Světlík, který dostává za bílého dne až sakrální nádech. Obrácené šmírovací sklo na toaletách. Včely, které na severovýchodní stranu nalétávají z Kramářovy vily. Věž se třemi vikýři a neuvěřitelným výhledem, která kdysi sloužila jako pozorovatelna StB. Srdce Jiřího Davida, jež nenápadně vykukuje ze střechy, a už druhým rokem se rozsvítilo 18. prosince, v den úmrtí Václava Havla.
O Kunsthalle Praha, nejnovějším přírůstku mezi pražské galerie (nejenom) současného umění, se toho za poslední rok napsalo mnoho. Oceňovaná i kontroverzní přestavba bývalé Zengerovy transformační stanice na Malé Straně nedávno oslavila rok od svého slavnostního uvedení do provozu. Jaké dojmy má z celého projektu Zuzana Drahotová, architektka, která společně s Janem Schindlerem a Ludvíkem Sekem celou stavbu navrhla? Jak se do její práce promítly bohaté zkušenosti ze zahraničí, precizní cit pro detail, inspirace minimalismem nebo aspekty udržitelnosti?
„Vzpomínám si, jak nám tady na škole říkali: hlavně si nemyslete, že budete navrhovat galerie, takovou příležitost v reálné praxi nedostanete. A je pravda, že v Čechách jsou podobné projekty ojedinělé”, vypráví rodačka z Vlašimi, která svou profesní dráhu započala studiem architektury na pražské FA ČVUT. Z výměnného pobytu na Lichtenštejnské univerzitě se nakonec stalo regulerní magisterské studium, a diplom tak získala v Praze i ve Vaduzu.
Po škole a pětileté praxi v ateliéru ADR, kterou získala v souběhu se studiem, zamířila do curyšského studia E2A Architekten. „Spolupracovala jsem na soutěžních návrzích dvou veřejných kulturních budov – novostavbě světoznámé baletní školy John Cranko Schule ve Stuttgartu a dostavbě Kunstmusea v Churu. Neměla jsem tušení, že budu mít později příležitost uplatnit získané zkušenosti v reálu.”
Po návratu do Prahy se přidala k tehdy formující se kanceláři Schindler Seko Architekti, v jejímž týmu je součástí dodnes. Od roku 2015 pak společně s Janem Schindlerem spolupracuje na Kunsthalle.
“Budova byla dokončena v roce 1934. Její podoba vznikla na základě architektonické soutěže. Původní návrh byl Klubem za Starou Prahu odmítnut. Funkcionalistické pojetí považovali pro historické tvarosloví Malé Strany za příliš moderní a progresivní. Nakonec uspěl architekt Vilém Kvasnička se svou verzí neoklasicistní fasády, díky které se objekt „zneviditelnil“.“
„Původně tu byly transformátory, které přeměňovaly střídavý proud na stejnosměrný pro tramvajový provoz od Chotkových sadů až po přilehlá nábřeží. Pro všesokolský slet dokonce poháněly i lanovou dráhu na Petřín. Díky pokroku se velikost technologií v průběhu let výrazně zredukovala. Budova se vyprázdnila. Celá měnírna se najednou vešla do části suterénu. Tam se nachází strojovna Dopravních podniků dodnes,” vysvětluje Zuzana s tím, že tramvajový provoz musel být zachován i v průběhu přestavby. „Vypadnul-li na stavbě proud, mlčky jsme seděli a v napětí čekali, až kolem projede první tramvaj” vzpomíná.
Postupem času se začalo přemýšlet o novém využití objektu. Návrh hotelu od Martina Rajniše nebyl nakonec nikdy zrealizován, zato se v prostoru zformovala pozoruhodná alternativní scéna. V Kokpit kafé se mezi lety 2012 – 2015 dařilo zejména experimentální hudbě, nezávislému umění či studentskému divadlu.
Potom ale přišli manželé Pudilovi – a zbytek je historie. „Od začátku si zde přáli vybudovat prostor pro umění,” doplňuje Zuzana. “V roce 2014 jsme připravili koncepci, na základě které se rozhodli nemovitost koupit. Zvažovali, zda oslovit pro další fáze nějaké renomované mezinárodní architektonické studio. Když byl objekt v roce 2015 nečekaně prohlášen za nemovitou kulturní památku, bylo zřejmé, že se projektu musí zhostit někdo, kdo zná místní podmínky.”
To ale nebylo nic jednoduchého. „Vnitřek byl zamořen oleji, rtutí a dalšími látkami, které souvisely s původním účelem objektu. Dále se ukázalo, že pro nosné konstrukce byl použit beton z hlinitanového cementu,” popisuje Zuzana. Ve své době byl tento materiál hojně využíván pro lepší tuhnutí, a tím pádem i rychlejší uvedení staveb do provozu. “Bohužel se časem zjistilo, že je to velmi nestabilní materiál a budova může kdykoliv zkolabovat. Neexistuje statik, který by se za takovou konstrukci zaručil. Bylo nutné vnitřní skelet kompletně odstranit,” dodává Zuzana a připomíná nechvalně známý kolaps výrobní haly MESIT v Uherském Hradišti nebo evakuaci a následné zboření funkcionalistického, památkově chráněného obchodního domu Baťa v Mariánských Lázních v roce 2014.
