Nový snímek původem německé režisérky Marie Schrader se zaobírá článkem deníku New York Times, který 5. října roku 2017 navždy změnil svět.
V něm se odhalilo, že slavný a všemi uznávaný producent Harvey Weinstein desítky let zneužíval své moci a sexuálně obtěžoval své zaměstnankyně, asistentky, a herečky, které si myslely, že s ním jdou na seriózní pracovní schůzku. On je ale místo toho napadl.
Ty, které se rozhodly jeho násilné chování nahlásit, umlčel penězi v mimosoudním vyrovnání, protože proti jeho armádě všehoschopných právníků stejně proces neměly šanci vyhrát a ani na něj často neměly finanční prostředky. Nebo je rovnou profesně zlikvidoval a zasadil se o to, že už si nikdy znova nezahrály.
Když promluvila pojednává o dvou novinářkách, Jodi Kantor (Zoe Kazan) a Megan Twohey (Carey Mulligan), které se do Weinstonova případu rozhodly naplno pustit v době, kdy jeho predátorské chování bylo v Hollywoodu „veřejným tajemstvím“. Tušilo se to, ale nikdo o tom nemluvil.
Jakkoli samotné téma vybízí k tomu, že by jeho filmové zpracování mohlo být patetické, není tomu tak. Snímek se soustředí především na zdlouhavou a mravenčí práci novinářek, která je nevděčná a ubíjející a mohou ji dělat jen ti, kteří jsou o jejím smyslu skutečně přesvědčení.
Na Kandor i Twohey opakovaně řvou do telefonu mocní lidé a konzervativní novináři, lidé jim posílají výhrůžky nebo je otevřeně konfrontují v barech. Když narazí v případu na klíčovou svědkyni, o pár minut později si to oběť ze strachu rozmyslí a odmítne v článku být citována.
Jdou takříkajíc hlavou proti zdi, ale i když se opakovaně praští, nevzdávají svůj cíl stěnu jednou probourat, i kdyby je to mělo stát jejich duševní zdraví.
Když promluvila je precizní filmová skládačka, která je stejně procedurální a napínavá jako mnohé kriminálky s tím rozdílem, že místo detektivů jsou v hlavní roli novinářky.
A vůbec nevadí, že divák ví, jak to celé dopadne. Tedy že výsledný článek skutečně zničí kariéru Harveyho Weinsteina a pošle ho do vězení, kde už nejspíš stráví zbytek svého života.
Kandor a Twohey totiž při svém zkoumání producentovy problematické minulosti naráží ze všech stran neustále na překážky, takže je při pozorném sledování děje lehké zapomenout na to, že nakonec vše dopadne dobře.
Když promluvila vychází z nejlepších novinářských dramat, jako byli Všichni prezidentovi muži nebo z posledních let Oscarem oceněný Spotlight. Ve svém autentickém zpracování toho, jak je ona práce často zdlouhavá a vede mnohdy do slepých uliček, připomene také Fincherova vynikajícího Zodiaca.
Působivost filmu vychází ale především z toho, jak civilní a nesentimentální je. Za to může precizní režie Marie Schrader, která vede celý přes dvě hodiny dlouhý snímek pevně za ruku.
Ani na moment neopouští od stanoveného vizuálního stylu a pocitové atmosféry, kterou tvoří především cílevědomost a zarputilost hlavních hrdinek při jejich žurnalistické práci, jakou by mnozí vzdali už v polovině. Přesto je film nepotřebuje nijak glorifikovat a dělá je lidské.
Ostatně jedna z jeho silných stránek je, že své hrdinky často ukazuje doma, jak se starají o své děti, nebo si u jídla povídají s manželem. Jejich náročná práce je vsazená i do kontextu rodinného života, který jim narušují nekonečné telefonáty a SMSky.
Prolínání osobního a pracovního života je tu naprosto samozřejmé a právě to stvrzuje autentický pocit z filmu. Scénář Rebeccy Lenkiewicz (Ida, Služebníci) je dynamický, plný rychlých a uvěřitelných dialogů, podává po celou dobu srozumitelně nové a nové informace, a ještě u toho stíhá být v několika momentech upřímně dojemný.
Je až s podivem, jak se Lenkiewizc podařilo dostat tolik faktů a pro mnohé diváky neznámých informací o Weinsteinově případu do filmu, který má jen něco přes dvě hodiny.
Stejně tak stojí za pochvalu vynikající kameramanská práce Natashi Brayer, která tu znovu dokazuje, že ať už se jí dostane pod ruky jakákoli látka, ona ji zpracuje přesně tak, jak to daný film potřebuje.
