Pokud jste velký režisér, řekněme, v poslední třetině své kariéry, je dost pravděpodobné, že se vám bude chtít pomalu bilancovat. Nikoliv knihou, velkým rozhovorem, ale tím, co umíte nejlíp, tedy filmem.
Sladkobolnou autofikcí o dospívání, v níž světu ukázali, jak v nich klíčily osobnost, hodnoty, ale i láska k filmu, tak v posledních měsících a letech zpytovali svědomí tvůrci jako Paolo Sorrentino, Alfonso Cuarón, Kenneth Branagh, James Gray či Richard Linklater. Kdo jiný by tak měl tento trend završit než sám velký Steven Spielberg.
Ve filmu jménem Fabelmanovi se vrací do svého dětství v Arizoně a Kalifornii v příběhu mladého Sammyho Fabelmana, jenž vyrůstá v početné rodině rozkročené mezi vědou, zosobněnou tatínkem v podání Paula Dana, a uměním, které podporuje maminka hraná Michelle Williams.
Když s nimi Sammy poprvé zajde do kina na DeMilleovo Největší představení na světě, je tak okouzlený, že je jasné, čí cestu bude následovat. Idylická procházka to ale nebude.
Když filmaři točí o tom, jaký je filmový průmysl, našlapují hned na několik potenciálních diváckých min. Často ho zobrazují jako hrozné prostředí, které všechny v něm ničí a deptá, ale zúčastnění si přesto nemohou pomoci a musí se stavět za kameru dál. Jako by říkali: Náš největší dárek pro vás v publiku jsme my samotní, co jsme se „provinili“ talentem a teď pro vás budeme trpět, takže nám tleskejte. Někdy to jde opravdu ztuha.
Spielberg je ale pořád Spielberg. S něčím takovým by se nespokojil. Takže jde dál. Vlastně jako jediný z výše zmíněných skutečně vypráví o tom, co znamená vyrůstat s filmem v tak těsném spojení, že aktivní ohmatávání tohoto média přímo modeluje stěžejní životní okamžiky.
Nejsou zde žádné nepokoje jako v Belfastu, smrt jako v Boží ruce nebo cesta na Měsíc jako v Dítěti kosmického věku, Spielbergovi, respektive Sammymu, stačí stará kamera „bolexka“, aby dodal story na osudovosti.
Sammy se tak díky natočenému materiálu z rodinné dovolené stane svědkem něčeho, co vůbec neměl vidět. Když pak při velké rodinné roztržce kameru v ruce naopak nemá, stejně si představuje, že kuchyňské drama točí.
Sílu kamery a střihu pak Spielberg vyzdvihne i na střední škole, kde Sammy dokonale rozhodí místního floutka, když z něj ve školním videu udělá atletického poloboha, ačkoli ho sígr šikanoval. „Jednou o tobě možná něco natočím,“ hrozí napůl v žertu Sammy lidem kolem sebe, ačkoli pro jeho otce je jeho vášeň dlouho jen „koníčkem“.
Hodně věcí z Fabelmanových se opravdu stalo, což si ostatně můžete ověřit i v dokumentu Spielberg na HBO Max. Dvouapůlhodinový snímek ale funguje i jako nadosobní drama o zrání v lehce švihlé, dysfunkční rodině. Skoro se zdá, jako by režisér svým rodičům filmem odpouštěl. Čím také jiným?
Je vidět, že si novinkou dává svoje věci do pořádku, ačkoli někdy sklouzne k banalitám o tom, že máme jít za svým snem nebo že našimi životními volbami nikomu nic nedlužíme.
Váha Fabelmanových ale leží ještě trochu jinde. V dnešní době, kdy už jsme zvyklí koukat na Netflix, kde se na řemeslo kašle, protože vše musí být natočeno rychle, levně a nejlépe v jednom ateliéru, je až šokující vidět film, kde si někdo hraje se střihovou skladbou, piplá se s výpravou a kontroluje, aby i poslední statista, který proběhne v jednom záběru, vypadal jako z padesátých let.
Budou z toho Oscary pro více zúčastněných, to už je jasné, na film ale přívětivě reagují i diváci. Aspoň na české premiéře se na konci tleskalo.
