Minisérie Cunk on Earth přistála na streamovací platformu Netflix před časem, ale úryvky z ní se předtím už šířily masově po sociálních sítích. O co jde?
Satirické dílo se vysmívá prestižním dokumentárním eposům, které se snaží na ploše několika hodin vysvětlit dynamickými střihy a mluvícími hlavami komplexní dějiny lidstva, když víme, že na to kolikrát nestačí ani tisícistránkové učebnice.
Ostatně na to se tu naráží několikrát, když se opakovaně zmiňuje, že sledujeme seriál, který by potenciálně mohl dostat do budoucna mnoho důležitých ocenění.
Absurditu Cunk on Earth vytváří především nesmlouvavá moderátorka, která sice ničemu nerozumí, ale na všechno má svůj osobitý názor. Budete se smát a výjimečně taky dostanete i letmý vhled do vývoje naší civilizace.
Za scénářem a celým konceptem stojí Charlie Brooker, tvůrce kultovního seriálu Black Mirror, a titulní průvodkyní dějinami se stala Diane Morgan, která je ve své roli perfektní a ani na moment z ní nevypadne.
Princip je jednoduchý. Natočit dokument, který formálně vypadá zcela profesionálně, ale uvádí ho postava, která nemá žádné rešerše ani povědomí o historii, a ptá se na co možná nejvíc nepatřičné otázky. Do pořadu si tvůrci sezvali největší experty na dějiny a zásadní intelektuály dneška, které její vystupování konstantně překvapuje.
Vytváří se tak vtipné až zcela bizarní situace. Například když se Cunk ptá odborníka na lingvistiku, doktora Irvinga Finka, jestli by stačilo, aby někdo ve starověku vyřvával nahlas před publikem jedny z prvních dochovaných textů lidského písemnictví, aby se jednalo o první audioknihu. Odpovědí je jí po dlouhé pauze jednoduché „ne“.
Morgan hraje tuto postavu, Philomenu Cunk, střídavě zhruba dekádu od té doby, co poprvé vystoupila v krátkém skeči v pořadu Weekly Wipe vytvořeném právě Charliem Brookerem. Od té doby už ale dostala prostor ve dvou vlastních televizních filmech o Shakespearovi a Británii.
A teď v pětidílné minisérii o celé historii, která se stala na BBC takovým hitem, že ji koupil Netflix. A na rozdíl od mnoha jiných epizodních postav, jejichž síla jen slábla s rostoucím prostorem, který dostávaly, je Cunk jako specifická figura čím dál zábavnější. A také kreativnější ve způsobech, jakým zesměšňuje seriózní dění kolem sebe.
Právě ona vážnost, s jakou minisérie vypráví, ještě podtrhává absurdnost jejího vystupování. Ti nejlepší z vyslýchaných expertů na dané téma ale zároveň dokážou najít v jejích zjevně šílených otázkách nějakou hloubku, kterou mohou dále rozvést.
A tak se dá bez přehánění říct, že jde sice o satiru, ale jsou tu zářné momenty, kdy se vysmátí diváci mohou vzdělávat ohledně toho, jak se lidstvo posunulo od doby kamenné až do technologického dneška.
Cunk má zároveň unikátní (ne)cit pro to vystihnout palčivé problémy současnosti svou okázalou upřímností. Jako když mluví o smartphonech. „Neskutečně pokročilé zařízení, a přesto by ho dokázalo vyrobit dítě. Nebo jich vyrobit třicet takových za hodinu. Protože jinak by jej vyhodili z továrny, kde pracuje skoro zadarmo.“
Nebo když popisuje vývoj Ameriky od úplných začátků až do mocnosti, kterou je dnes. „Americe se říká země svobodných. Což by mohlo překvapit všechny černé otroky, kteří ji pomohli budovat.“
Zároveň přidává do vážného až akademického žánru historických dokumentů svěží osobní linku, jako když přirovnává všechny zásadní dějinné předěly k zážitkům svého podivínského kamaráda Paula, jehož průjem měl podle ní podobný vývoj jako křížové výpravy.
Nebo když se vztahuje ke krutým událostem v minulosti skrz vzpomínky na bývalého přítele Seana, který jí ublížil. Tváře slavných expertů, poslouchající její osobní monology rádoby navazující na jejich snahu přiblížit divákům důležité okamžiky lidstva, jsou samy o sobě vtipné víc než dost. Ticho a zmatení, které následuje po tom, co domluví, ještě víc.
Za Cunk se celou dobu jako diváci částečně stydíme, ale zároveň nás nepřestává bavit. Je takovým dítětem v nás, které se ptá na nepatřičné otázky, protože tomu všemu vlastně nerozumí, ale má hlubokou potřebu na ony záhady přijít.
Je v ní obrovská zvědavost, ale stejně jako u dětí také arogance, s kterou přináší vlastní teorie o fungování světa. „Letadla létají, protože jsme se rozhodli tomu věřit. A média nás v té představě udržují. Stejně jako internet. Nic z toho doopravdy nefunguje. Ale my tomu věříme – proto nepadají letadla ani internet.“
Tento naivní přístup nejlépe funguje u komplexních otázek, protože víme, že na ně vlastně opravdové odpovědi nemohou existovat. Proto se na ně žádný skutečný novinář neptá, protože dopředu tuší, že jsou bohužel bezpředmětné.
Ale Cunk tuto sebereflexi postrádá, a tak klidně zjišťuje, kde se v lidech bere agrese a potřeba válčit. Proč si tak moc chceme násilně ubližovat? A pak ještě bez mrknutí oka dodá, že by odpověď měla být stručná, ideálně v jedné větě, aby se dala střihnout do traileru.
Tvůrce Brooker mezitím přiznal, že Morgan postavu Cunk hraje tak dlouho, že už většina odborníků do rozhovoru vstupuje s tím, že půjde o parodii. Ale všechny přitom žádali, aby se pokusili s ní mluvit co nejupřímněji a nepřizpůsobovali se tomu, že jde o humor. A díky tomu to z velké části pořád funguje.
Přestože špičkoví akademici často předem věděli, do čeho jdou, Morgan je ve své roli tak geniální, že stejně většinu času zaskočeně zírají, s čím zase přišla. Jako když se ptá muzikoložky, co myslel Beethoven svou hudbou, když v ní nejsou žádné texty. „Jak mu máme rozumět, když nás neoslovuje naší řečí?“
Expertka na jeho kompozice se snaží vysvětlit, že slova tam nejsou záměrně, že jde o instrumentální skladby. Ale stejně ji otázka šokuje, protože těžko nachází odpověď na to, co Beethovenova hudba vlastně znamená.
V takových momentech se i my jako diváci musíme zamyslet, proč vlastně uctíváme klasickou hudbu jako tak sofistikovanou, když nevíme, co přesně si z ní vzít. Dokážou v nás nástroje hrající dohromady komplikované symfonie vyvolat myšlenku? Nebo se jimi máme nechat unášet? Nechat na sebe působit emoce, které v nás vyvolává?
Z parodie se v tu chvíli stává něco komplikovanějšího. A tím je prostá úvaha nad tím, jestli některé naivní otázky dětí, nahlodávající naše zažité způsoby myšlení, nejsou ve skutečnosti chytré? Jestli není dobré občas zpochybňovat vše? Na Netflixu je teď málo podobně vtipných seriálů a kdo ví, možná že nám Cunk on Earth nenápadně vkrádá brouka do hlavy.
