Hrabě není nikdo z nich, zato všichni dobře znají hrábě. Jsou bez šlechtického titulu, ale někdejší šlechtická sídla vlastní. Na zámcích, které si pořídili, žijí nebo podnikají, případně obojí. Je libo návštěvu? Račte! V nové sérii Forbesu vám ukážeme zámky zevnitř, očima jejich majitelů.
„Á, to bude kuchařka!“ slyší občas Magda Kučerová, majitelka Nových Hradů na Pardubicku, platící návštěvníky za provazem, jenž odděluje veřejné a privátní prostory. Za lanem, kam už exkurze nemůže, se nachází soukromá jídelna velikosti standardního panelákového bytu a skrz ni jde spatřit fragment kuchyně, kde paní Magda peče v sezoně sedm dortů denně pro cukrárnu na předním nádvoří. Proto je zámecká paní zaměňována za kuchařku, jak sama líčí se smíchem a bez náznaku dotčení.
Směje se i manžel Petr, s nímž letos v červenci oslavila zlatou svatbu, půlstoletí života. Vzápětí pan Petr odsune židli od masivního stolu, vstane a projde dveřmi, mezi nimiž by byl v návštěvnických hodinách provaz. Ocitne se v hlavním sále, odkud jeho paní slyší hlasy řadící ji mezi personál a kde se konají svatby – a odkud se dostane na balkon, který má po levé ruce.
Balkony jako by k Petru Kučerovi patřily: v listopadu 1989 coby technický redaktor deníku Svobodné slovo umožnil při prvních spontánních demonstracích řečníkům vstup na balkon nakladatelství Melantrich, jednoho z neuralgických bodů sametové revoluce. Z balkonu na Václaváku byl tehdy euforický výhled a prakticky ihned poté, co skončil, odešel Kučera do politiky, stal se poslancem Federálního shromáždění.
Ani výhled z Nových Hradů nevypadá vůbec špatně: pod ozdobnou balustrádou balkonu se rozprostírá neméně dekorativní francouzská zahrada. „Na tomhle místě docela často slýchám, že musím mít krásný pocit, když se dívám na to, co všechno se nám na Nových Hradech povedlo,“ vypravuje exposlanec. „Jenže pro mě je to jednak běžný pohled, a hlavně odtud na rozdíl od kochajících se hostů vidím, co všechno je ještě třeba udělat.“
V roce 1997, kdy si Kučerovi zámek pořídili, se právě nad balkonem vzpínaly břízy téměř přesahující zdevastovanou střechu zámku. Přímo v budově nešly otevřít jedny dveře, neboť za nimi prorůstal objektem další strom. Žádné zahrady, žádné sochy, v přízemí jizvy vysklených oken zatlučené prkny, spousta rozkradeného materiálu, po zemi lejna od slepic.
Kontrast s dneškem je výrazný: vstupní brána, od níž vede cesta k údajně nejčistšímu rokokovému zámku v republice, se nachází ve spodní části areálu, takže na vrcholu svahu stojí objekt, z jehož průčelí vystupují do obou stran totožná boční křídla. Konfrontován s impozantní kulisou má člověk pocit, že se ho budova chystá obejmout, a připadá si nepatrně.
Podobně se cítila i žena Petra Kučery, když budoucí domov poprvé spatřila. Nelekla se zbědovaného stavu, ale: „Moc hezký zámek, ale příliš velký, nezvládneme to,“ povzdechla si. Přesto na koupi kývla a dnes vzdychá opět: „Škoda že zámek není větší!“
Nové Hrady byly v roce 1997 k mání za 14 milionů korun a v dubnu následujícího roku se rodina se čtyřmi dětmi stěhovala z Prahy na venkov nedaleko Litomyšle. Aniž to Kučerovi tušili, započala jejich životní pouť na zámek už za normalizace.
Přičinliví manželé koupili koncem 70. let minulého století v Nebušicích největší soukromou a nikým nechtěnou zahradu v Praze, zvelebili ji a po revoluci, na níž se Petr Kučera aktivně podílel, rozprodali parcely a nemovitosti, takže měli k dispozici několik desítek milionů. A když se muž rozhodl odejít z politiky, shodli se, že chtějí zachránit památku.
