Sebevědomý pohled, černé elegantní oblečení, havraní vlasy se stříbrnými prameny, a především nezaměnitelný literární hlas, který zkoumá, analyzuje, klade otázky a bere umění vážně jako málokdo. Susan Sontag byla literární i stylovou ikonou, pro kterou byla kultura otázkou života a smrti.
Když byla na střední škole, řekla svému spolužákovi, že by klidně na místě v tu minutu zemřela, kdyby kvůli tomu mohl ještě čtyři roky žít a skládat hudbu Igor Stravinskij.
Je to vtipná historka a ostatně spousta z nás na střední řekla přehnané věci, které bychom teď vzali zpátky. Ale u Sontag je lehké věřit, že by si za tím tvrzením stála i dlouho po maturitě. Celý svůj život zasvětila pečlivé a do té doby nevídaně pronikavé kritice a analýze umění.
A také tvorbě při psaní svých dnes již trochu zapomenutých románů, přestože za jeden z nich dostala americkou Národní knižní cenu, jedno z tamních nejprestižnějších ocenění.
Narodila se 16. ledna roku 1933 v New Yorku, tedy před devadesáti lety. Byla jednou z prvních kulturních kritiček, které se seriózně zamýšlely nad popkulturou a „brakovými“ filmy, jako byla Invaze lupičů těl.
A to v době, kdy se pro publicisty nehodilo ani přiznat, že na něčem podobném byli v kině, natožpak aby ještě věnovali svůj drahocenný čas o takových snímcích psát. Dnes už běžné seriózní psaní o popové hudbě a komerčních filmech přinesla zčásti Sontag.
Taky inscenovala Čekání na Godota ve válkou zmítaném Sarajevu, napsala jedny z nejvlivnějších knih esejí všech dob, stala se autorkou kanonického textu O fotografii, který je povinnou četbou všech, kteří se touhle disciplínou chtějí zabývat, milovala mnoho lidí a žila po velkou část života s fotografkou Annie Leibovitz.
Autor jejího osmisetstránkového životopisu, za který dostal Pulitzerovu cenu, Benjamin Moser, ji označil za poslední velkou americkou literární hvězdu.
A přestože by se s ním dalo v tomto ohledu polemizovat, je pravdou, že málokdo po ní psal tak náruživě, produktivně a bez podbízení často velmi náročné knihy, a stejně se stal veřejně sledovanou celebritou.
Sontag ostatně dle svých slov vyrůstala na starém Hollywoodu, který byl na systému hvězd s aurou jedinečnosti postaven. A z jejího fascinujícího života i práce, kterou tu po sobě zanechala, je zjevné, že se aktivně snažila takovou hvězdou stát a záměrně kolem sebe vytvářela svou vlastní mytologii.
Nedá se popřít, že Sontag se stala za těch devatenáct let od svého úmrtí spíše ikonou fotografií než svých vlastních slov. Bájnou personou, kterou lidé dodnes obdivují a do které se stylizují především pro to, kým byla, jak se oblékala a jak neúnavně žila.
Už od raného věku byla nezávislá, zvídavá, neustále se vzdělávala a porušovala konvence doby, která ženy omezovala a nejraději by je všechny viděla podřízené mužskému světu takříkajíc v kuchyni, když použijeme známou frázi.
V 60. letech bylo její psaní spojováno s avantgardou, ale přitom byla v pozdějším věku kritizována za své konzervativní vidění estetiky a její zaměření primárně na západní mužské autory. Byla ženou kontradikcí, a přitom byla ve svých názorech pevná a nikdy se nebála být kontroverzní.
Jezdila do válečných zón, psala z místa o válce ve Vietnamu i o obléhání Sarajeva. V roce 2001 čelila kritice za svůj článek v New Yorkeru, který vyšel po 11. září, kdy došlo k útoku na Dvojčata. V tomto textu se rázně obrátila proti Georgeovi Bushovi, který útočníky označil za zbabělce.
