Nespoutaná a rebelující. Takové přívlastky se používají, když na výtvarné nebo designové scéně někdo mluví o ilustrátorce Evě Macekové.
Evina tvorba osciluje mezi ilustrací, textilem a volným uměním. Někdo ji zná z festivalu Lustr nebo z knihkupectví PageFive, které vydává její grafické listy, jiní lidé si jí všimli na Mercedes-Benz Fashion Weeku a Designbloku díky spolupráci s módní návrhářkou Hanou Frišonsovou.
Potisky přitom tvoří i pro vlastní módní label EKL. Kdo má děti, mohl se s jejími ilustracemi setkat v knížkách známého vydavatelství Baobab.
Popisuje se jako nespoutaná a rebelující, sama jsem ale její tvorbu vnímala především jako citlivou. Přestože motivy a výjevy jsou často nehezké až brutální, dojem nevytváří jen zobrazované a to, co vidíte.
Ve vašich dílech cítím mužské i ženské, dětské i dospělé, veselost i smutek, brutálnost i jemnost. Balancujete tyto prvky záměrně a tvoříte víc pro sebe, nebo pro ostatní?
Ano, je to součást mé osobnosti. Tvořím hlavně pro sebe, a když pracuji na zadání, snažím se mu podřídit, a asi i proto to tak lavíruje.
Jste divoká i ve svém životě, nebo si vše vyventilujete na papíře?
Jsem celkem klidná povaha. Uvnitř je pekelník a hravé dítě, vypouštím je na papír a prostřednictvím jiných médií. Je to spíš ventil.
Jak vznikají vaše fantazijní světy?
Je to celkem přirozené, nemám žádný konkrétní spínač, nejvíc mě posouvá asi vlastní nespokojenost a světy si kreslím od Umprumky.
Ve svém medailonku na webu uvádíte, že je pro vás typický nostalgický lutrofuturismus. Jak ten pojem máme chápat?
Je to už pár roků starý profil, psal ho Juraj Horváth pro stránky nakladatelství Baobab. Doktora Lutrofutra vymyslel kamarád, je to trochu šílený vědec, který se snažil najít novou barvu, tak trochu fluidní hmotu. Přesně si to nepamatuji a těžko se to vysvětluje, ale mám z toho divoký futuronostalgický pocit.
Do Prahy jste přijela studovat ze slovenského Ružomberku. Co pro vás příchod do metropole znamenal a jak jste si tehdy představovala budoucnost?
Byla to velká změna, nikdo mě tu neznal, takže jsem se mohla otevřít. Na UMPRUM jsme pracovali úplně jiným způsobem, střední škola byla spíš technologicky a řemeslně zaměřená. Na vysoké jsme rozvíjeli kreativní myšlení a propojení s českými firmami. V té době jsem si představovala, že budu navrhovat dezény pro nějakou společnost.
A jak si budoucnost představujete teď?
Umělec na volné noze, to je můj sen.
Jak se přelaďujete mezi tvorbou pro děti a dospělé?
Přelaďování je dost složité, vždy mi to celkem dlouho trvá. Tvořím a přemýšlím nejradši v noci, hlavně když začínám nový projekt. Když už to mám nahozené, pracuju přes den, ale není to pravidlo.
Ilustrace a textil jsou pro vás nadále spojené nádoby, jak je vidět třeba ve vaší značce EKL. O čem je?
EKL je směs vkusného nevkusu, humorného humusu, všehochuť. Baví mě, že moje obrázky mohou chodit po ulici a jsou praktické. Tvořím většinou malé série ručně tištěného textilu. Celý nápad vznikl během první covidové vlny, kdy jsem měla rozpracovanou sérii obrazů Auxin, ke které jsem kombinovanou technikou háčkování a pletení vytvořila obleky na celé tělo.
Původně měly obleky postupně zarůstat barevnou flórou, od toho jsem upustila a udělala je monochromatické. Zůstal mi plný koš barevných přízí, tak jsem začala plést svetry a šály. Momentálně připravuji výstavu, kterou bych na jaře měla mít v Karpuchina Gallery společně s Jakubem Janovským, takže EKL bude chvíli odpočívat.
Připravujete si vše od střihů přes šití nebo malujete a tisknete na již hotová, trička, mikiny a tašky?
Je to různé, na postřik kupuji většinou fairtrade textil z organické bavlny nebo košile ze second handu, ty občas trochu doupravím. Když šiju pro sebe, kupuji si většinou nové látky nebo v obchodě Textile Mountain. Ze zbytků potom šiji bundy a kabáty pracovního střihu, zpracuji v podstatě úplně všechno. Střihy si dělám sama, občas obkreslím a doupravím střih nějakého fajn kousku z druhé ruky.
Jak vznikla vaše tvůrčí spolupráce s módní návrhářkou Hanou Frišonsovou?
Baví nás podobné věci. Inspiraci a téma hledáme vždy spolu. Než jsme začaly pracovat na kolekci Hybrid, často jsme navštěvovaly pražské botanické zahrady. Byly jsme fascinované orchidejemi, které občas připomínají zvláštní bytosti. Vznikla série hypnotických velkoformátových dezénů, které jsem stříkala airbrushem přes šablony na papír a upravovala v počítači pro digitální tisk.
Motivy jsme často konzultovaly, aby tak specifický dezén na těle pěkně fungoval a dal se dobře polohovat. S kolekcí Dreamers jsme se vydaly do světa podvědomí a snů. Je to velmi hravá kolekce, v které jsme se obě dvě víc uvolnily.