Taylora a Margot čeká exkluzivní zážitek na malém ostrůvku v severozápadním Pacifiku. Jedna z nejuznávanějších kapacit na poli kulinářského umění Julien Slowik zde připravil pro vybranou společnost speciální večeři, na kterou jen tak někdo nezapomene.
V uzavřeném prostoru luxusní restaurace Hawthorne se tak společně s kuchařským týmem ocitá dvanáct vybraných hostů – cynická food kritička a podlézavý šéfredaktor, movitý postarší pár, vysloužilá herecká hvězdička se svou asistentkou či tři podezřelí byznysmeni.
Dnešní menu musí být přesné, všechny části do sebe zapadat tak, aby se následně spojily do šokujícího finále, a každá odchylka od promyšleného plánu šéfkuchaře v podání Ralpha Fiennese je nemyslitelná. Účastníkům vytříbené večeře se rozhodl udělit společně s dezertem náležitou lekci a své hosty podusit doslova ve vlastní šťávě.
Jak záhy zjistíme, Slowikovo menu obyčejné doopravdy není. Jedná se o pečlivě naplánovaný koncept, divadelní představení, ve kterém má každý z hostů svou předem přidělenou roli – až na Margot. Tylerova společnice, kterou ztvárnila Anya Taylor-Joy, totiž na dlouho plánované večeři na poslední chvíli nahradila jeho bývalou přítelkyni.
Mezi smetánku nezapadá, celá situace jí připadá směšná, nově přiděleného scénáře se držet odmítá a vzpírá se celému konceptu glorifikace jídla. S tím se ale uznávaný šéfkuchař nehodlá smířit.
Navzdory pochvalným recenzím a vřelému přijetí publika se bohužel nejedná o snímek, který by byl přímo kasovním trhákem. Zároveň se také nelze vyhnout srovnání s nedávnou premiérou filmu Trojúhelník smutku, protože oba snímky spojuje prvek společenské kritiky a prostředí (zdánlivě) opuštěného ostrova.
Srovnávat míru, do jaké tyto filmy kriticky reflektují chování vyšších společenských vrstev, však není zcela namístě. Menu nepřináší žádná objevná zjištění a jedná se spíše o údernou satiru než o komplexní dílo, nad kterým budete přemýšlet další tři týdny. Kritiku témat, jakými jsou konzumerismus, snobismus, privilegia bohatých či ztráta vlastní duše a lásky k řemeslu, nám předkládá zřetelně, bez okázalých symbolik.
Menu si neklade za cíl jednotlivé charaktery do hloubky vykreslovat – občas proto působí spíše jako karikatury, což ale v kontextu filmu není na škodu. Slowik je nekompromisní a pomocí svého menu chce udělat pomyslnou tečku za dlouholetou kariérou. Jeho „poslední večeře“ je poselstvím, které si bere na mušku jak samotné účastníky a jejich prohřešky, tak celou konzumní společnost.
Krásně do noty mu pak hrají postavy jako Tyler, znalecky vyjmenovávající každou ingredienci či postup navzdory tomu, že si sám neuvaří ani špagety. Zároveň si šéfkuchař velmi dobře uvědomuje, že pozérský způsob života svým jednáním po celou svou kariéru vlastně pomáhal dotvářet, a proto se také on sám musí stát součástí děsivého finále.
Pro Slowika je jídlo něco jako náboženský rituál, vše má svůj účel, každý detail je přesně tam, kde má být. A jak detailní a přesné je jídlo, je přesný i rytmus filmu, časové rozestupy mezi chody, design restaurace, herecké výkony, kompozice i úderná hudba. Menu zkrátka šlape jako hodinky. V necelých dvou hodinách dokáže pobavit, napnout, možná i trochu dojmout a donutí – alespoň na chvíli – přemýšlet.
Pokud na jeho hru přistoupíte a nebudete ji brát moc vážně, po kvalitním zážitku z kina hladoví rozhodně neodejdete. A pokud vám to pořád nebude dost, skočte si na pořádný cheeseburger. Jen v něm musí být pravý americký sýr, jinak se to nepočítá!
