Martin McDonagh proslul jako divadelní dramatik a filmový režisér výsostně krutých a morbidně zábavných děl. V jeho posledním eposu ale poprvé ukazuje, kam člověka dovede přílišný cynismus. A kde končí láska a začíná nenávist.

Snímek Víly z Inisherinu má jednoduchý, ale zcela unikátní námět. Dva muži, kteří žijí na fiktivním a odlehlém ostrově v Irsku, Inisherinu, spolu tráví zhruba od dvou hodin odpoledne každý den čas sezením v lokální hospodě. Popijí pivo a povídají si.

Pro místní tvoří neodlučitelnou dvojici, která přesně jako hodinky sedává společně a má si pokaždé co říct. Jednoho dne ale Colm (Brendan Gleeson) řekne Padraicovi (Colin Farrell), že už se s ním nechce dál přátelit.

Vtip Padraicovy sestry, Siobhán (Kerry Condon), ve kterém zmíní, že už ho možná Colm prostě jenom nemá rád, se ukáže být nepříjemnou a krutou pravdou. Následující dvě hodiny sledujeme spor těchto dvou mužů, kteří si kdysi byli velmi blízko, ale teď mezi nimi zeje prázdná propast, kterou nelze překonat.

Jedním z důvodů, proč je tento konflikt zajímavé sledovat, je, že netušíme, proč se tak Colm rozhodl. Padraic zdánlivě neudělal nic špatného.

Naopak se snaží přátelství zachránit, ale Colm jeho snahy odmítá do takové míry, že se rozhodne uřezat si prst pokaždé, když s ním Padraic naváže kontakt. Výhrůžka je to o to radikálnější tím, že je houslistou, který si tímto druhem sebepoškozování znemožňuje hrát na nástroj, který miluje.

Jediné, co víme, je, že Colm je na ostrově jedním z mála vzdělaných lidí. Hraje na zmiňované housle, čte knihy, přemýšlí o své smrtelnosti a má ambice napsat hudební skladbu, která ho přežije. Zatímco Padraic je pasák krav a domácích zvířat, který je spokojený s tím, co má, a netouží po ničem víc.

Svého přítele tak může štvát pouze tím, že si s ním nemůže vyprávět o intelektuálních věcech, které ho zajímají.

Film se odehrává v roce 1923 a v Irsku zrovna probíhá občanská válka, která se jen tak mimoděk v ději projevuje, když zdálky z pevniny slyšíme výstřely. Válečný konflikt tak subtilně rámuje spor zcela civilní a lidský, který probíhá mezi rozbratřenými kamarády.

Víly z Inisherinu vyhrály na Zlatých glóbech cenu za nejlepší komedii a sic je film často vtipný, někdy dokonce velmi, jeho temné podtóny jsou silnější než humor. Jako diváci se smějeme, ale celou dobu cítíme, že se schyluje k něčemu příšernému, co takhle zábavné zdaleka nebude.

V něčem tak Víly matou v očekáváních už proto, že v nich hrají Colin Farrell a Brendan Gleeson, kteří perlili už v prvním McDonaghonově snímku, V Bruggách. Ty byly vtipné hodně, a přestože nešetřily na násilí a traumatických událostech, jejich konec byl úlevný a celková atmosféra divácky příjemná.

U Víl tomu tak ale není. Je to příběh o smrtelnosti, samotě, limitech mezilidské komunikace a především o tenké hranici mezi láskou a nenávistí. Mezi pocity absolutního přijetí tím druhým a zklamáním, které přichází později, když nás ten, na koho jsme spoléhali, odmítne.

A přestože často dochází k absurdně legračním situacím, vyloženě nadějeplně tu nevyznívá žádná z dramatických linek. Vše spěje k záhubě a útrpnosti.

Zoufalé vyznění snímku vyvažuje především nádherný vizuál. Irská ostrovní krajina ohromuje v každém záběru, neúprosné moře tvoří výrazný kamerový motiv a to, jak jsou obrazy komponované, připomíná obrazy nizozemských barokních malířů či klasika rané kinematografie, dánského režiséra Carla Theodora Dreyera.