Tou se po pečlivém výběru stala stavba z roku 1777 navržená prvním majitelem, hrabětem Jeanem-Antoinem Chamarém. Před druhou světovou válkou v ní žili Bartoňové z Dobenína, rodina textilního magnáta. Po únoru 1948 obsadila na zestátněném zámku východní křídlo prvního patra škola, v západním křídle byla památkářská expozice a v suterénu hospodařil státní statek, který tam kupříkladu ustájil plemenné býky. A na zadním nádvoří vedly panely ke skládce, po jejímž vybagrování objevili Kučerovi bazén…
Zároveň měli Kučerovi od počátku jasno, že si na sebe zámek musí po nějaké době vydělat. Bez veřejných peněz a dotací. V roce 2001 palác po rekonstrukci zpřístupnili veřejnosti, ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým muzeem ho vybavili nábytkem, který umožňuje průlet jednotlivými uměleckými slohy, a zároveň pracovali na okolí zámku způsobem, že dnes je zpoplatněn i jeho venkovní areál.
„Známí se nám delší čas divili, proč do zahrad nevybíráme vstupné. Ale on není z těch, kteří by něco jen tak zpoplatnili,“ žaluje usměvavá paní Magda na manžela, hlavou k němu kývne a bradu nechá bojovně vystrčenou – tuší, že muž se ohradí.
Tuší správně. „Musím tě opravit,“ reaguje v příští vteřině Petr. „Ne že bych nechápal ekonomickou stránku věci, ale musím být zároveň vnitřně srozuměný s tím, že lidé za své peníze dostanou zážitek, který bude s vynaloženými prostředky v rovnováze.“ Zpoplatnění venkovních prostorů je svého druhu fenomén, který speciálně starší generace nenese dobře.
Dalším obecným rysem je, že lidé, kteří za vlastní prostředky zámek zprivatizovali, nejsou místními přijímáni dvakrát vřele. Sídlo sice zvelebili, jsou ale vnímáni jako cizáci, kteří se zmocnili něčeho, co bylo vnímáno jako společná entita, a nemorálně na tom vydělávají. „Ke všemu místní využívali zámek jako zdroj materiálu,“ doplňuje Petr Kučera.
„Na Nových Hradech se například někomu hodily pískovcové desky. Jiný měl ve sklepích uskladněné brambory, sousedovy slepice pobíhaly před zámkem, do toho všeho jsme zasáhli. Ale většina usedlíků se nakonec s novou situací dokázala sžít. A na tu menšinu se nezlobím, lituji ji. Závist tyhle lidi sžírá. Víte, my jsme skutečně pracovití.
Zaměstnávám ukrajinskou rodinu, její členové mi velmi pomáhají, ale já dělám ještě víc než oni. Nechválíme se snad moc, když říkáme, že je za námi kus práce. A lidé z širokého okolí oceňují, jak pozitivně se podílíme na rozvoji regionu: návštěvníci zámku následně vyhledávají penziony, restaurace, další atraktivní místa. Tím naše zdejší působení dostává pravý smysl.“
Pravý smysl dostal i zpoplatněný areál kolem zámku. Aby objekt a s ním spojené pozemky generovaly zisk, musí podle Kučery nabízet cosi ojedinělého, odlišného od konkurence.
Čím lákají Nové Hrady? Deseti typy zahrad nebo jediným zeleným divadlem v republice po vzoru baroka, kde se v rámci Smetanovy Litomyšle konají barokní opery.
Ve špýcharu bylo deset let cyklistické muzeum, a když se okoukalo, byla v něm instalována největší evropská sbírka motokol, v oranžerii je galerie anglických dámských klobouků a o kus dál jelení obora. Vzrostlý labyrint odkazuje na netvora Mínotaura, postavu z antické mytologie spojenou s labyrintem, přičemž uprostřed toho novohradského je Mínotaurus 20. století: socha diktátora Stalina, kterou Kučerovi koupili mimoděk se zámkem.
Petr Kučera nosí v hlavě plány na vodní zahradu, již v Česku žádnou nemáme a ani po světě jich není moc, květnatě popisuje další vize. Že je mu třiasedmdesát? Manželka mávne napůl pobaveně a napůl rezignovaně rukou: „Tohle on vůbec nevnímá!“ Majitel zámku se proti tvrzení ženy opět ohrazuje, ale ať je to jakkoli, její slova znějí hezky.
