„Je to vlastně hrozně jednoduché,“ odpovídá historik umění a kurátor Otto M. Urban na dotaz, jak porozumět současnému umění.
Otázku záměrně pokládám znalci, který vedl Katedru teorie a dějin umění na Akademii výtvarných umění v Praze, byl kurátorem a ředitelem Sbírky umění v Národní galerii, dnes působí jako hlavní kurátor Centra současného umění DOX. Odborníkovi, který za svou kariéru vytvořil desítky výstav, prostudoval stovky knih i uměleckých směrů, zhlédl desítky tisíc děl.
Otto M. Urban, který má ve světě umění velký kredit, je ten poslední, kdo by bral porozumění umění na lehkou váhu. I přes svoji nezpochybnitelnou odbornost však říká, že k tomu, abyste si užili výstavu a ocenili umění, podle něj nemusíme být znalci dějin umění.
S vrchním kurátorem Centra současného umění DOX se setkávám právě tam, v instituci, která spojuje výtvarné umění, literaturu, hudbu i performance. Filozofií Centra DOX je právě nabídnout návštěvníkům mnoho cest k pochopení umění. Sám vrchní kurátor je velkým fanouškem literatury i filmu. „Mnoho výtvarníků například odkazuje na filmy Davida Lynche a i to je cesta, která vás může k výtvarnému umění přivést,“ říká.
***
V prvním ze tří výtvarných prostor galerie najdeme výstavu s názvem Nadějné vyhlídky, která se zabývá tématem dítěte v českém umění. Skupinová výstava, která představuje na čtyřicet českých umělců a umělkyň, navazuje na předchozí výstavu s názvem Vanitas, jejímž tématem byla naopak smrt a umírání.
Už při vstupu do prostoru nás postava chlapce z dílny sochaře Matouše Háši vytrhne z představy, že by snad Nadějné vyhlídky byly souborem obrazů idylického dětství. Chlapec, jak se dílo jmenuje, posunkem rukou ukazuje symbolické „fu*k you“, diváka hned postaví do roviny, která je vzdálená jeho původní představě o výstavě na téma dětství. Hned za ním dílo Krištofa Kintery, „Revoluční“, představuje dítě, které se po přiblížení diváka začne vzpírat, hlasitě tlouct hlavou do stěny.
„Už první díla mají diváka naladit na trochu jinou realitu, než je ta běžná. Má za úkol vytrhnout jej z venkovního prostoru, odkud přichází, a dát mu najevo, že je v galerii, realitě, ve které se hovoří jiným jazykem než v běžném světě,“ vysvětluje Otto M. Urban. Dostáváme se tak k mojí zásadní otázce, jak dílům v galeriích rozumět.
Jak tedy umělecká díla číst?
To, jak umění čteme, jak mu rozumíme, je vždy postavené na vaší vlastní zkušenosti, na tom, kdo jste vy jako divák. Mohl bych vám vyprávět detailní popisy a historie těch děl, včetně osobních motivací jejich autorů, ty si jako běžný návštěvník ale nikde nepřečtete. V momentě, kdy před sebou máte výtvarné dílo, většinou vidíte jenom jeho název a jméno autora.
Pokud chodíte na výstavy častěji, jméno Krištof Kintera vám nejspíš něco řekne, možná jste se s jeho prací už setkala, takže to dílo si můžete dát do kontextu s tím, kdo autor je, jak vypadají jeho ostatní práce. To vám samo o sobě řekne o konkrétním díle mnoho. Bez ohledu na to, zda tyto informace máte, u vás dílo musí vzbudit pozornost a ochotu klást si otázky: Co vidím?, Co to znamená?.
Vidí ale každý divák to stejné?
To ne, protože spektrum diváků, které do galerií, jako je ta naše, chodí, je příliš široké – chodí sem děti předškolního věku, penzisté, lidé různě vzdělaní. Smyslem galerie nebo podobné instituce je právě ukázat něco, co člověk neočekává.
Jak dílům porozumět?
Umění vyžaduje určitou otevřenost. Daleko důležitější než se dívat a získávat odpovědi je proto pravý opak – klást si otázky. Úplně nejjednodušší způsob, jak dílu porozumět, je prostě jej popsat.
Například obraz malíře Marka Meduny s názvem Slower: vidíme lavičku, plačícího chlapečka v parku, odpadkový koš, mrtvé ptáky. To vidí každý, to je čistý popis. Až teď se můžeme začít ptát: Co se těm ptákům stalo, proč jsou mrtví, jde o nějakou epidemii? Najednou všechny tyto jednoduché symboly začnou dávat smysl. O to víc, když si do nich vložíme vlastní zkušenost.
Měli bychom přemýšlet nad tím, co chtěl dílem říct sám autor?
