„Říká se, že tu straší svatý Jan Nepomucký,“ směje se šedovlasý pán, když procházíme jeho domem na Hradčanském náměstí. Podlaha vrže nejen pod tíhou starobylých trámů, ale také složitou historií. Bývalý bankéř John Mucha je synem šlechtičny Geraldine Muchy a jejího manžela Jiřího, syna jednoho z nejslavnějších malířů dějin.
A ačkoli si myslíte, že o Alfonsi Muchovi už se nového můžete dozvědět máloco, výstava Mucha, rodinná sbírka, která je několik dnů právě otevřená ve Valdštejnské jízdárně, vás rychle vyvede z omylu.
„Vyrůstat tu bylo zvláštní,“ přiznává John Mucha, když se před pár týdny v domě opředeném legendami, usazujeme do křesel. Nad hlavou nám v ten okamžik visela Muchova díla, která teď už zaujímají své místo o kus dál, v expozici, jejíž architektkou je Eva Jiřičná. Na první pohled je to trochu netradiční spojení: žena, známá pro svou puristickou estetiku, a malíř, jehož tvorba je definicí éry zdobnosti a kudrlinek.
„Jsem přesvědčený, že právě její přístup je pro nás ten pravý. Sice jsme chtěli, aby se na výstavu vešlo děl víc, ona zase míň, ale dopadlo to kompromisem,“ směje se John Mucha. Nakonec jich je k vidění 250, od slavných plakátů, návrhů, litografií, olejomaleb, ale třeba i šperků. „Například řetěz od brože jsme pořídili v jedné aukci, původně ho někdo našel v krabici s dětskými hračkami,“ říká.
Některá díla ještě nikdy nebyla vystavena, například busta La Nuture /Příroda/, kterých existuje zřejmě více. Poprvé byla k vidění na pařížské světové výstavě v roce 1900, pak byla majetkem soukromého vlastníka v Německu, který zřejmě ani netušil, kdo je jejím autorem. Nadaci Mucha se ji tak podařilo znovu získat.
Důležitá nejsou jen samotná vystavená díla Rodinné sbírky, ale celkový kontext. „Pro mého dědečka byla velmi důležitá filozofie, byl to mnohovrstevnatý umělec. Samotná výstava je koncipována jako příběh, který zažijete jen jednou za život,“ slibuje vnuk Alfonse Muchy.
Seznámíte se tak nejen s dětstvím malíře a jeho rodinou, ale také prožijete jeho umělecká léta v Paříži, etablování se do světové špičky, život v Americe i jeho návrat ke kořenům.
„Mám důkazy, že po Slovanské epopeji chtěl dědeček udělat gigantický triptych. Jsou z něj jen tři malé studie, psal se rok 1938 a 1939. Je to destilace jeho filozofie, kterou zhmotnil právě v Epopeji. Nejde totiž o oslavu vítězství Slovanů, ale o smutek nad tím, že lidstvo musí řešit své problémy válkou. Když se podíváme na to, co se právě děje na Ukrajině, je jasné, jak je takové poselství nadčasové,“ dodává.
A možná budete muset Muchovu výstavu vidět dvakrát, jako kdysi finská prezidentka Tarja Kaarina Halonen. John vzpomíná, že prezidentka se o akci vyjádřila jako o výstavě nikoli jednoho umělce, ale rovnou pěti.
„Můj dědeček byl ale velmi naivní osobnost a babička z toho byla často nešťastná. I já se cítím být dost naivní,“ povzdechne si muž, jehož rodinná historie i současnost bývala a bývá často tématem pro knihy i články v bulvárních médiích. Nakonec pro knihu Pražské orgie posloužil Phillipu Rothovi inspirací právě otec Johna Muchy Jiří.
Dům na Hradčanském náměstí s popisným číslem 6 se stal domovem Jiřího a jeho rodiny v roce 1950, kdy jim komunisté sebrali vilu v Bubenči. Během socialismu se zde scházela pražská bohéma a měly se tu promenovat nahé ženy. Kultivovaného čtenáře ale budou víc než domnělé pražské orgie zajímat předměty, které se tu nachází. Mají nevyčíslitelnou hodnotu, jako harmonium, u kterého vznikla fotografie Paula Gaugina ve spodním prádle.
Podle Johna Muchy ale žádné skandály nemohou zastínit skutečnost, že se rodině podařilo sbírku udržet ucelenou i přes druhou světovou válku a komunistický režim.
„Když myslím na naši výstavu, je to jako když vidíte korunovační klenoty královské rodiny. Za nimi je spousta vášní, intrik a dramat, ale ukazujete jen to nejlepší,“ směje se John, který je po matce skotským aristokratem s rodem sahajícím do 10. století.
Svou národnostní identitu ale netouží nijak pevně definovat. „Když se rozjížděla Evropská unie, opravdu jsem tomu konceptu věřil. Moje česká babička se totiž narodila v Bulharsku, v žilách jí kolovala také pruská krev, jsme takový koktejl.“
A kým si přeje být vnuk malíře, který určoval svou dobu, syn otce intelektuála, ztělesnění nespoutané bohémy, a bankéř, jenž se stará o odkaz svého děda, ačkoli mu to přináší značné starosti? „Možná je to hloupá odpověď, ale chci být ten, kdo to nezvorá,“ uzavírá.
Výstava Mucha, Rodinná sbírka je k vidění ve Valdštejnské jízdárně, denně do 31. října.