„Měli jsme vizi, program a jasně definovaný prostor. Naším úkolem bylo tento hlavolam vyřešit.” Cílem bylo připravit vhodné podmínky a vnitřní prostředí pro umělecká díla kalibru Mona Lisa. “V ČR stavba tohoto typu nebyla. Pro konkrétní řešení jsme hledali inspiraci a možné alternativy v zahraničí. Především jsme se pak zaměřovali na extrémně náročné požadavky na galerijní provoz,” vysvětluje Zuzana s tím, že výsledné parametry výstavních prostor a depozitářů jsou srovnatelné s těmi zahraničními.
„Budova má trojúhelníkovitý půdorys. Forma byla v souladu se svou původní funkcí. Nicméně zvenčí se maskovala jako palác, takže málokdo věděl, co se uvnitř skutečně odehrávalo,” usmívá se Zuzana. „Nové vnitřní uspořádání jednotlivých prostor se odvíjí od návaznosti na stávající fasády. Docílili jsme daleko důslednějšího provázání jednotlivých místností s exteriérem. Vzniklo velmi komplikované prostorové a provozní schéma. Bez 3D modelu bychom velmi složitě prezentovali celou budovu ostatním zúčastněným. ”
Stávajícífasádu včetně původních oken museli zachovat. Po dohodě s památkáři přidali bronzové prvky – přístupovou lávku a nápis od studia Najbrt, v místě původní technologické terasy pak horní nástavbu. Charakteristický výhled na Staré zámecké schody a Pražský hrad potom podtrhuje terasa, ke které byl přidán elegantní rantlík – to aby nepadaly skleničky na kolemjdoucí.
Teprve za původní fasádou je umístěna tepelná izolace a bezpečnostní prvky, následně pak výstavní předstěna, která schovává všechny instalace. “Celý tento atypický sendvič je asi metr široký. Vytvořili jsme vlastně dům v domě.”
Aby vynikl beton, hlavní prvek interiéru, rozhodli se autoři pro ruční pemrlování s cílem odkrýt stěny a odkázat na původní funkci prostoru. Vnitřní uspořádání galerie je pak inspirováno Loosovým raumplanem. “Budova není organizována klasickým horizontálním způsobem. Dle dokumentace máme definováno sedm podlaží, ale ve skutečnosti není žádné z nich průběžné. Je tu více než dvacet výškových úrovní. Propojeny jsou schodišti, případně výtahy. Pro návštěvníka to otvírá nevšední prostorové zážitky.”
Snaha zachovat génia loci je viditelná na každém kroku. Prvky z původní budovy jsou elegantně transplantovány do nového, s citem k původnímu účelu. “U vstupu je nepřehlédnutelná roleta, která kdysi zakrývala transformátory. Součástí teracových podlah, například v lobby, jsou zrecyklované materiály původního objektu– měděné dráty, porcelánové izolátory a břidlice. I původní mostový jeřáb, který v hlavní hale kdysi převážel transformátory, se po své repasi do budovy před zabetonováním stropní desky nad bistrem opět vrátil. I nově navržené prvky prezentujeme ve formě, která má industriální charakter – například plechové obklady jsou pastováním ošetřeny proti korozi, čímž si zachovávají svůj metalický charakter.” dodává Zuzana.
Vzhledem k charakteru budovy ani nebylo možné usilovat o certifikáty udržitelnosti. “Jsme omezeni například tím, že nemůžeme dávat solární panely na střechu. Parcela je téměř 100% zastavěná, ve zbytku plochy vedou kabely či kolektory, takže využití tepelných čerpadel nebylo technicky možné. Nicméně původní konstrukci i materiály jsme důsledně zachovali všude, kde to možné bylo. Tím, že jsme postavili „dům v domě“, jsme dokázali daleko lépe redukovat tepelné ztráty na minimum. Důležitým aspektem byla samotná dekontaminace prostředí.”
Velký benefit má podle Zuzany i samotný účel budovy, kulturní osvěta a potřeba Prahy propojit se světem. “V kontextu Malé Strany jde především o fakt, že poloprázdná chátrající budova dostala nové využití a tím pádem se nestaví někde na „zelené louce“. Jde v podstatě o využití brownfieldu. A to vidím jako důležitý krok k udržitelnosti,” dodává.
