Antarktida je naprosto ojedinělé místo na Zemi. Zamrzlý jižní kontinent je téměř celý pokrytý ledem a je jedním z nejsušších, nejchladnějších a největrnějších míst na planetě.
Je také setsakra daleko od všeho obydleného, což je i důvod, proč si umíme jen obtížně představit jeho monstróznost. S rozlohou více než 14,2 milionu kilometrů čtverečních je dvakrát větší než Austrálie a většinu jeho pevniny pokrývá led – v nejsilnějším místě hluboký téměř pět kilometrů.
Tíha ledu má také neuvěřitelný dopad na skalní podloží. Nejnižší známé místo v Byrdově podledovcové pánvi leží více než 2500 metrů hluboko pod hladinou moře. Od prvního objevení kontinentu v devatenáctém století si polárníci z několika zemí činili nároky na území v Antarktidě a jejím okolí. V takto nehostinných podmínkách však nemohla vzniknout žádná trvalá lidská sídla.
V letech po druhé světové válce se mezi národy, které si nárokovaly antarktická území, rozhořelo soupeření. To se týkalo zejména okolí relativně přístupného Antarktického poloostrova. Když se diplomaté začali obávat, že Antarktida bude využita jako politický pěšák v rozvíjející se studené válce, začala se diskutovat možná smlouva o správě kontinentu.
Foto Eamonn Maguire
Antarktida je stále ještě divokou zemí | Foto Eamonn Maguire
Vědecká obec využila situace k získání široké podpory pro vědecké programy na kontinentu. Po úspěšném výzkumném programu založil International Council for Science (ICSU) v roce 1958 Zvláštní výbor pro výzkum Antarktidy, koordinující bádání na tomto kontinentu mezi jednotlivými státy.
Krátce po uzavření dohody o vědecké spolupráci svolal tehdejší americký prezident Dwight D. Eisenhower antarktickou konferenci. Zástupci dvanácti zemí se sešli na několika zasedáních a v roce 1959 byl text nakonec schválen a podepsán.
Silná vědecká spolupráce pokračuje dodnes: každý rok navštíví Antarktidu až 4500 vědců a vědkyň na jedné z více než sedmdesáti stálých nebo sezonních výzkumných stanic. V zimě na kontinentu zůstává jen zhruba tisícovka vědeckých pracovníků.
Smlouva o Antarktidě
Smlouva o Antarktidě vstoupila v platnost v roce 1961, aby ukončila spory ohledně správy kontinentu. Definovala kontinent jako místo společného vědeckého zájmu, stanovila svobodu výzkumu a zakázala vojenské aktivity.
Prvními dvanácti signatáři byly Argentina, Austrálie, Belgie, Chile, Francie, Japonsko, Nový Zéland, Norsko, Jihoafrická republika, Spojené království, Spojené státy a Sovětský svaz. Právě skutečnost, že se velmoci USA a SSSR dokázaly na vrcholu studené války dohodnout, mnohé překvapila. Od té doby smlouvu podepsalo dalších padesát zemí, jejichž obyvatelstvo dohromady zahrnuje zhruba dvě třetiny světové populace.
V průběhu let však bylo uzavřeno několik dalších souvisejících smluv. Asi nejvýznamnější je Madridský protokol z roku 1991. Jeho signatáři se dohodli na časově neomezeném zákazu těžby a dobývání nerostných surovin na tomto lidmi neposkvrněném kontinentu.
Česká republika držela vůči Antarktidě několik let ojedinělou pozici – patřila mezi první signatáře již od roku 1962, ovšem na pozici pozorovatele. Přesto v roce 1988 čeští polárníci založili soukromou stanici Eco-Nelson, kterou po třech dekádách provozu darovali v roce 2017 Českému antarktickému nadačnímu fondu.
Další česká polární stanice – Mendelova – byla otevřena již v roce 2007 a od té doby poskytuje nejen českým vědcům a vědkyním zázemí pro antarktický výzkum. Nachází se na cípu celého kontinentu na ostrově Jamese Rosse. Paradoxně se však Česká republika dostala na seznam států s hlasovacím právem o Antarktidě až v roce 2014.
