Mexiko není země, ale stav mysli, zazní v novém filmu Bardo, který je čerstvě k dispozici na Netflixu. Chtělo by se dodat, že jde především o stav mysli režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárritua, slavného rodáka z Mexico City, jehož novinka prý není autobiografická, ale „pouze“ introspektivní.
I bez vysvětlení je ale jasné, že režisér mluví hodně o sobě, když protagonistu Silveria modeluje jako slavného dokumentaristu, jenž je úspěšný v Mexiku i ve Spojených státech, přičemž v obou zemích má být oceněn.
Takhle to zní poněkud zatuchle, skoro tříhodinové Bardo ale napíná realitu v duchu snové logiky založené na prolínání skutečnosti s fantazií. Vše je totiž přeformulováno ve stylu práce hlavního hrdiny, který dělá fiktivní dokumenty.
Když se tady rodí dítě, gynekologové ho zastrčí zpátky do dělohy, protože „svět je příliš v prdeli“. Vagon v metru se najednou změní v bazén s rybkami. Během setkání s rodiči se děti stanou trpaslíky.
Inscenují se historické vřavy i přechody hranic, které vypadají jak z velkorozpočtového katastrofického filmu. I když se ve filmovém studiu jen pootevřou dveře, škvírou vidíte velkolepou taneční scénu. Pod těmi všemi cingrlátky má být někde samozřejmě skrytá ta „pravá“ pravda, hlubší, čirá, starší. O smrti, stárnutí, otcovství.
Ne že by nemusela být, Iñárritu ale svoje vyhrocené obrazy nikdy nenechá vyznít, protože ve filmu neustále padají další a další bonmoty. „Pouze Mexičané dokážou obrátit potupnou prohru ve vítězství.“ „Člověk, který si neumí hrát, si nezaslouží brát vážně.“ „Deprese je buržoazní nemoc způsobená přebytkem volného času.“
Je to trochu líné, protože si z tohoto trhacího kalendáře s uznalým pokýváním vybere každý to svoje. Co říkáte na „Život není nic jiného než řada idiotských obrazů“?
Nejsilnější je Bardo ve svých melancholických pasážích, kdy se podaří zhmotnit jakýsi univerzální smutek z toho, co mohlo být a není, ačkoli režisér pořád vypráví o velmi konkrétní zkušenosti utečence, kdy musíte zemi opustit, abyste pochopili, o co jste přišli.
Silverio navíc není ten „správný“ emigrant, protože odešel pouze z ekonomických a sociokulturních důvodů, a navíc se prý „zaprodal Američanům“, kteří ve filmu mimochodem chtějí koupit jeden z mexických států. Zájem o něj má firma Amazon.
Silverio se kromě fiktivní současnosti otírá i o mexickou historii spojenou s conquistadorem Cortésem, jenž zničil Aztéckou říši, nebo o mexickou post-chudobu, v níž se mimo řeči intelektuálů o třídním boji a „neprivilegovaných“ měla zrodit brutální šelma narkomafie, která spodinu ovládá.
Klip z rozhovoru Silveria s hvězdným narkobaronem se pouští na zmíněném předávání cen, což působí ironicky, neboť dokumentarista jako hvězda z debaty se zločincem opravdu nevychází.
Je toho hodně, co? Také to už oscarový režisér, jenž stojí za filmy jako Revenant, Birdman, 21 gramů nebo Amores perros, od kritiků po premiéře na festivalu v Benátkách schytal takovým způsobem, že Bardo o dvacet minut zkrátil. Snad aby už další a další recenzenti nepsali nic o tom, že je narcistní, marnivý a do sebe zahleděný.
Některá invektiva si opravdu nezaslouží, protože neexistuje důvod, proč by nemohl točit o sobě, problém však je, že se sám chytrácky podkopává.
„Má to být metaforické, ale chybí tomu básnická inspirace,“ hodnotí jedna z postav Silveriův dokument, přičemž je jasné, že Iñárritu předvídá, že přesně takové reakce může vyvolat i Bardo, tudíž své kritiky jakoby předbíhá.
Takhle to ale nefunguje, protože výhrady k filmu zůstávají i přesto, že je někdo v tom filmu nahlas formuluje. Ze všeho se zmíněnými bonmoty nevymluvíte, zvlášť když se ještě ke konci začnete dojímat nad tím, jaké by to asi bylo, kdybyste zemřeli. Kdo z nás to nikdy neudělal? Při sebedojímání je ale dobré se držet od kamery, piana, fotoaparátu či pera dál.
Bardo znamená v buddhismu stav mezi smrtí a znovuzrozením – a je možné, že pro vás i stejně pojmenovaný snímek bude transcendentální zkušenost. Ta ale spíš přijde v kině, kam snímek vyloženě patří, protože stejně jako Roma, Blondýnka či Mank, tedy jiné „prestižní“ tituly Netflixu, na ulepeném laptopu s neustále vibrujícím telefonem u hlavy absolutně nevyzní.
Ne že by tyhle filmy v kinech vůbec nebyly, streamovací platforma je ale po festivalové premiéře pošle jen na pár pláten v několika zemích na omezenou dobu, přičemž naprostá většina lidí je uvidí doma.
Ještě před příchodem české lokalizace Netflixu to ale byla právě Roma, další mexický stav mysli tentokrát režiséra Alfonsa Cuaróna, který jsme před lety díky distribuční společnosti Aerofilms mohli vidět i na tuzemských plátnech. Snad se něco takového ještě někdy vrátí.