Guillermo Del Toro je v dnešním Hollywoodu milovanou figurou nejen pro své imaginativní filmy, ale také díky charismatickému vystupování. Jeho díla v sobě nejčastěji kombinují pohádkovou a hororovou estetiku s notnou dávkou surreálných obrazů a magického realismu.
Nepravděpodobný úspěch ve Státech pro svérázného tvůrce začal už s jeho prvním celovečerním filmem natočeným ještě v Mexiku. Stroj času tehdy získal v Cannes cenu kritiků. Díky tomu do něj hollywoodské studio vložilo svou důvěru a peníze na debutový americký snímek, který byl ale neúspěšný. Del Toro se zklamaně vrátil zpátky do Mexika. Tam ale natočil Ďáblovu páteř, která jeho reputaci nejen obnovila, ale ještě ji nakopla.
A pak už následovaly komiksové eposy Blade 2 a první dva Hellboyové, předzvěsti tehdy se teprve rozjíždějícího boomu superhrdinských filmů. Pak přišel Faunův labyrint, který zaznamenal výrazné uznání u kritiků, díky němuž Del Toro vystoupil ze škatulky sice originálního, ale stále komerčního tvůrce.
A o jedenáct let později se v kinech objevila Tvář vody, která získala Oscara za nejlepší celovečerní film i režii. Postavení tvůrce je tak v současné fantastice a hororu pevné.
Na streamovací platformu Netflix před nedávnem vstoupila jeho minisérie nazvaná Kabinet kuriozit Guillerma Del Tora a právě kvůli jeho osobě bylo pro mnohé na co se těšit. Napsal sice pouhé dva díly z celkových osmi, ale za seriálem stojí jako hlavní tvůrce, který sám vybíral z námětů ty nejlepší a zvolil si také režiséry, kteří je pak zpracovali. Je tedy jakýmsi kurátorem této povídkové sbírky.
Objeví se v úvodu každého dílu, kdy divákům ve zkratce popíše, co je tentokrát čeká za filmovou noční můru. Připomíná tak Hitchcocka z podobně koncipovaného seriálu Alfred Hitchcock uvádí nebo Roda Serlinga ze Zóny soumraku.
Toto formální rozhodnutí pak pro znalé diváky Kabinet kuriozit napojuje na americkou hororovou tradici a je tak pomyslným pomrknutím na fanoušky žánru. Del Toro nám ve svém monologu vždy představí předmět, který bude v dané epizodě hrát klíčovou roli. Titulní kabinet kuriozit stojí vedle něj a je plný podobných prokletých objektů, které v sobě nesou hrůzy minulosti. Je to efektní úvod, který propojuje jinak osm zcela samostatně stojících hodinových epizod.
Z komerčního hlediska je to zvláštní volba, protože dnešní streamovací doba není podobným antologiím moc nakloněná. Lidé se k sledování obracejí z velké části pro zábavu a především komfort, a proto preferují seriály s postavami, na které se s prvními díly napojí, a pak se k nim mohou opakovaně vracet v dalších dnech, týdnech, měsících a někdy i letech.
Proto jsou i dávno po odvysílání populární seriály jako Přátelé nebo Kancl, které jsou dokonalým příkladem tohoto komfortního sledování. Nebo si lidé chtějí pustit film, který nějak začne a na konci se uzavře. Pro Netflix to není moc logické rozhodnutí i proto, že každý díl Kabinetu má kolem hodiny. Stačilo by přidat pouhých dvacet minut a mohly by to být samostatné filmy, které by pak soutěžily ve výročních žebříčcích a cenách.
Už z výchozí pozice to tak má Kabinet těžké, protože se při začátku každé epizody musí o pozornost diváka usilovat od znova s novými postavami. Proč se to víceméně daří, je ale fakt, že Del Toro vybral do své antologie vynikající současné režiséry a režisérky, kteří jsou schopní vnést do příběhů hutnou atmosféru a formální preciznost, která pomáhá vytáhnout z nudy i jinak slabší díly.
Namátkou Jennifer Kent, která stála za hitovým Babadookem, Davida Priora (Prázdnota), Keitha Thomase (Vigil), Anu Lily Armpour (Sama nocí tmou) nebo vizionářského autora Panose Cosmatose, který natočil sedmou a nejzajímavější povídku.
Každý z osmi příběhů je tak kreativně podchycený jinýma očima, a tak jsou mezi nimi rozdíly, díky nimž je sledování variabilní. Popravdě ale nejsou moc výrazné, takže je ve výsledku nemožné zapomenout, že je stejně Kabinet pořád pevně kormidlovaný Del Torem. A tak je všechny minimálně spojuje to, že jsou to horory jako ze staré školy.
Vypráví příběhy o morálce, lakomosti, ctižádosti, lásce, rodových prokletích, dluzích, nemožnosti utéct minulosti a čarodějnicích a démonech. S výjimkou zmiňovaného Cosmatose, který ve svém typicky futuristickém neonovém vizuálu vstupuje alespoň částečně na současnější půdu, jsou to příběhy až pohádkové. O černobílém světě a jasných morálních ponaučeních. Pohádky ale samozřejmě jako od bratří Grimmů, takže kruté a často až brutální.
Zároveň je problém, že jsou z hlediska scénáře napsané schematicky, s využitím řady klišé a již stokrát ohraných triků, takže po skončení každého dílu zůstává hořký pocit, že tohle jsme už viděli a většinou navíc mnohem lépe zpracované.
V současné době zažíváme zlatou éru hororu, kdy tvůrci jako Ari Aster, Robert Eggers nebo Jordan Peele využívají chytře ohrané mechanismy žánru k tomu, aby odvyprávěli originální příběhy, které vypovídají zajímavě o současnosti. O to víc zamrzí, že se v Kabinetu ani jeden z režisérů nerozhodl pro trochu odvážnější pointu. Ve výsledku jsou to tak hororové povídky, které by klidně mohly být napsány před třemi, čtyřmi stoletími a jejich vyznění by zůstalo stejné.
Pokud ale přistoupíme na to, že záměr tvůrců byl právě oživit staré časy a jsou to tak svého druhu vesnické povídačky – neoriginální, ale věčné – udělali docela dobrou práci. Vizuál a atmosféra jsou tu většinu času působivé a diváka vtáhnou. Herci jsou dobře vybraní, a i když to leckdy přehání, do této žánrové hříčky se to hodí.
Pořád ale platí jedno velké negativum, a to fakt, že na hororovou antologii nejsou povídky až na pár scén téměř vůbec strašidelné. Doporučený věk je na Netflixu 16+, ostatně krví se tu nešetří. Všudypřítomné ohrané lekačky a zvukové efekty, které přechází z ticha do řevu, nestačí k tomu, aby se dnes divák skutečně bál.
