Spolu s všudypřítomnou potřebou pečovat o planetu i svůj bankovní účet souvisí i téma udržitelnosti v módě a přistupování k oděvu jako k investici. Trend velí investovat do kvality materiálu a práce designérů i výrobců – a velí správně.
Třeba takový ručně pletený svetr z etické příze zkrátka nenahradíte akrylem, i kdybyste z nějakého důvodu upřímně chtěli.
Když už nakoupit u konkrétního autora, proč ne rovnou u lokálního. Severské národy jsou v oblasti pleteného designu bezesporu mistry v oboru. Nejsou ale jediní, jejichž tvorba stojí za naši pozornost. Skvělé designéry a designérky najdeme naštěstí i v Česku.
Jednou z nich je Marie Honzíková – designérka, která žije a tvoří mezi Prahou a italským Janovem. Její ručně pletené kousky z vlny její vlastní značky v sobě mají přesně to nepopsatelné, kvůli čemu zkrátka ručně pletený svetr patří do šatníku každého z nás.
Zahřeje vás – tak nějak i na duši – a zahřívat vás nepřestane, dokud ho nepředáte další generaci. Minimalistický fluffy look její tvorby je nezaměnitelný, jedinečný a bezchybný. Asi nejznámnější a nejoblíbenější jsou její kukly, v nichž se nezapře autorský rukopis české designérky.
Jak se vůbec z člověka stane designér pletení? Může být pletení i byznys? A proč si ten svetr opravdu, ale opravdu pořídit? Dozvíte se v rozhovoru.
archiv Marie Honzíkové
archiv Marie Honzíkové
Ugly Balaclava | Svetr s nápisem ve spolupráci s Ivanou Kocmanovou alias BRO | foto archiv Marie Honzíkové
Pletené designérské výrobky jsou investice. Je to tak?
S pletením je to jako se vším. Ty nejluxusnější a nejkvalitnější věci jsou založené na ruční výrobě. Stejně jako s nejdražšími kabelkami na světě je to i s pleteninami. Pletené oblečení a doplňky také čím dál více světových módních návrhářů začleňuje do svých zimních kolekcí.
Ty mají samozřejmě mnohem vyšší cenu než obvyklé ručně pletené výrobky. Ale je v tom stejná přidaná hodnota ruční práce, tradice a toho, co člověk musí prožít nebo umět, aby mohl danou věc vyrobit. Je za tím kultura.
Myslím si, že k ručně dělaným věcem pak i majitel přistupuje jinak, víc si jich váží. Vyzařují energii, kterou při nošení cítí. To mám ověřené od svých zákazníků. Chovají se k těm věcem také s větší úctou, starají se o ně.
Takže ano, je to investice, vydrží déle v čase. Svetry se i dědí. Jedna moje klientka mě potěšila, když mi psala, že svetr ode mě bude nosit její dcera. To je nádherné.
Samozřejmě ne všechna ruční práce je kvalitní, a tudíž dobrá investice. Když si koupíš něco od designéra, kterého znáš a je ověřený, víš, že nakupuje kvalitní materiály, v našem případě ekologickou a etickou přízi. Už jen rozdíl v materiálu může být obrovský a od toho se odvíjí i cena a hodnota.
Generace českých babiček pletla hodně, takže nějakou tradici pletení jako aktivity máme. Existuje ale něco jako český styl pletení? Technika nebo vzory?
Tradicí v pletení se teď hodně zabývám. Studuju severskou historii pletení, třeba Estonci mají neskutečné historické bohatství v pletení, velkou tradici, přitom tak malý národ. Mají vyloženě výzkum o historii pletení, tradiční vzory. Co ostrůvek, to úplně jiná historie, estetika, symbolika.
U nás taková tradice bohužel není, a nemáme tudíž ani tradici výroby příze.
Možná proto nejsme zvyklí za kvalitní pletené věci adekvátně zaplatit?
Na severu si člověk koupí svetr i za trojnásobnou cenu, než za kterou prodáváme ručně pletené svetry my v Česku. Je to běžné. U nás je zavedený názor, že ta věc nemá žádnou cenu. Přitom třeba za kabelku, která je taky dělaná ručně, jsme ochotní zaplatit.
Pletení je u nás považované za podřadnou práci. Přitom třeba výšivka nebo ručně ušité šaty, tam je úcta podle mě větší a ohodnocení finanční práce je lepší. Přitom šaty nebo kabelku vytvoříte zpravidla za kratší dobu než pletený výrobek.
Průměrný Čech si rád kupuje oblečení, ale nerad za něj utrácí. Pleteniny jsou u nás často pod cenou a to je další problém – není to dobré pro ty výrobce a není to dobré pro celou komunitu.
