Loni oslavila módní návrhářka Anna Tran třicáté narozeniny, a tak prožívá období bilancování. I když navrhuje pod svým jménem, značka svému živobytí zatím neříká. To by se ale mělo brzy změnit. Chce totiž vybudovat profesionální brand.
Setkáváme se v malém ateliéru v Domě Radost na Žižkově, kde její tvorba vzniká. Poctivé řemeslo a důraz na to, aby jí každý kousek prošel rukama, jsou pro Annu v její tvorbě zcela klíčové. „Mám tu dvě švadlenky, které mi pomáhají, na každý kousek ale musím dohlédnout já sama,“ vysvětluje návrhářka.
Vlastní značku Anna Tran založila zhruba před dvěma lety. „Loni jsem oslavila třicátiny, což mě donutilo se trochu zamyslet nad tím, kam chci směřovat a co chci se svou tvorbou dělat dál. Živí mě a celá stojí jen na mně. Cítím velkou zodpovědnost, ale potřebuju být víc profi. Už mám i diář a Trello,“ směje se designérka.
Vždycky chtěla studovat uměleckou školu, ale že to bude právě móda a oděvní tvorba, nebylo úplně v plánu. Šlo spíš o postupný vývoj. Po střední škole odjela z Moravy do Prahy, aby mohla studovat, co ji baví. Odvahu přihlásit se na UMPRUM ale neměla. Mimochodem, na téma odvahy narazíme během našeho povídání ještě několikrát.
Anna je velmi pokorná a věří, že si musí všechno tvrdě vydobýt a zasloužit. A stejně tak tomu bylo i v případě studií. Aby před populární uměleckou školou získala potřebné zkušenosti a sebevědomí, přihlásila se na vyšší odbornou školu. „Původně jsem si myslela, že se tam jen naučím, co potřebuji, a půjdu dál, ale nakonec jsem školou došla až do konce. Teprve pak jsem to na UMPRUM zkusila,“ vypráví.
A vyšlo to. Vystudovala v ateliéru Pavla Ivančice a na studium oděvního návrhářství pak navázala půlroční stáží na Iceland University of the Arts v Reykjavíku.
Ve studiu chtěla pokračovat na magisterský studijní program, ale opět se v ní vzepřela pochybující stránka. „Už jsem si připadala stará na další studium. Měla jsem pocit, že už bych měla začít něco dělat. Když jste žena, tak nemůžete studovat donekonečna. Kde pak vezmete čas na budování kariéry nebo zakládání rodiny?“ pokládá nám oběma řečnickou otázku.
Když se jí ptám, zda svého rozhodnutí přestat studovat zpětně nelituje, dlouho přemýšlí. „Vlastně asi ne,“ řekne nakonec. „Cítím, že jdu správně. Ale vždycky, když se jdu podívat na klauzury nebo se potkám se spolužáky, kteří ve škole pokračují, tak jim závidím.“
Místo vysněného studia proto skočila po hlavě do podnikání. Ani vlastní značka ale nebyla tak úplně v plánu. Hned po škole ji oslovilo několik concept storů, zda by u nich nechtěla prodávat své kousky. Bez loga a jakýchkoli vědomostí o cenotvorbě nabídku přijala. Teprve pak se divila, že k ceně musí připočítat ještě něco jako marži nebo DPH.
„Tehdy jsem v podstatě jen tvořila produkty. Ale neměla jsem v hlavě žádnou ideu, žádný byznysplán, nic. Dělám to celé za pochodu,“ vysvětluje. Doteď má problém s tím, říkat, že má značku. Na otázku, co děláš, vždycky odpovídá, že má ateliér.
„Pořád nejsem tam, kde bych chtěla být, abych mohla hrdě říkat, že mám značku. Ale chci, aby se z toho stal opravdu profesionální byznys. Abych měla zaměstnance a firma prosperovala.“ Pak už se nebude bát ten výraz použít? „Asi ne,“ směje se.
Velký problém v tomto ohledu vidí v tom, že ve škole cenotvorbu nebo budování vlastního byznysu nikdy neprobírali. Zpětně vnímá určitou výhodu ve své naivitě a drzosti, které nebrzdily vědomosti o podnikání, to jí ale nestačilo. „Minimálně nějakou představu o cenotvorbě, účetnictví nebo zakládání živnosti bych určitě chtěla mít,“ konstatuje.
Na začátku byla vděčná, že je o její práci zájem. Peníze vydělávala po brigádách a neměla pocit, že by se svou tvorbou měla živit. Teprve časem pochopila, že tento byznys model není udržitelný. A tak díky pár desítkám tisíc od rodičů mohla nakoupit šicí stroje, pronajmout si ateliér a začít tvořit víc. Po dvou letech už si na sebe značka vydělá sama.
