Obě jejich profese jsou nasvíceny zájmem médií i followerů, zároveň jsou spojeny s mnoha klišé. Tento text jich několik zboří.

Ostatně už v momentě, kdy Pavel Kadeřábek říká: „Když se vám narodí děti, úplně se vám obrátí svět. Víte, jaké štěstí je, když jsou zdravé. A zamyslíte se nad tím, proč vlastně pomáhat: Když štěstí mám já, můžu pomoci těm, kdo ho nemají.“

Ona modelka, on fotbalista. Ona pod dívčím jménem Chlebovská vyhrála před deseti lety soutěž Česká Miss, on už osm let hraje německou bundesligu za Hoffenheim a je stálým členem žebříčku nejlépe vydělávajících sportovců země, který Forbes pravidelně sestavuje.

Ale jen tohle by byla hodně nedotažená charakteristika. Taky mají svůj nadační fond. Peníze ukládají do J&T i do Accolade, budují glampingový podnik u rybníků i luxusní roubenky a…

„Už dost,“ usměje se Tereza Kadeřábková, když její manžel dál a dál pokračuje v seznamu plánů a investic. „Bere si toho na sebe až moc. Ale ve výsledku jsem ráda, že nežijeme jenom přítomností a tím, že teď vydělává hezké peníze. Myslíme na budoucnost našich dětí, to je pro mě priorita.“

Pár jako z katalogu razí vlastní přístup a děti v tom hrají zásadní roli. Když se jim postupně narodily dvě dcery, zesílila touha, o níž Tereza říká: „Tu myšlenku jsem měla v hlavě hodně dlouho. Přišla sama.“

Vystavět si k darování vlastní instituci je vždy těžší než „jen“ darovat. Na čas, na zprocesování, na zodpovědnost. I na emoce. Třeba když Nadační fond manželů Kadeřábkových prostřednictvím prvního projektu s názvem Každá minuta pomáhá předával první šeky za celkem čtvrt milionu korun rodičům, jejichž děti bohužel štěstí do vínku nedostaly, Tereza přiznává: „Je to tak silný zážitek, že člověk kolikrát ani neví, co má říct. Vaše problémy se najednou zdají být hodně malinké proti tomu, co se děje ostatním.“

Do byznysu už nadační fondy a charity dávno vstoupily, i do institucionalizovaného sportu ano – velké soutěže a kluby je mají. Oni se ale rozhodli vybudovat si vše sami.

Pomáhat není ničí povinnost, ale mě moje pozice zavazuje.

„Pomáhat není ničí povinnost, ale mě moje pozice zavazuje,“ říká Pavel Kadeřábek. „Spousta lidí se bojí, neví, co je správné, neví, jestli za charitou třeba nestojí nějací podvodníci… Proto jsme si chtěli založit svůj vlastní fond. Potkáváme se přímo s rodiči dětí. Jsme stoprocentně přesvědčení o tom, že peníze opravdu pomáhají. Víme, že náklady si pokryjeme sami, a to, co se vybere, jde přímo rodinám, které to potřebují.“

Kdo by se chtěl inspirovat, ať čeká dva zádrhely. „Bylo to docela náročné, trvalo tři čtvrtě roku, než jsme vše právně uspořádali,“ vysvětluje Tereza. Jelikož žijí v Německu, zásadní práci odvedl třetí spoluzakladatel fondu Pavel Pillár ze Sport Investu, agentury, která fotbalistu dlouhodobě zastupuje.

Tolik první krok. „Myslel jsem si, že administrativa kolem zakládání bude na nadačním fondu to nejhorší a nejtěžší. Ale nejtěžší je vybrat konkrétní příběh. Věcí kolem vás je hrozně moc a nejradši byste pomohl všem, jenže to nejde,“ pochopil brzy Pavel.

Aby nešlo o fond direktivní, nechávají možnost volby těm, kdo přispívají. V rámci zmíněného úvodního projektu Kadeřávek zapojil své kamarády fotbalisty, proto název Každá minuta pomáhá, a ti si sami zvolí, kolik peněz pošlou fondu za každou odehranou minutu ve svých soutěžích (kromě profesionálů se zapojují už i amatéři).

Tereza s Pavlem pak v průběhu roku průběžně vytipovávají příběhy, jejichž aktéři by si podle nich pomoc zasloužili nejvíce. „Ale zároveň si je kluci mohli vybrat i sami. Tomáš Holeš se zná s tátou od Vašíka, tím nám pomohl,“ zmiňuje Pavel tříletého Václava Štěpána, který bojuje s nevyléčitelnou nemocí motýlích křídel. „Nestavíme nikoho před hotovou věc,“ dodává Tereza k tomu, že se letos rozhodli pomoci právě Vašíkovi.

