Možná už jste na ten pojem také narazili. Marvel Fatigue. O únavě z provázaných komiksových adaptací se mluví minimálně od premiéry posledních Avengers, koncipovaných jako rozlučka s částí původních hrdinů.
V duchu poučky, že konec je pouhý začátek, však Marvel další „fázi“ ještě zahustil navázanými seriály určenými pro malé obrazovky, zároveň však měřítko celého vesmíru rozšířil na multiverzum s nekonečným množstvím realit. Problém je, že jsou od sebe tak nějak nerozeznatelné.
Nejde ani tak o to, že v mnohovesmírech s několika verzemi známých hrdinů „osudové“ souboje animovaných maškar odzýváte, spíš v jejich vzájemném proplétání se snad poprvé nevidíte žádnou zastřešující vizi, jíž filmová i seriálová drobotina různými cestičkami naplňuje.
Právě to ostatně byla kvalita připisovaná superproducentovi Kevinu Feigemu, již mu přiznávali i zarytí odpůrci komiksových omalovánek v době, kdy jsme ještě studiu všichni poslušně zobali z ruky.
To je podstatné říct, protože za onu únavu nemůže jen intenzita genericky vymodelovaných kasaštyků, ale i prosté odrůstání diváků, protože se jen do určité chvíle můžete tvářit, že to celé není pro dvanáctileté děti.
Je tak v něčem až tragikomické sledovat fanoušky, kteří s marvelovkami radostně dospívali, jak se nyní jako tonoucí stébla chytají marketingových vějiček o tom, že další film ze série bude temnější, dospělejší, aby pak museli se sklopenýma ušima přiznat, jak potupně marvelovská mašinerie degradovala na námezdního dělníka dalšího slovutného režiséra.
Fér je také dodat, že tržby komiksových filmů jsou pořád vysoké. Kromě nedávného posledního Spider-Mana, jenž tyl z účasti minulých představitelů pavoučího muže, ale letošní pokračování Doktora Strange a Thora přece jenom zaostala za očekáváním účetních. Podobně neudělaly velké vlny seriály jako Ms. Marvel nebo She-Hulk. Zajímavé totiž je, že unaveně nepůsobí jen diváci, ale i samotný Marvel.
Když teď ve svých novinkách stepuje ve slepé uličce, prostě na plátno vrazí Harryho Stylese nebo Charlize Theron v převlecích za nové hrdiny, po jejichž velkém entrée následuje pauza na potlesk, o němž se bude dobře po premiéře tweetovat.
Celé je to hlídané jako státní tajemství, avšak každý druhý dialog je shozen vtipem, načež následuje závěrečný souboj, jenž se celý točil někde ve studiovém hangáru v Atlantě před obřím zeleným plátnem, a kvůli následnému snazšímu vyrenderování se odehrává ve tmě.
Že se v marvelovských filmech dostávají do popředí noví hrdinové, ženy či menšiny nese část toxického fandomu a priori nelibě. Vztekají se ale úplně zbytečně, protože všichni hrdinové jsou hlavně uvnitř jak přes kopírák. Vždyť tyto filmy se většinou vzmůžou jen na takřka nepostřehnutelný polibek dvou postav stejného pohlaví, který se ale posléze falešně vydává jako úžasná queer reprezentace.
Do takové atmosféry nyní přišlo pokračování Black Panthera, jednoho z největších marvelovských hitů, akcelerovaného politickým a emancipačním nábojem, jemuž ale přistřihla křídla tragická smrt hlavní hvězdy, Chadwicka Bosemana krátce před zahájením produkce filmu s podtitulem Wakanda nechť žije. To představovalo pro tvůrce zajímavou výzvu, po zhlédnutí hotového snímku se ale spíš chce říct, že tady bohužel nebyl důvod pokračovat.
Je to film, který trvá dvě hodiny a čtyřicet minut prostě proto, že může, aniž by našel charisma, konflikt i tvůrčí průraznost. S truchlením po králi T’Challovi se vypořádá ještě důstojně, pak už ale jde o ohranou show s úmornými představovačkami nových postav i prostředí.
Každé výtvarné řešení, každý pěstní souboj, každá slovní přestřelka, vše je tak strašlivě předvídatelné, zbytečné a ploché, až si říkáte, že asi skutečně žijeme v jedné z nejnudnějších ér hollywoodského mainstreamu. Je to také asi nejvyšší čas si dát s psaním o marvelovkách konečně pauzu.