Jelikož neměla na začátku web, společně se studentkami UMPRUM uspořádala pop-up právě v Domě Radost. Přizvaly k němu další designéry, kteří tvoří v podobném duchu. Poptávek přibývalo, a tak zvýšila ceny. „Autorská tvorba je pomalá, což se odráží i na ceně. I když by některé moje věci asi mohly stát víc, chci, aby byly dostupné. Víc než peníze mě těší, že potkám na ulici svou kabelku,“ vysvětluje Anna Tran.
Dnes vede značku společně s několika kamarádkami – Veronikou Soukupovou, studentkou teorie umění, fotografkou Paulinou Maťovou a typografkou Adélou Pachmannovou. V týmu někdy pracují také fotografka a modelka Maggie Le a stážistka Anička Ngoc Anh či další příležitostné a dlouhodobé stážistky, které pomáhají s chodem studia a dílny.
Loni na podzim spustila Anna Tran webové stránky, kam by si přála přidávat pravidelně nové kousky, a kde ji zákazníci mohou kontaktovat nebo si daný kousek rovnou objednat. Klasickému e-shopu se ale brání. „Pořád chci být se svými klienty v kontaktu a nešít do zásoby kvanta produktů. Líbí se mi možnost pre-order, kdy se nadbytečné výrobě vyhnu.“
Ve své tvorbě vychází z motivu obdélníku a k jejímu osobitému rukopisu patří taky tradiční technika žabičkování, kterou posouvá do současného kontextu a zároveň podtrhuje romantickou estetiku své tvorby.
Pravidelné kolekce netvoří, spíše recykluje starší nápady. Často šije také z deadstockových materiálů, proto pak nabízí šaty třeba pouze ve dvou kusech. „I když bych chtěla, tak tu samou látku už nikdy nenajdu. Proto jsou některé kousky opravdový unikát.“
Udržitelnost je pro Annu důležité téma. Některé její šaty vznikly ve spolupráci se studiem püree, které se zabývá vizualizací oděvů ve 3D. Forma šatů vznikla nejprve v digitálním prostředí, kde se precizovala konstrukce střihu. Díky tomu se mohla optimalizovat spotřeba materiálu, a tím zabránit zbytečnému odpadu při následné produkci.
Další pop-up v Radosti následoval loni před Vánoci. Prodala se asi třetina věcí. „Vidím, že lidé už nenakupují tak impulzivně jako dřív, déle se rozhodují. Nejdříve si věc prohlédnou a koupí si ji třeba až za několik dní. Přesto byl letošní pop-up oproti předchozímu lepší, co se zisku týče.“
Za necelé tři roky autorské tvorby už má stálé zákazníky. Nejvíce klientů má ale designérka z Instagramu. „Strašně mě zajímá, kdo mé kousky nosí. Proto se se zákazníky ráda setkávám osobně a baví mě zjišťovat, kde si mě našli.“
Pokud se za týden prodají čtyři kabelky, je to úspěch. Za ně se ceny pohybují okolo tří a půl tisíc. Sukně a šaty prodává za zhruba pět šest tisíc. „Moje měsíční náklady jsou sedmnáct tisíc. Takže když si někdo koupí aspoň jedny šaty, dost mi to pomůže,“ usmívá se.
Před rokem návrhářku oslovil berlínský concept store Isla, bohužel ale nestíhá šít tolik kousků, kolik by chtěla. Ze stejného důvodu nemohla dokončit zakázku dvaceti kabelek na Floridu. „Musela bych všeho nechat a dělat jen to. Dvacet kabelek, to je měsíc práce,“ vysvětluje Anna.
V souvislosti s tím stojí před otázkou, jestli svůj tým rozšířit a zda cílit více na zahraniční trh, nebo zůstat věrná tomu tuzemskému. Koketuje s myšlenkou kamenného obchodu, kde by byla v prodeji její vlastní tvorba, ale i designérů z jiných oborů.
„Zatím bych ale chtěla vyřešit produkci tak, aby zákazníci nečekali na objednaný produkt měsíc, ale mohli si ho koupit hned. To se ovšem dostává do rozporu s určitou pomalostí, kterou se snažím reprezentovat,“ přemýšlí nahlas.
Teď ji čeká dovolená v rodném Vietnamu, kde neplánuje pracovat, ale chce nasávat atmosféru a estetiku, podívat se do malých showroomů a potkávat se s tamní komunitou. „Až se vrátím, tak uvidím, co to se mnou udělalo. Možná mi to dá nový pohled, jak pokračovat a kam se ubírat dál,“ vysvětluje.