Tady zvolila skutečně nenápadný přístup, který je tak akorát atraktivní, aby diváka přikoval k plátnu, ale zároveň zvolené záběry nejsou nikdy tak opulentní, aby na sebe strhávaly pozornost, a dávají prostor vyniknout především samotnému ději. To ale neznamená, že tu nejsou silné vizuální momenty, jen je potřeba dívat se opravdu pozorně.
Využití pomalých i rychlejších kamerových jízd a sliderů je plynulé, a přesně zapadá do dlouhých, ale rázných dialogů, které tvoří většinu filmu.
Postavy jsou rámované skleněnými stěnami, dřevěnými stoly, monitory počítačů, a neustále všude procházejícími kolegy nádherné redakce New York Times, která působí autenticky v provozu, jako by tam neustále někdo psal, editoval nebo debatoval o dalším článku.
Kromě Weinsteina se v úvodu filmu Twohey soustředí před jeho vítězstvím v prezidentských volbách také na obvinění ze sexuálního obtěžování Donalda Trumpa.
Ostatně je opakovaně zdůrazňováno, že v chystaném článku nejde jen o to zastavit predátorské chování Weinsteina, ale má vzbudit veřejnou debatu o systémovém přehlížení sexuálního obtěžování na pracovištích. Nejen v Hollywoodu, ale po celém světě. Což se nakonec povedlo.
K prvním obětem, které se nechaly veřejně i se jménem ocitovat v průlomovém článku, se nakonec přidaly desítky žen.
Pět let od zveřejnění textu víme o devadesáti ženách, které Weinstein v minulosti sexuálně napadl. Násilníkovo dopadení a fakt, že i někdo takto nebetyčně mocný může nakonec, sic po letech, pykat za své činy, vedly k nastartování hnutí #MeToo a mnohem většímu povědomí veřejnosti o tom, co znamená konsent a jak často k sexuálnímu násilí dochází.
Za knihu, kterou poté na základě článku Kandor a Twohey napsaly, pak v roce 2019 dostaly Pulitzerovu cenu. Ocenění sdílely s novinářem Ronanem Farrowem, který o případu napsal ve stejné době pro deník New Yorker a posléze o něm vydal svou knihu.
V Když promluvila je také velmi citlivě zpracováno, proč se oběti bojí pachatele nahlásit. Nechvalně známá otázka „a proč to ty ženy neřekly hned a mluví o tom až teď po deseti letech?“ se tu zodpovídá hned několikrát.
Jednak je pro obvinění většinou málo důkazů. Ke znásilnění dochází zpravidla v zavřené místnosti, kde je jen pachatel a oběť, a tak je to pak slovo proti slovu. Proto se obvykle musí ozvat obětí víc.
U medializovaných případů jsou pak pachatelé mocní a bohatí lidé, kteří si mohou soud dovolit, oběť žalovat a pravděpodobně kvůli svým schopným právníkům taky vyhrají. Spousta žen navíc hlavně nechce být veřejně známá jako něčí oběť.
V případě Weinsteina to byly herečky, které se chtěly prezentovat svými schopnostmi, ne traumatem, které jim násilnický producent způsobil. A některé vůbec nechtěly být terčem jakékoli mediální pozornosti.
Oběti, které se k případu přihlásí veřejně, jsou totiž často napadány, chodí jim výhrůžky a jejich život a jejich blízkých je tím navždy změněný. Kandor a Twohey od začátku svého pátrání nemají problém najít mnoho žen, které Weinstein obtěžoval, nebo přímo znásilnil.
Jejich příběh není o hledání obětí. Problém chystaného článku je, že žádná z žen v něm nechce, nebo kvůli mimosoudnímu vyjednání nemůže být citována pod svým jménem.
Když promluvila se tak daří ve dvou hodinách obsáhle a zajímavě popsat celý Weinsteinův případ. Film vysvětlí i těm, kteří o kauze nic nevědí, jak producent zneužíval svou moc a jaké manipulativní techniky využíval ve svém predátorském chování.
Zároveň je milostným dopisem investigativní žurnalistice a ukazuje tuto práci v celé její náročné kráse. A přestože je velmi nepatetický, ukazuje primárně skrz sílu samotných výpovědí a výborných hereckých výkonů bolestné dopady sexuálního traumatu na životy žen. Není to zrovna příjemný filmový zážitek. Ale důležitý? Rozhodně.