Sontag tuto událost nazvala „monstrózní připomínkou reality“ a psala o tom, že teroristé útočili proti Americe ze svých vlastních důvodů: viděli ji jako nebezpečnou roztahující se supervelmoc. A napadli ji kvůli tomu, jak se zachovala na Blízkém východě.
Neobhajovala chování teroristů, ale snažila se vysvětlit jejich motivace bez bagatelizování. Text už dnes není tak kontroverzní jako tehdy a některé názory tam vyjádřené jsou v současnosti v zásadě běžné.
Stejně jako u všeho, o čem Sontag psala, se snažila racionálně najít příčiny a vyvodit z nich následky, ale v tehdejší patriotické náladě a národním zármutku její slova přišla příliš brzy, a tak si proti sobě poštvala velkou část společnosti.
Její život se zkoumal v nespočtu esejí, článků, komentářů i knihách, a tak se dnes na ni díváme nejen prizmatem toho, co napsala, ale také skrz oči a výpovědi těch, kteří ji znali.
Víme, že byla přísná na lidi kolem sebe, ale stejně tak na sebe. Že byla extrémně milující, ale také obsesivní a někdy panovačnou partnerkou.
„Milovat bolí. Je to jako nechat se dobrovolně stáhnout z kůže a zároveň vědět, že ten druhý s ní může každou chvíli odejít a nevrátit se,“ napsala a z jejích slov je patrné, že si zažila mnohá milostná zklamání a zlomená srdce.
Máme tendenci o Sontag přemýšlet jako o drsné, kritické a vysoce vzdělané ženě, která se na svět dívala racionálně, což je do velké míry pravda. Ale ztrácí se nám pak ta druhá stránka, která je pro její psaní také zásadní.
Její vášeň, zranitelnost, touha po tom poznávat nejen umění, ale také lidi. Její obrovská a někdy pro druhé až nebezpečná láska, kterou v sobě nesla a která se promítala nejen do jejích turbulentních vztahů, ale také do jejího psaní.
Při čtení jejích esejí i fikce je patrné, že je nesmírně sečtělá, ale také že píše z pozice vášně.
Sontag slova milovala a velmi často také milovala to, o čem psala, ať už jsou to rockové kapely, nebo Dostojevskij. Nenáviděla bezpráví a špatné umění, ale mnohem víc milovala svět a s každým textem, který psala, se ho snažila lépe pochopit.
Milovat totiž často znamená pokoušet se toho druhého co možná nejlépe poznat, porozumět mu zcela. Což nikdy zcela nejde a Sontag to věděla. Ale to jí nebránilo v tom to vytrvale zkoušet pořád dokola.
Jedna z nejlepších věcí na psaní Susan Sontag je právě její radost a zápal pro umění, které ji nějakým způsobem zasáhlo. Nebyla elitářským kritikem, sic i z toho byla občas pro své vysoké nároky obviňována. Nebyla tím, kdo by si užil nějaké dílo a chtěl si ho takříkajíc nechat sám pro sebe.
Nikdy necítila, že je něco stvořeno jen pro ni, ale naopak se ve svých textech chtěla se všemi podělit o to, v čem je daný film, kniha, hudba nebo divadlo tak zásadní. Psala právě proto, aby ty přednosti zdůraznila: aby i další lidé mohli tyto výtvory objevit a nechat se jimi oslnit.
Chápala, že prací dobrého kritika je podívat se zblízka na dílo a popsat jeho silné aspekty, které ostatní možná nevidí, ale skrz ni je mohou také ocenit. Její eseje nejsou prosté emocí, přestože jsou precizní a do jisté míry intelektuální (v pozitivním slova smyslu).
Překypují totiž radostí ze slov: z toho, co dokážou, a jakou sílu v sobě mohou nést. Neomezovala se na pouhé rozdělení na dobré a špatné, ale vždycky šla za tuto dichotomii a hledala to skryté, to hlubší, co se skrývá za tím, proč vůbec ono dílo vzniklo a co znamenalo pro tehdejší současnost, což je to nejlepší, co nám kritika může dát.