Komunita pletařských designérů v Česku neřeší jen podhodnocení práce. Dalším problémem je prodej hotových výrobků upletených podle návodů designéra.
To je kromě ceny ruční práce moje druhé téma, o kterém se snažím mluvit.
Děje se to, že si někdo koupí návod designéra, uplete podle toho třeba svetr a pak to prodává jako svůj výrobek, někdy dokonce oficiálně v kamenném obchodě, často za směšnou cenu. Je to absurdní situace i proto, že ten člověk často nechápe, že by to neměl dělat.
A nejenže neměl, on nesmí. Je to v první řadě nelegální, protože to je design, tudíž součást duševního vlastnictví. Design, za kterým je práce a čas autora. Ta práva jsou samozřejmě těžko vymahatelná a vidíme to často i ve světě módního návrhářství. Kdyby se ale designér rozhodl, žalovat to může, což je ale velmi nákladné a s nejistým výsledkem.
Takový příměr k tomuto tématu – Fendi udělala během pandemie sérii svých baguette kabelek tak, aby si je člověk mohl dotvořit. Byl to set s kabelkou, bavlnkami a dalším materiálem, kterým mohl výrobek dotvořit.
Já si neumím představit, že by někdo vzal tenhle Fendi kit, ve kterém byly i autorské šablony značky, a prodával to jako svůj design. Přitom přesně tohle se děje s návody pletených designů, které jsou určené vždy jen pro osobní užití.
design Marie Honzíková
foto Vanessa Hrabáriková
design Marie Honzíková
foto Vanessa Hrabáriková
Ugly Balaclava & Bibliotheque Cardigan | foto Vanessa Hrabáriková
Jak se z člověka, který plete jen tak, stane designérka?
Samozřejmě náhodou a oklikami. Vždycky mě bavilo učit se nové věci. Nikdy jsem si nepředstavovala, že budu dělat celý život jednu práci. Dlouho jsem se hledala a potřebovala jsem propojit všechno, co jsem se naučila.
Studovala jsem malbu v Janově, v Itálii, kde jsem i dlouho žila a dodnes tam mám zázemí. Studium bylo docela úspěšné a začala jsem mít nabídky na výstavy. Vystavovala jsem, ale časem jsem zjistila, že tohle nechci. Nikdy jsem neměla ambice být světoznámý umělec, spíš jsem se chtěla naučit techniky, abych mohla pracovat samostatně a měla svobodu.
Pak jsem začala i fotit, pracovala jsem v galeriích, později jsem se zabývala kurátorstvím, chvíli jsem dělala pro umělecký časopis a jeden si i založila s kamarádkou.
Vždycky jsem si dala úkol, a když jsem ho dosáhla, dala jsem si nový cíl. Kumulovala jsem zkušenosti a věděla jsem, že bych jednou chtěla něco svého, něco kde se skloubí také trošku podnikatelská část a moje estetika, ale i ruční práce.
V pletení se mi to spojit povedlo. Od roku 2018 oficiálně nedělám nic jiného a zatím se mi nestalo, že by mě to přestalo bavit. Pořád se v něm něco učím. To, co mě uspokojuje, je, že vše dělám sama, od á do zet. Mám naprostou kontrolu, věc si vymyslím, nakreslím, upletu svýma rukama. Je v tom všechno.
Je pravda, že moje výroba je tím velice limitovaná, protože si fázi pletení hrozně užívám a nehodlám se jí vzdát, ale myslím, že právě to se mi na tom vlastně hodně líbí. Domnívám se, že tyto limity jsou fajn, jsou hrozně lidské a vytvářejí právě tu dobrou energii.
Dokud budu mít zákazníky, kteří si na svetr ode mne jsou ochotní počkat, budu víc než spokojená. To se vracíme vlastně zase na začátek – čas, to je ta ruční práce, to je ten luxus.
Zažila jsi ve své autorské kariéře nějaký milník?
Důležitý okamžik byla spolupráce se značkou Laformela na kukle a takové čepičce. Byla to vůbec první kukla, kterou jsem dělala. Musela jsem do ní promítnout určitou estetiku, vymyslet techniku. Mám ráda věci, které jsou náročné na výrobu, ale vypadají přirozeně – a to se promítlo do téhle kukly.
Jak bys popsala svůj styl pletení?
Mám ráda tradiční techniky a kvalitní řemeslo s moderním dotykem. Ráda pracuji s barvami a pleteniny také ručně barvím. Zároveň se zabývám moderním pletením a i kvůli mé značce přízí musím pořád sledovat aktuální trendy v DYI světě.
Odkud je největší poptávka po tvých výrobcích? Česko, nebo zahraničí?
Hodně prodávám na Slovensko. Mám štěstí, že mám kolem sebe malou komunitu klientů a často jsou to kreativci, designéři, umělci. Mezi sebou se doporučíme, v mé práci se hodně nosí šeptanda. Každopádně často je ve výsledku na Slovensko.