Výsledek osmiletého úsilí působí dojmem, že si v Kunsthalle Praha připadáte spíše jako někde v zahraničí. “Spousta návštěvníků říká, že to tady je nepražské, nečeské, což myslí jako lichotku. Vliv našich zahraničních cest je nesporně vidět. Jsem velká puntičkářka a společně s Jankem Schindlerem jsme dbali na ty nejmenší detaily. Pro realizační tým to bylo v rámci celku občas velmi abstraktní, kdy pro ně dílčí kroky začaly dávat smysl až s dokončením,“ přibližuje Zuzana. Že to bylo správné rozhodnutí, dokazuje mimo jiné i titul stavba roku a ocenění Kunsthalle Praha jako absolutního vítěze loňské Grand Prix, Národní ceny za architekturu.
Co se všechno musí sejít, aby se podařil takový projekt? “Pochopitelně to není jenom o nás. Dohromady se na Kunsthalle podílelo kolem 2300 lidí. Především ale musel přijít osvícený klient, který měl vizi, odvahu a dal nám důvěru a příležitost se na tak výjimečném projektu podílet. Následně bylo třeba sladit celý orchestr složený z profesí a realizačního týmu tak, aby nám to společně znělo. V průběhu stavby nastala spousta nepředvídatelných a zapeklitých situací, nicméně vždycky byla i velká chuť hledat ideální řešení. Vždyť myšlenka celého projektu, prostor pro zpřístupnění umění, je velmi naplňující a povznášející, a my tak ve své práci viděli smysl.”
Kde pro Zuzanu končí pomyslná hranice mezi egem architektů a galerijní estetikou? “Je to budova pro prezentaci umění a to bylo třeba respektovat. Zároveň je to také živé místo, reprezentativní prostory pro návštěvníky a další společenské aktivity.” Praktické aspekty údržby by podle ní měly jít ruku v ruce s architektonickým záměrem. “Mezi tím vším jsme hledali balanc. „ říká Zuzana a dodává, že jedno z jejích nejoblíbenějších míst je právě světlík nad schodištěm vedle Galerie 1. “Vždycky, když vzhlédnu nahoru a vidím to denní světlo, říkám si, wow. Ano, myje se to obtížně, ale ten pohled za to zkrátka stojí.”
Kde vůbec pro svou práci čerpá inspiraci? “Pokaždé mě ovlivní něco jiného, protože kontext je jiný. Mám ráda jednoduchost, minimalismus, a když se forma skutečně odvíjí od funkce. Je pro mě velmi důležité vědět důvod, proč věci navrhuji tak, jak je navrhuji. Ovlivnila mě švýcarská a rakouská architektura, kde se pracuje s jednoduchými konstrukčními principy nebo přiznanými materiály. Není snadné vytvořit jednoduchou věc, která obsahuje vše.”
Kunsthalle Praha je nejkomplexnější projekt, u kterého byla téměř od začátku do konce. “Se stejným zaujetím si teď sednu a nakreslím třeba kus nábytku nebo navrhnu rodinný dům. Nedělám rozdíly. Účelem je vytváření životního prostoru pro konkrétního klienta, zhmotnit jeho představu. Přesto musím přiznat, že mám problém se s Kunsthalle rozloučit. Naštěstí úplně nemusím.”
A právě návrh rodinného domu je její nejnovější projekt. “Pro zajímavé referenční projekty jsem nemusela do ciziny. Mám obdiv k tomu, co tu kolegové realizují. Je to zřetelné například v menších městech a obcích, kde nejsou tak svázáni některými byrokratickými procesy jako Praha. Tady se na realizaci čeká klidně i 10 – 15 let. Ne každý má takovou trpělivost. Na venkově se čím dál častěji objevují inspirativní stavby, za kterými se vyplatí zajet podívat.”
Jako většina z těch, kteří s úspěchem rozvíjeli kariéru v zahraničí, přemýšlela i Zuzana nad tím, jestli vůbec a případně kdy se má do rodné země vracet. “Švýcarské prostředí je jiné než to české. Kvalita i úroveň architektonických staveb je vysoká. A to byl jeden z faktorů, který mě trochu motivoval k návratu do Prahy. Tady co projekt to takové malé dobrodružství. Je to sice těžší a delší cesta, ale o to je zajímavější být její součástí. Navíc jsem kontext české architektury dobře znala, což je pro kvalitní tvorbu neoddělitelný předpoklad.”
Do letošního ročníku Grand Prix Architektů se letos přihlásilo rekordních 255 projektů. “Během vyhlašování, kdy jsem znovu viděla všechny ty krásné projekty, mi běželo hlavou, jak těžký úkol komise má, vybrat projekty, které si ocenění zaslouží. Všichni si ho zaslouží. A o to víc si samozřejmě hlavní ceny vážíme.“ Toto prosperující podhoubí má podle Zuzany velký dopad i na celospolečenský ekosystém. “Velmi mě těší, že se úroveň a kvalita architektonických návrhů zvedá. Že je daleko víc profesních příležitostí pro architekty. Je vidět, že ve svobodě a demokracii se daří proměňovat individuální bohatství v kulturu s celospolečenským dopadem na zvelebování prostředí kolem nás.”
