Když kolem vás běží dějiny, cítíte se být jejich součástí, i když na ně nemáte žádný vliv a ony vás nepotřebují. Nebo je dokonce zaspíte na pohovce. To se dost možná stalo režisérovi Richardu Linklaterovi, který na Netflixu právě uvedl animovaný film Apollo 10 1/2: Dítě kosmického věku, v němž se vrací do rodného amerického Houstonu 60. let, který tehdy žil kosmickými závody a kde sám vyrůstal.
Chlapec jménem Stanley žije ve velké rodině v domku na předměstí, které doslova raketově roste díky blízkému ústředí NASA. Tam pracuje jeho otec i rodiče všech jeho kamarádů, ačkoliv nikdo z nich není nikým skutečně „cool“, jako třeba astronautem.
Překotný rozvoj místa nepohání tradice, nýbrž víra ve světlé technologické zítřky, kdy Spojené státy nejenom porazí Rusy v cestě na Měsíc, ale opanují i další planety. Nic se nezdá nemožné.
Linklater má talent se rozvzpomenout na drobné imprese, lidi i předměty z dětství, které jsou sice specificky odpozorované, ale působí, jako kdyby byly vaše vlastní. Stanley může blaženě usnout v autě, protože ví, že ho táta opatrně přenese do postele, doma vynáší odpadky v papírových pytlích, takže z nich na podlahu cestou k popelnicím kape, a ve škole si k obědu rozbaluje tousty, které ještě nestihly rozmrznout, protože je máma vytáhla ráno z mrazáku pozdě.
Jsou tu dvě babičky – jedna srdnatá, která děti bere do kina, druhá paličatá, která je krmí konspiračními teoriemi o tom, jak zavražděný Kennedy žije kdesi na řeckém ostrově.
Největší zábavou je vytáčet náhodná čísla na prvních tlačítkových telefonech nebo nachytávat muchlující se milence v autokině. Nepříjemné jsou snad jen školní tělesné tresty. Válka ve Vietnamu se děje jen tak mimochodem, je to něco, co se vetře do zorného pole Stanleyho i jeho kámošů, přesto to ale patří dospělým.
No a pak je tady televize, k níž každé sobotní ráno přiběhly všechny děti v rodině a čekaly, až se začnou vysílat kreslené pohádky.
Právě na jejich vizuální podobu upomíná i technika filmování, jíž je takzvaná rotoskopie, kdy se herecká akce nejprve natočí před green screenem, aby se pak v postprodukci dodatečně naanimovala. Zní to komplikovaně, postavy ale díky tomu skutečně vypadají, jako kdyby vypadly z filmových deníků nebo amatérských rodinných videí.
Linklaterův film je tak dokonalým příspěvkem k dějinám každodennosti, které se na významné dějinné milníky nedívají prizmatem učebnicových hesel, ale spíše zkoumají všechno to zdánlivé pinožení okolo, tudíž historii dodávají barvitý, komplexní kontext.
Něco podobného se mu podařilo už v jeho mistrovském Chlapectví, i tady se úvodních padesát minut skutečně noříme do časové kapsle. To však není všechno.
Stanley samozřejmě miluje astronauty, jako jsou Buzz Aldrin nebo Neil Armstrong, a chtěl by se sám podívat do vesmíru, což se mu svérázným způsobem podaří, když NASA postaví moc malý lunární modul, do něhož se vejde buď šimpanz, nebo dítě. Šimpanz však neumí anglicky, tak se ve skafandru za dobrodružstvím vydává malý kluk. Záleží na tom, zda se Stanleyho krkolomná mise skutečně realizovala? Těžko, protože paměť živená nostalgií může být půvabně nespolehlivým vypravěčem.