Ze všeho nejvíc ale zůstává zásadní myslitelkou kvůli tomu, že při pročítání jejích esejí vidíme, jak ona sama přemýšlí. Je to dobrodružné čtení, které následuje její myšlenky.
A ty nejsou nijak definitivní ani od začátku jasně položené. Vyvíjí se v průběhu textu stejně, jako se mění i naše východiska, když si sami pro sebe přemýšlíme.
Je to pozvánka na publicistickou cestu skrz její hlavu a její myšlenkové pochody. Poznáme to na často divokém a přesto systematickém rytmu, ve kterém se věty vrství na sebe a vytváří jazykově téměř poezii. Nikdy ne květnatou nebo sentimentální, ale vždy zapálenou a poznávající.
A my jako čtenáři poznáváme s ní. Její psaní nás přenáší blíž k ní jako ke člověku a skrz ni k tématu, o kterém píše. Po krátký čas, kdy ji čteme, se stane naším blízkým člověkem.
Když jsem Sontag objevil, byl jsem dospívající kluk a mým velkým cílem bylo vidět všechno, přečíst všechno, slyšet všechno, nechat se uměním pohltit a vyjít po tom jiný, jaksi poučený o tom, jak svět funguje a jak se já mohu stát lepším člověkem, abych mu porozuměl.
Sontag v tomto ohledu pro mě byla zjevením, protože z jejího psaní jsem cítil, že je stejná jako já, jenom starší a rozumnější.
A přesto se mnou sdílí možná naivní přesvědčení, že umění v sobě nese potenciál nás transformovat, změnit a dovolit nám v samotě stát se více součástí světa, který se zdá na první pohled tak nepřístupný.
Také věřila v to, že kultura by nás neměla jen uklidňovat a dopřát nám momenty odpočinku, jak se to často zdá z nikdy nekončícího přívalu „Marvelovek“, kriminálek v televizi a křečovitých českých komedií o neoblomných rozdílech mezi muži a ženami a jak se kvůli tomu rádoby srandovně bortí milostné vztahy.
Susan Sontag nechodila do kina nebo do galerie, aby si odpočinula od náročného života, ale naopak aby se na něj napojila ještě víc. Aby mohla víc cítit, víc chápat, víc přemýšlet o tom, co tady na této Zemi vlastně doopravdy děláme.
Kultura by v jejích očích měla mít za cíl vzbudit v nás znovu pocit, že jsme lidé a jak je to náročné a bolestné žít s vlastním únavným vědomím. A nakonec taky to, že stojí za to bojovat o lepší život, protože tu nejsme dlouho.
Rád si to s ní a s jejími texty připomínám, protože málokdo to všechno popsal tak přesně jako ona.
Po dlouhém boji s rakovinou a dlouholeté chemoterapii zemřela Susan Sontag 28. prosince roku 2004 ve věku jednasedmdesáti let v New Yorku na leukemii. Když se jí novináři ptali, kvůli čemu je nejslavnější, řekla, že jsou to její stříbrné prameny vlasů na jinak černé hřívě.
Tento účes měla od té doby, kdy jela navštívit svou matku na Honolulu a ta jí doporučila kadeřnici. Vyměnily si spolu jen pár slov, ale právě tato kadeřnice jí navrhla, že jí obarví vlasy na černo, ale že by pár pramenů nechala šedých. Susan souhlasila a od té doby se už nenechala ostříhat jinak.
Je to banální historka, která stvořila ikonický „look“, ale dělá z literárního giganta člověka jako my. Rád si myslím, že právě tak by chtěla být zapsaná v naší paměti.
Jako někdo, kdo geniálně přemýšlel, psal, přednášel a přinesl do světa nové myšlenky, ale hlavně někdo, kdo se smál, plakal, miloval až příliš a nechal si obarvit vlasy na Honolulu, kde se úplnou náhodou začal tvořit jeden velký literární mýtus.