Jedním z dominantních prvků filmu je právě rámování postav jako osamocených individuí, které z jejich malého ostrova, jejich domova, netuší a ani nemají jak sledovat celospolečenské události.

Jsou uzavření ve svých hlavách, svých rutinách a místních konfliktech, protože tráví veškerý čas na ostrově, kde se neděje nic a kde hlavní událostí roku je spor bývalých přátel. Přestože kousek od nich se střílí a vraždí ve válce, která nikoho v Inisherinu moc nezajímá.

Omezeností ostrova kromě Colma trpí i Padraicova intelektuálně zaměřená sestra Siobhán. Když její bratr zjistí, že čte knihu, která je smutná, a z níž se její frustrace s životem jen stupňují, doporučí jí, ať si prostě přečte něco veselejšího.

Dobromyslná a naivní rada ale klade v rámci celého příběhu hlubší otázky. Ona chce číst náročné romány, protože jejímu životu dávají hlubší a komplexnější smysl. Ale zároveň se nechce dlouhodobě trápit ve své hlavě a tyto knihy jí spíš přitěžují.

Stejně tak Colm cítí poprvé opravdu intenzivně, že jednoho dne umře a že ten den možná není tak daleko, a tak nechce jen klábosit po hospodách, ale vytvořit něco, co ho přežije. A to přestože tato práce bude náročná a on se při tom procesu bude trápit.

Tyto situace tak velmi subtilně kladou otázku, pro co vlastně žijeme: Pro pocity štěstí, nebo pro význam?

Osobnost roku 2024
Vydání Forbesu Osobnost roku 2024

Snímek je fantasticky zahraný. Na svých bedrech ho táhnou dva podivní, ale fascinující hrdinové. Gleeson ve své roli nepřekvapí, hraje dalšího hloubavého bručouna a jde mu to jako vždy skvěle. Farrell měl mnohem těžší práci, protože ztvárňuje postavu, o které všichni ve filmu mluví jako o hlupákovi, prosťáčkovi a dobromyslném blbci.

Krom smutných psích očí a zarputilé až zoufalé snahy jakýmkoli způsobem zachránit přátelství ale Farrell svému Padraicovi dodává hluboce lidskou tragičnost, kterou by mnoho jiných horších herců proměnilo v parodii. Je lehké mu fandit a v určité rovině porozumět.

Víly z Inisherinu jsou unikátní film i v tom, že berou vážně přátelství a jeho rozpad, což je téma, kterému se málokterý snímek věnuje. Vždy jde o rodičovství, lásku, nebo sourozenectví, ale málokdy se někdo s veškerou seriózností pustí do studie kamarádství, které je přitom důležitou součástí našich životů.

Přesto se nejde ubránit pocitu, že jde také o bolestnou alegorii na rozchod. Na všechny peripetie a ublíženost, která s ním přichází. A především na palčivou otázku: Proč? Proč mě ten druhý člověk opouští?

Výborný scénář dokonale popisuje celý proces zármutku, který někdy s opravdu osudovým rozchodem přichází. Odmítání, snaha o nápravu, smutek, zoufalství, touha to nějak vrátit zpátky, a nakonec vztek a pomsta.

Je snadné se Farrellovým snahám smát a říkat si, že se chová zoufale, ale kdo se někdy ocitl v situaci, ve které zažil bez udání jakýchkoli důvodů odmítnutí, a nevěděl, jak se s tím srovnat, ho s nepříjemným uvědoměním pochopí. A zároveň uvidí, že s každou další snahou o nápravu si svou cestu k příteli jen komplikuje, či jí přímo zabraňuje.

Navzdory absurdnímu humoru je to první McDonaghův film, který se zcela neironicky zaobírá citlivými emocemi a naopak ukazuje na Gleesonově postavě, že cynismus a nezájem o blízké vede k destrukci a tragédii. Což je u dvaapadesátiletého celoživotně ironizujícího režiséra bod obratu, který málokdo čekal.

Moc pozitivních emocí ani naděje v průběhu sledování nevyvolá, ale když skončí, zanechá v divákovi velkou chuť své vlastní vztahy takhle nezpackat. Krásný film o tom, co bolí, ale za co stojí bojovat. Snad jen ne uřezanými prsty.