Když nějaké dílo tyto otázky u diváka vyvolá, je to samozřejmě dobře. Problém je, že divák, který se takhle začne domýšlet, bude velmi brzy tápat, protože nikdy nebude přesně vědět, co si Marek Meduna nebo jiný autor myslí. Důležité je proto vkládat do interpretace vlastní znalosti, zkušenost a informace.
Říká se, že čím je dílo ve smyslu interpretací otevřenější, tím je živější. Jakmile bychom se shodli na jednom výkladu, dílo bychom konzervovali, mumifikovali. Dokud je umělecká práce předmětem nějaké diskuse, je pořád aktuální. A to ať už je staré půl roku, nebo dvě stě let.
Například náboženská malba, tedy celá gotika, velká část renesance a baroka, většinou zobrazuje motivy ukřižování Krista či Madonu s dítětem. Vaše kulturní znalost vám jasně řekne, co se na plátně odehrává, ty příběhy znáte.
Řada autorů však do díla vkládalo i velmi osobní symboly, které z těchto děl jako divák nikdy nevyčtete, protože ani nevíte, že byste je měli hledat. Celá řada obrazů vyobrazujících Pannu Marii například kladla význam na to, jaký dekor, ornamenty, umělec namaloval na podlahu. To vše mělo svou symboliku.
Musí být umění krásné?
Nemusí, protože pojem krásy je velice relativní. To, co jednomu bude připadat hezké, se jinému nebude líbit. Představu, že součástí každého díla by mělo být něco krásného, začali nabourávat už umělci v polovině devatenáctého století. V té době přišel Charles Baudelaire a další umělci s něčím do té doby nevídaným: v esteticky krásné formě, básni či dokonalé malbě, začali zobrazovat něco odpudivého.
Galerie
dnes proto nemají za úkol vystavovat jen prvoplánově líbivé věci, možná právě
naopak. Pokud chce divák vidět jenom krásné předměty, měl by jít raději do
supermarketu. Protože ty tu ambici zalíbit se, navnadit a nadchnout, na rozdíl
od galerií, mají.
Jak poznáte, že je dílo kvalitní?
Tady přichází ta složitější část. U každého díla je samozřejmě důležitá forma, jak je obraz namalovaný, jakou technikou, jakou kompozicí. K tomu určit kvalitu díla proto potřebujete trochu více těchto technických znalostí.
Já osobně jsem už za ta léta viděl desítky tisíc děl, které mi umožnily vytvořit si vlastní hodnotový řád. Jako student umění se nejdříve seznamujete s velkými jmény, jako je Botticelli, Caravaggio, Leonardo nebo Michelangelo.
Na těchto umělcích se učíte, co je to ta malba, jaké jsou její styly a možnosti, a tyto znalosti vám pak nastavují určité kategorie, ve kterých se při hodnocení díla pohybujete. Sami pak dokážete pohledem rozeznat, zda je malba jednoduchá nebo složitá, bravurní nebo nekvalitní.
Musí umění vyvolávat emoce?
Pokud je toho schopné, je to jenom dobře. U výstavy Nadějné vyhlídky nám například celá řada návštěvníků říká, že se při ní necítili psychicky dobře, a to především proto, že nevyobrazovala idylický obrázek dětství, který si představovali. To je ale dobře.
Mohlo by se zdát, že umělci, které tady vystavujeme, měli nešťastné dětství nebo trauma, u většiny to však není pravda. Jsou to ale umělci a jejich prací je být citliví na události, které se kolem nich odehrávají, a prostřednictvím umění tuto zkušenost zprostředkovat.
Kde se o umění učit?
Nejlepší cesta je vidět ty věci v reálu. Na rozdíl od knih nebo monitorů totiž v galeriích vidíte dílo ve formátu, který pro něj umělec zamýšlel. To, jestli má obraz dvacet centimetrů nebo dva metry, má obrovský význam.
Velmi často vás navíc dílo v reprodukci, na monitoru, vůbec nezaujme, zatímco když jej uvidíte naživo, naprosto vás uhrane. Je tam nějaká struktura, viditelný dotek lidské ruky, umělec do toho díla vložil svoji intelektuální i emocionální zkušenost. A to je magie, kterou najdete jen v umění.
Je způsob, jakým galerie procházet?
Vracet se. Lidé jsou často na výstavě až zbytečně dlouho, dívají se na všechna díla poctivě a ke konci už nemají sílu. Daleko lepší je proto nejdříve si výstavu projít informativně, zorientovat se, kde co je, a až později se vracet k tomu, co nás zaujalo. První návštěva každé výstavy by měla být bez ambice hned všechno pochopit, všemu rozumět a udělat si na výstavu názor.
