, že občas se svým týmem šel na obchodní schůzku rovnou z baru. Do roku 2010 to nikdo neřešil, konkurence na poli ilustrace prakticky neexistovala. Mezitím ale vyrostla scéna freelancerů, začaly se rojit nové umělecké studijní obory, firmy začaly mít na výběr. Ilustrace se začala brát vážně a profesionalizovat se.
„Některé věci víš dlouho, ale dlouho spoléháš na to, že to nějak dáš. Uvědomil jsem si, že svoje lidi už nikam dál neposunu. Hned následovala myšlenka, že potřebuju do studia někoho, kdo není můj kámoš, kdo se na to podívá z úplně jiné perspektivy.“
Čtěte také: Když kvůli MBA ručíte domem. Příběh ekonomky, která dobyla Wall Street
A tak do studia přišla Natálie Sahulová, která pracovala přes 13 let ve velkých reklamních agenturách pro klienty jako Škoda Auto, O2, GE Money Bank. Se studiem samotným byla ve spojení přes 10 let.
„Natálie je efektivnější, než kdybych platil tři levnější lidi. Měl jsem štěstí. Natálie nás všechny a všechno ve studiu srovnala do latě,“ pochvaluje si.
„Řekli jsme si, co budeme dělat a jak a proč to budeme dělat. Teď jsme o tři roky dál, studio je totálně profesionalizované, oddlužené a můžeme se soustředit na budoucnost. Představovat trhu nové produkty, jako jsou např. augmented reality postery. Ale to nejdůležitější je, že neustále celý obor ilustrace posouváme a cíleně hledáme jeho uplatnění v rámci nových technologií,“ dodává k tomu Natálie.
Vladimír falešnou skromností netrpí. Ví, že spoustu inovací v ČR zavedlo jeho studio. Třeba RAW-art battly, jak analogové (kreslí se normálně), tak digitální, nebo realtime sketchnoting, kdy se v rámci přednášky promítá přímo za přednášejícím ilustrovaný spolukomentář z pera kreslíře.
„Tak jak se měníme my, mění se i trh, a opačně. My chceme dělat na velkých projektech pro velké značky a trh zase chce ilustrace.“
Teď, když je DRAWetc. v dobré kondici, se Vladimír chce více věnovat sobě. Brzy se tak můžeme dočkat jeho další, tentokrát už osobitější tvorby.
„Zavřu se do ateliéru a budu tvořit sám za sebe, za Vladimíra Strejčka. Mám pocit, že to dlužím jak sobě, tak některým lidem, které jsem v životě, hlavně na škole, potkal,“ předesílá na závěr.
Foto: Jan Schejbal