Může být i pletení výdělečný byznys?
Na severu to tak je, ale to je úplně jiná kategorie. Severští designéři se věnují hlavně DIY designu a mají celé týmy a firmy. Věnují se tomu na plný úvazek a je to značka. Já se necítím jako značka, ale jako tvůrce, jako člověk, co vyrábí věci. Takže se to asi nedá úplně srovnávat.
V Česku je určitě těžší se tím uživit a je to opravdu jiná kategorie. Mně se to nějakým způsobem daří, protože dělám, co mě baví a navíc nemám nějakou obrovskou režii.
design Marie Honzíková
foto Vanessa Hrabáriková
design Marie Honzíková
foto Vanessa Hrabáriková
Ugly Balaclava & Bibliotheque Cardigan | foto Vanessa Hrabáriková
Co tě inspiruje?
Snažím se ve svých autorských svetrech inspirovat něčím jiným než současnou módou a současnými designéry. Inspirujou mě mí přátelé-umělci, umění, četba. Hudba – poslouchám úplně všechno a mám hrozně ráda klasickou hudbu.
V designu se inspiruju starými kolekcemi návrhářů. A taky mě inspiruje ulice, to, co vidím. Hrozně ráda sleduji profil na instagramu Watching New York, kde ukazují, jak se oblékají Newyorčani.
A oblíbení čeští designéři?
Z české módní návrhářské komunity mám strašně ráda Lenku Vackovou, zakladatelku Textile Mountain. Mrzí mě, že se víc nevěnuje autorské tvorbě. Před mnoha lety udělala krásnou kolekci upcyklovaných svetrů, která mi naprosto učarovala.
Dodnes mám fotky v telefonu a často se jimi kochám. Jinak sleduji Petru Ptáčkovou, Denisu Novou, Jakuba Polanku, Milana Flíčka a mnoho dalších. Všechny jmenované spojuje nejen estetická kvalita, ale i kvalita zpracování, řemesla.
Kde jsou tvoje designy k dostání?
Pro moje věci do Brna. Mám teď pletené výrobky v Object Concept store, což je podle mě nejkouzelnější designový obchod v Český republice. Opravdu obdivuju a jsem nadšená ze způsobu, kterým si majitelka Jana vybírá designéry a s jakou pečlivostí se stará o celý styl obchodu, za kterým skutečně koncept a vize je a je to vidět.
Kromě toho mám svůj e-shop, kde je pár věcí a kterému bych se chtěla čím dál tím víc věnovat, nebo na objednávku.
Kromě návodů a designů tvoříš i vlastní značku přízí föa. Jak vznikla?
Tam do mě vstoupila potřeba využít kontakty, které jsem měla. Příze, kterou mám, je z Itálie. Znám přádelny, lidi a znám jejich produkty. Itálie je asi jediný stát na světě, který má ještě tento způsob byznysu, jinak dnes přádelny často zanikají.
Také jsem chtěla diverzifikovat svůj byznys a svoji aktivitu. Navíc mě to baví – nikdo netrpí, klientka si vybere přízi, barvy, má radost, že si je koupí, sama vybere a uplete z toho něco pro rodinu. Celé je to čistě pozitivní.
Letos na podzim jsi vedla kurz pletení pro začátečníky, z nichž si někteří po pár týdnech kurzu dokonce odnesli vlastnoručně upletený svetr. Byl to vůbec tvůj první kurz, že?
Ano první. Měla jsem pocit, že už můžu něco předat. Nikdy jsem předtím komplexně plést neučila, takže jsem přípravu a celý ten kurz brala hodně vážně.
Někteří z mých kurzistů na konci kurzu mají skutečně upletený svetr. Snažila jsem se jim každopádně předat nejen nadšení z pletení, ale i samostatnost. Ten kurz je hodně základní, ale teď pletou. Odejdou a umí plést a jsou samostatní, můžou se učit dál sami. Jsem nadšená.
Takže plánuješ kurzy i budoucna?
Chtěla bych nějaký udělat v březnu nebo v dubnu příštího roku. Ráda bych dvakrát ročně. Nejspíš to budou opět kurzy pro začátečníky – věnovat se jim mě opravdu baví a naplňuje.
Co dalšího v budoucnu chystáš?
Kromě kurzů bych ráda bych příští rok udělala ucelenou minikolekci. Mám také rozdělanou hezkou spolupráci s jednou českou designérkou a dál chci prodávat své příze a rozšiřovat sortiment a vytvořit nějaké nové DIY návody.
Pořád se něco učím. Jsem sama zvědavá, jak se to promítne do mých aktivit.
Marie Honzíková | foto Kateřina Zahradníčková
