Sedm oscarových sošek včetně té za nejlepší film vyhrál v noci z neděle na pondělí snímek Všechno, všude, najednou.
Ať už zrovna přebírala cenu režírující dvojice Daniel Kwan and Daniel Scheinert, vystupující pod společným jménem Daniels, hlavní herečka Michele Yeoh, či vedlejší herci Jamie Lee Curtis nebo Ke Huy Quan, všichni zmiňovali „kolektiv“ a „kontext“, z něhož vzešli.
Označovali se za outsidery, kteří nyní „píší historii“. Je to ale skutečně tak?
Film Všechno, všude, najednou o rodině imigrantů, v němž může obří bagel zničit všechny vesmíry a kde se uprostřed boje dosedá na anální kolík, sice působí jako progresivní volba pro nejslavnější filmové ocenění, ale při bližším pohledu jde ale o titul drzý jen na povrchu. Nic radikálního neukazuje ani neříká, je čirým aktuálním mainstreamem.
Tedy paradoxně přesně filmem, jaký Oscaři tradičně oceňují – i když většina starších hlasujících asi vůbec neví, co je to „multivesmír“.
Hrdinkou snímku je žena ve středním věku v podání Yeoh, která měla mnoho cílů a snů, za nimiž nikdy nešla a dost možná žije své nejhorší já. Když ji ale navštíví jiná verze jejího manžela z jiného vesmíru, dostane i ona šanci poznat své alternativní identity.
Jako diváci se najednou ocitáme ve víru vjemů, vizuálních gagů i akčních scén, ale v jádru jde o příběh matky, těžce přijímající odlišnou sexualitu své dcery. Na filmu je vidět, jak moc se chce líbit, dojímat, spojovat… Zkrátka dvě a půl hodiny žadoní o uznání mileniálů, kteří se za ním zejména v USA už od jarní premiéry sešikovali.
S globálními tržbami přes sto milionů dolarů jde o nejúspěšnější film studia A24, které se označuje jako alternativní. Institucionální úspěch oscarového vítěze se však dal očekávat, protože kopíruje současné trendy.
Hlavní roli měl původně dostat Jackie Chan, ale nakonec přeobsazen královnou hongkongských akčních filmů Yeoh. Pro „narativ“ vyhovující době to byla určitě dobrá volba, neboť sytí současný hlad po ženské perspektivě, pohánějící příběh těžce pracujících emigrantů z prádelny, kteří dluží, kam se podívají.
Oscaři vždycky chtějí vysílat spíš „zprávu“, než ocenit opravdu to umělecky nejhodnotnější, a tak na sebe v posledních letech berou zodpovědnost za aktuální společenské otázky a třecí plochy. Oscar se také vyhrává především díky agresivní kampani mezi hlasujícími – něco o tom ví odsouzený predátor Harvey Weinstein, stejně jako třeba Netflix, kteří do propagace svých oscarových koní vráželi a vráží desítky milionů dolarů.
Streamovací platformě se letos podařilo získat čtyři sošky včetně té za nejlepší cizojazyčný film pro Na západní frontě klid, protiválečnou adaptaci klasiky, která se točila v Česku, a za níž se nominace dočkali i naši čtyři filmoví profesionálové.
Na ocenění nakonec nedosáhli, ale pro titul, který prý do hlavní soutěže odmítly festivaly v Cannes i v Benátkách, to přesto byla další velká noc – zvlášť když vezmete v potaz, že přes fenomenální technickou stránku v něm jde tak trochu o přehlídku válečných klišé.
Tahle vřava ale jistě rezonuje i díky probíhající válce na Ukrajině. Akademie zároveň letos znovu nedovolila vystoupit ukrajinskému prezidentovi Volodymyru Zelenskému, ocenění se alespoň dočkal dokument o ruském vězněném opozičníkovi Alexejovi Navalném.
Po jedné sošce pak mají filmy, které loni zachraňovaly kina – Top Gun: Maverick a druhý Avatar – a vůbec neuspěly snímky Víly z Inisherinu, Fabelmanovi, Elvis nebo Tár. Na to, kdo měl vyhrát, má každý svůj často velmi silný názor. Přesto zamrzí, že bez jediné sošky odešel právě poslední jmenovaný titul.
Tár ve své rozpornosti, nepoddajnosti a nepříjemnosti reprezentuje všechno, čím není Všechno, všude, najednou.
