„Nemůžeme všichni odejít. Vždyť by tu zůstali jen blázni,“ říká matka malého Buddyho v novém filmu Belfast. V severoirské metropoli se píše rok 1969, je parné léto, ale v malebných ulicích panuje dusno i z jiného důvodu.
Začínají se zde rozdmýchávat občanské nepokoje, navíc ve městě bují nezaměstnanost. Před otázkou, zda zůstat, či odejít, nyní stojí jak rodiny protestantů, tak katolíků, kteří se podle místních bojůvek mají nenávidět. Takhle to zní jako temný materiál třeba pro Kena Loache, klasika britského sociálního realismu, ale výsledek žádnou pochmurnou historickou lekci nepřipomíná.
Režisér Kenneth Branagh, pro nějž je Belfast autobiografickým návratem domů, žil ve městě do svých devíti let – všechny těžkosti doby tak zlehčovaly lumpárny s kamarády, první platonické lásky a výpravy do milovaného kina, kde se na plátně rozprostíraly úplně jiné světy.
Branagh tak příliš neopouští hledisko malého Buddyho v živelném, radostném podání debutanta Judea Hilla. Vždy tajně poslouchá na schodech, když rodiče řeší neklid v ulicích či dluhy úřadům, nebo na oprýskaném dvorku sleduje agresivní grázly, nutící jeho otce, aby se k nim připojil, a „očistil“ okolí od katolíků.
Všichni v sousedství byli ještě před chvílí nebývale semknutí, ať už jako příbuzní, nebo známí. Belfast je tak nostalgickým katalogem Branaghova dětství, když místní omladina přeříkává tehdejší značky cukrovinek, než se vydá krást do krámku na rohu. Buddy hltá filmy, ať už jde o stařičkou gangsterskou komedii Robin a 7 maskovaných, muzikál s létajícím autem Chitty Chitty Bang Bang nebo cokoliv, kde se vystavuje Raquel Welch v bikinách.
Když chlapec sedí na obrubníku, čte komiks se superhrdinou Thorem, jehož adaptaci bude Branagh o několik dekád později režírovat. Podobně jako v nedávné Boží ruce se tak další režisér ohlíží k momentu, kdy začala rozkvétat jeho láska k filmu.
Na rozdíl od ambivalentního Paola Sorrentina ale Branagh ukazuje spíš nekomplikovaný dětský údiv z pohyblivých obrázků, odrážející se v babiččiných brýlích v barvách – najednou tak jako paprsek světla protnou jinak černobílý snímek.
Když už jsme u Boží ruky, tak postavy rodičů v ní měly mnohem větší charisma než Caitríona Balfe a Jamie Dornan v modelových rolích ustarané maminky a srdnatého tatínka. Každý další strýček nebo tetička zde pak platí za rázovitou postavičku, která mluví většinou jen v bonmotech o pivu Guinness.
Nejopravdověji nakonec působí prarodiče v podání Judi Dench a Ciarána Hindse, kteří sice na plátně nejsou často, přesto film oběma vynesl nominace na Oscara. Belfast může získat až sedm sošek, zároveň je ale už teď držitelem nejvíce diváckých cen sezony.
To není úplně překvapivé, protože Branagh svoji osobní historii hobluje stejným způsobem, jak si občas nostalgicky zkrášlujeme vlastní vzpomínky na dětství. Když se zdejší rodina skutečně připlete do nepokojů, maminka používá víko od popelnice jako štít, a tatínek se na chvilku stane kovbojem, takže se nic skutečně bolestivého udát nemůže.
Koneckonců o pár minut později Jamie Dornan (skvěle!) prozpěvuje Everlasting Love a protáčí Caitríonu Balfe na parketu.
Film, sladkobolně proplétající rodinné hodnoty s historií, která se o ně laskavě otře, by klidně mohl natočit před lety Jan Svěrák nebo Jan Hřebejk – kdyby Zdeněk Svěrák jako kluk nechodil Po strništi bos v Československu, ale v Belfastu nebo kdyby Petr Jarchovský okupaci Sovětským svazem v roce 1968 vyměnil za belfastské nepokoje jen o rok později.
I Belfast je mimochodem, podobně jako Pelíšky, věnovaný také těm, kteří zůstali na všechno sami.
