Hirokazu Kore’eda přichází po tříleté pauze s dalším dojemným filmem, který na pozadí drastické zápletky vypráví subtilně a s minimem patosu o křehkých poutech, jež vznikají mezi rozbitými lidmi. A jak si vzájemně pomůžou se znovu poskládat dohromady.
Málokdo v současnosti točí tak silné filmy o mezilidských vztazích jako japonský režisér Hirokazu Kore’eda. Píše scénáře s náměty, které by v jiných méně schopných rukách mohly skončit jako uplakaná melodramata, ale jeho subtilní zpracování jsou vždy komorní a dojímají bez toho, aby na diváka vyvíjely nátlak. Emocionální podívaná to bývá vždy, ale nikoli ve velkých gestech – spíš v maličkostech, jemných nuancích a v náznacích náklonnosti.
Kore’edu zajímá všednost, obyčejní lidé a jejich starosti, hovory u večeře nebo úklid v domácnosti, ale především pak partnerství, rodičovství a láska. Unikátně se mu daří psát a točit filmy, které se nevyhýbají nepříjemným tématům, jako je chudoba, kriminalita, závislost nebo deprese. Ty ale stejně vždy nakonec vyznívají optimisticky, aniž by sklouzly k banalitě.
Kore’eda sám v rozhovorech uvedl, že se původně chtěl stát spisovatelem, ale studijní program na univerzitě zaměřený na psaní a literaturu se mu zdál příliš náročný, a nakonec se vydal cestou filmu. Jisté literární tendence jsou ale u něj v dobrém slova smyslu znát. Obzvlášť v komplexních vztazích mezi velkým počtem postav a v nádherných větách, které v jinak většinou civilních dialozích občas vysvitnou.
V podstatě od začátku své filmografie, ale obzvlášť v posledních letech se Kore’eda soustředí na rodinu jako instituci. Co vlastně rodina znamená? Jsou to nutně lidé, se kterými jsme příbuzní? To režisér ukazuje na příkladech náhradních rodin, které jsou postupně tvořeny lidmi, k nimž život nebyl laskavý a často na vše předtím zůstávali sami.
Kore’eda má slabost pro vyvrhele, kteří nikam nezapadají a v minulosti se setkali jen s nepochopením a odmítnutím. Ale pak je potká štěstí a najdou se ve skupině podobných podivínů, kde je čeká přijetí. Často nás vlastní rodina nemusí chápat, ale není nutné kvůli tomu zůstat osamělý – je možné si vytvořit rodinu vlastní. Toto téma reflektují jeho nedávné úspěšné snímky: Jaký otec, takový syn (2013), Po bouři (2016) nebo hitoví Zloději, kteří si v roce 2018 odnesli z festivalu Cannes hlavní cenu – Zlatou palmu.
V roce 2019 Kore’eda natočil první film mimo rodné Japonsko, francouzskou Pravdu s vynikající Juliette Binouche a také Ethanem Hawkem. A teď přichází s druhým zahraničním filmem. Tentokrát se vydal do Jižní Koreje, ale k nastolenému tématu náhradních rodin se vrátil. S jistou nadsázkou by se dalo říct, že Kore’eda točí pořád dokola stejný film, ale v různých variacích, a protože to dělá tak dobře, tak to nakonec vůbec nevadí a diváka stejně pokaždé dostane.
Tentokrát se v Prostředníkovi soustředíme na Sang-hyuna, majitele prádelny, který dobrovolničí v kostele a sem tam sebere dítě z kostelního baby boxu, aby ho prodal párům, jež samy dítě mít nemohou a z různých důvodů nedosáhnou na adopci. Titulního hrdinu hraje fantastický Kang-ho Song, který si za roli také odnesl sošku z Cannes. Západní divák může Songa znát především z veleúspěšného Parazita.
Společně s parťákem Dong-soo (Dong-won Gang) se navzdory nemorálně znějící kriminální činnosti snaží pro dítě poctivě najít náhradní rodiče, kteří se o něj postarají a budou ho mít skutečně rádi. V průběhu filmu vidíme, že to zdaleka nedělají jen pro peníze a několikrát dítě páru nepředají, i když jsou na vysoké částce domluvení, protože jim nevěří, že budou kompetentní rodiče. Nebo mají důvodné podezření, že by dítě jen přeprodali a to do rukou bůhvíkomu.
Ústřední zápletka se rozjede ve chvíli, kdy se jedna z matek, So-young (úžasná Yo-young Lee, pro kterou je to jedna z prvních velkých rolí), pro dítě do kostela vrátí. A když jí dojde, jaký byznys tam tito dva muži vedou, je odhodlaná jít na policii. Oni ji přesvědčí, že statisticky se pro odložené miminko vrátí pouze jedna matka ze čtyřiceti a že pro děti je lepší, když skončí v rukách páru, který sám počít nemůže, ale ze srdce touží po tom být rodiči, než aby byly dlouhé roky v nějaké státní instituci.
Nakonec se trojice dohodne, že pro syna So-young najdou nové rodiče společně a že si peníze rozdělí. A tak se rozjíždí roadtrip po Koreji a hledání ideálního páru pro výchovu dítěte. Do toho jsou jim ještě v patách dvě detektivky, které je chtějí přistihnout při činu a jejich obchod s dětmi utnout.
Při jejich putování se postupně dozvídáme, že jsou všichni nějak duševně zranění. Sang-hyun je po rozvodu, ale svou bývalou ženu pořád miluje a chce s ní dál vychovávat jejich dceru, kterou nemůže vídat často. So-young byla z nepřízně osudu nucena živit se prostitucí. A Dong-soo byl jako dítě odložený mámou, která ho nechtěla. Proto pro děti hledá nové rodiče, aby neskončily jako on v dětském domově.
To jsou jenom části jejich komplikovaných osobností, které se nám odhalí. Když se k nim pak ještě nečekaně připojí asi desetiletý kluk, který nemá žádné zábrany a říká, co mu přijde na mysl, ve všech postavách se něco hne a začnou se skrz něj emočně otvírat. A společně svou laskavostí a vzájemnou starostí tvořit… takovou netypickou rodinu.
Proces to ale není jednoduchý a ani není podaný lacině. Kore’eda naopak ukazuje, jak je pro ty, kteří v životech zažili od svých blízkých v podstatě jen zklamání, těžké někomu začít věřit. Ale taky říká, že takhle zlomení lidé můžou, když dostanou příležitost, milovat ze všech nejvíc. Vážit si pouhé přítomnosti toho druhého, protože tak dlouho museli kráčet světem sami.
Prostředník je film o hledání domova a radosti, kterou s sebou takové místo přináší. V doslovném smyslu při hledání náhradních rodičů pro dítě. Ale v přeneseném významu domov nachází všechny postavy – jedna v druhé. Zároveň snímek naplňuje jednu z podstat kinematografie, tedy utvářet v divácích empatii k jiným lidem.
Hrdinové jsou tu lidé, kteří v životě udělali spoustu chyb a špatných rozhodnutí, ale Kore’eda chce, abychom se zamysleli nad tím proč. Jaké okolnosti je k tomu dovedly a opravdu bychom se v jejich kůži dokázali zachovat lépe? Zápletka Prostředníka působí na první dobrou drasticky, jako žánrové krimi, ale ve výsledku film vyznívá výsostně humanisticky.
