Cesta filmu Minamata do běžné distribuce byla složitá. Premiéru si odbyl před dvěma lety na festivalu v Benátkách, ale studio ho v Americe ani v mnoha zemích Evropy neuvedlo do kin. Podle režiséra se tak stalo kvůli Deppovým osobním skandálům a obvinění z fyzického napadení od bývalé manželky Amber Heard.
Jejich soudní spor se ostatně stal z různých společenských, ale i jednoduše bizarních důvodů jednou z největších kulturních událostí tohoto léta. Lidé obskurní soud při po milionech sledovali v přímém přenosu, jako by šlo o hokejový zápas.
Rozebírat samotný soud a jeho společenské konotace by bylo na další dlouhý a vlastně už nepotřebný článek. Johnny Depp soud v létě vyhrál a nejspíš i díky tomu odstavený film minulý týden bez většího povyku vstoupil do českých kin. Fanfáry si ostatně odbyl vloni na festivalu v Karlových Varech, kde ho sám Depp uvedl.
Minamata se odehrává na počátku sedmdesátých letech a soustředí se na staršího a vyhořelého fotografa Eugena Smithe. Bývalou hvězdu válečné fotografie proslavily za druhé světové války poutavé snímky zachycující autentický pocit z fronty. Smith se zároveň zajímal o obyčejné lidi a jejich příběhy, především o různé vyděděnce společnosti – narkomany, bezdomovce, pouliční umělce, beatníky a alkoholiky.
Smithův život byl fascinující, plný cestování, večírků a dlouhých hovorů s největšími umělci jeho generace. Příběh filmu Minamata se ale místo toho soustředí na fotografovo stáří. Deppovi i v kontextu jeho osobních peripetií postava padla jako ulitá a po více než dekádě, kdy hrál takřka jen v průměrných či podprůměrných filmech, ve kterých se ani o velké herectví nesnažil, ho vidíme v roli, která herce baví – a je v ní zase opravdu dobrý.
Smith v roce 1971 žije osamělý život bez přátel a partnerky ve svém omšelém bytě. Nemá peníze ani žádné nové zakázky a jeho děti s ním nemluví. Sebelítost utápí v lahvích alkoholu a nekonečném kouření cigaret. Občas vtrhne do redakce časopisu Time a obtěžuje svého šéfa (v neobvykle vážném podání vždy šarmantního Billa Nighyho), aby mu dal nějakou práci. Neúspěšně.
Situace se zlomí, když pozná překladatelku Aileen, která ho opatrně, ale zároveň naléhavě osloví stran nafocení obyvatel japonské rybářské vesnice Minamata. Do jejích vod totiž velká industriální firma vyhazuje bez většího mediálního zájmu toxický odpad, který tamní vodstva kontaminuje. Následkem toho se u obyvatel postupně projevují různá fyzická postižení a jejich děti se rodí deformované a neschopné zdravého života.
Fotograf se do vesnice překvapivě vydá a jeho mapování hrůz páchaných na místních je ústřední zápletkou filmu. Postupně se sbližuje s místní komunitou, poznává krajinu i samotné továrníky, kteří environmentální katastrofu způsobují – a pokračuje ve svém každodenním pití. Deppův Smith se zdá úplně stejně zničený jako místo, kterému se snaží svou prací pomoct.
Snímek skrze tuto paralelu vytváří subtilní podobnosti mezi protagonistou ztrápeným sám sebou a svými rozhodnutími a vesnicí ničenou zvenku nestoudnou korporací. Smithe navíc stíhá vnitřní démon: intenzivní práce a jeho alkoholismus znamenaly, že zanedbal své děti, které pořádně nezná a ony neznají jeho. Svým způsobem se Minamata stává fotografovou osobní cestou k vykoupení se z předešlých chyb a pomoci jiným dětem, když těm vlastním podobnou péči poskytnout nedokázal.
Snímek rámuje úchvatná japonská krajina a záběrování mistra kamerového řemesla Benoîta Delhommeho je místy poetičtější, než u podobných generických životopisných filmů vídáme. Podobně i hudba legendárního skladatele a hudebního experimentátora Rjúči Sakomota, který se tentokrát pouští do sentimentálních poloh, napomáhá v kinosále zážitku jako z pomalejších filmů sedmdesátých let, kdy se snímek ostatně odehrává.
V tom připomíná Minamata film Američan s Georgem Clooneym, který příznačně natočil ikonický fotograf Anton Corbijn. V tomto ohledu je pak formální hra režiséra Andrewa Levitase dobově adekvátní a nepůsobí jen jako artová manýra, ale jako záměrný cíl se k tamním časům vrátit i samotnou stylizací. O to víc zamrzí, že samotný scénář je plný dějových klišé a v podstatě by se dal celý odhadnout jen podle letmého pročtení zápletky.
Minamata se jednoduše nemůže rozhodnout, jestli je životopisným filmem o Eugenu Smithovi a jeho posledních utrápených letech, nebo pravdivě odvyprávěnou tragédií, která se v titulní vesnici děla od padesátých let. V určitých chvílích dělá snímek obojí dobře, ale zároveň jako celek nedrží pohromadě a ani jedna z linek nenabízí silnou katarzi, kterou si nejspíš tvůrci přáli.
Hudba, kamera i citlivě hrající Depp formálně dodávají snímku důležitost, kterou si skutečný příběh zaslouží. Přestože se jedná o jednu z nejvýznamnějších fotoesejí slavného magazínu Time, z kolektivní paměti už víceméně vymizela. Filmová připomínka naneštěstí vyznívá průměrně a až příliš se bojí vystoupit ze scenáristických schémat, která jsou pro daný žánr typická.