Když Pavel svůj záměr představil v kabině bundesligového Hoffenheimu, spoluhráči zbystřili. „Když budeš potřebovat, peníze ti pošleme,“ tlumočí jejich reakci. „Ale my chceme jít pozvolně. Mohl jsem taky hned na začátku vzít telefon a napsat na WhatsAppu do skupiny Repre, kde je přes šedesát hráčů, společnou zprávu. Ale přišlo mi to takové neosobní, prvoplánové. Chci každého oslovit osobně.“

A růst tím pádem organicky, aby platil jejich záměr: mít věci pod kontrolou. Připravují charitativní běh, do azylových domů posílali knihy ve spolupráci s nakladatelstvím Svojtka. „Zatím je to rodinná věc,“ souhlasí Pavel s tím, že není nutné spěchat, ale nutností je dělat věci pořádně.

Což platí i ohledně toho, čím hodlají dobročinnost financovat. Horentní výdělky profesionálních sportovců pořád vybízejí k fanfarónskému životu – a následnému propadu do dluhů.

P.H. Excel
Vydání Forbesu P.H. Excel

„Troufnu si o sobě říct, že jsem finančně celkem gramotný člověk, neženu se do rizika. Můj hlavní zdroj příjmů samozřejmě je a nějakých pár let ještě bude fotbal, ale musíte koukat do budoucna, plánovat, co bude, až to skončí. Přece nejde, aby vám pak nechodily najednou žádné peníze,“ kroutí Pavel hlavou nad podobným scénářem.

Tak jako řadě dalších českých sportovních es mu pomáhá Josef Luks, jehož příběh Forbes popsal již před lety. Investiční poradce fotbalistů, hokejistů a dalších ho nasměroval k následujícím aktivům: „Accolade, Avant, Realia Group. Přes pana Křetínského (majitele Sparty) mi bylo blízké J&T, měl jsem k tomu důvěru, to byly moje investorské začátky. Postupně se to rozrostlo.“

Ve všech významech pojmu růst. „Do kryptoměn se nepouštím, snažím se o malé riziko,“ říká Pavel, příznačně v časech krachu kryptoburzy FTX. „Ono je riskantní de facto všechno, nikdy nevíte, co se stane, jako když začala válka… Zároveň musím říct, že já mám letos všechno v kladných číslech,“ dodává.

Podařený vstup do světa investic byl jen začátek. Zaměření na nemovitosti, to je nejen u profi sportovců klasika. Kadeřábkovi jsou ale mnohem cílenější. Nejen jejich kamarádi z fotbalu rádi míří do Sklenařických chaloupek, dvou luxusně zrekonstruovaných roubenek v Jizerských horách, do idylického prostředí u rybníka a kousek od sjezdovky.

„Jsem velký fanoušek hor, původně jsme si chtěli jako rodina koupit chatu pro radost, pořád jsme se po něčem koukali a koukali. Přes známého jsme se dostali do Sklenařic a řekli si: Wow, to je super,“ vzpomíná Pavel na investici v řádu nižších desítek milionů korun.

Vlastní chatu pořídili jinde a začali podnikat. Původně mysleli, že budou pronájmy zařizovat sami, ale brzy zjistili, že na dálku z Hoffenheimu to ideálně fungovat nebude, a tak do byznysu zapojili své přátele. Funguje to – a projekty přibývají.

„S bráchou už několik let řeším glampingové chatky, koupili jsme rybník a kompletně ho zrevitalizovali, příští léto budeme otevírat. Sklenařice jsou luxusní chaloupky, tady naopak pojedete úplně vypnout, bez internetu, bez signálu.

V Krkonoších jsme vyhráli aukci na pozemek a s naším známým projektantem řešíme stavbu tradiční české horské roubenky,“ líčí fotbalista. „A jelikož se nám moc líbí v Rakousku, našli jsme projekt kousek od Zillertalu, budeme v něm kupovat celé vrchní patro a pronajímat tam luxusní chaletové apartmány.“

Přístup mají podobný jako s nadací. Jít raději pomalu, ale zvoleným směrem. A hlavně – neslevovat z kvality. „I u Sklenařic jsme si to mohli řídit sami, a tím pádem levněji. Vydělali bychom o něco víc, ale… My chceme mít jistotu, že lidi budou spokojení. Když se k nám vrací, je to nejlepší ukázka toho, když něco děláte dobře,“ říká Pavel a místo sportovce najednou mluví podnikatel.

Který zároveň zdůrazňuje, že navzdory stále rostoucímu realitnímu byznysu nemají žádné dluhy. „Jako profesionálnímu fotbalistovi mi chodí dobré peníze na účet, až je máme, tak je investujeme. Nejsem příznivec hypoték, úvěrů, půjček, vše je zaplacené rovnou. To je můj cíl a cesta,“ vysvětluje.

Kudy povede dál? „Po kariéře by se mi líbilo jezdit s manželkou a dětmi po horách, hledat hezké pozemky a domy, které by se daly zrekonstruovat a prodávat. Taková práce by byla moc fajn, dala by se navíc spojit s rodinou,“ plánuje.

Tedy dál vydělávat a tím pádem i dál pomáhat. Tak, jak to dělají nyní.