Šperkařka Anežka Juhová není na scéně dlouho, ale už zvládla zaujmout. S poslední kolekcí Taro se dostala mezi finalisty Cen Czech Grand Design, její brož dostala slovenská prezidentka Zuzana Čaputová jako dar od českého protějška Petra Pavla. A v domácím ateliéru poodhaluje zákazníkům tvůrčí proces.
Kdo čeká od designérů extravaganci, u Anežky Juhové bude překvapen. Je neexcentrická, klidná a rozvážná. Když jsme se poprvé potkali, čekala na mě jemná blondýnka v bílém nadčasovém roláku, kterou zdobil jen jediný stříbrný prsten s onyxem, dávající tušit, že má co do činění s novou kolekcí Taro, kterou tichým hlasem představovala.
Sebeprezentaci Anežka Juhová nepodceňuje, ale neuspěchává. Postupuje pomalým tempem a vrší jeden profesní krok za druhým, její eponymní značka tím získává stabilitu a roste přirozeně, ne silově na základě marketingového tlaku, ale jen díky spokojeným klientům, jejichž řady se postupně rozrůstají přirozeně a pozvolna. Poznali jsme se lépe, takže si v rozhovoru tykáme.
Tvoje poslední kolekce Taro je sice už čtvrtá v pořadí, ale teprve druhá, co jsi vytvořila po absolvování UMPRUM. Co podle tebe způsobilo, že tě jako šperkařku začala registrovat širší veřejnost?
Určitě mi pomohlo, že jsem se dvakrát po sobě prezentovala na Designbloku. Zájemců o mé šperky přibylo s přímou návazností na tuto akci. Překvapilo mne, že se o moji práci začaly zajímat i starší ženy, předtím to byli převážně vrstevníci. Přišla třeba jedna stylová sedmdesátnice a koupila si velký řetěz na krk. To jsem koukala. Jsem za to moc ráda.
Prezentovala jsi se ve společné instalaci se značkou Monotropa, která vytváří designový nábytek i sklo. Jak ke spolupráci došlo?
S Klárou Janypkovou, zakladatelkou Monotropy, se známe už asi deset let. Chodily jsme spolu ještě na výtvarku během gymplu, obě jsme se hlásily na design na ČVUT a úzce se přátelíme. To Klára mne před dvěma roky přiměla, ať se na Designblok přihlásím. Naše kooperace mě hodně baví a věřím, že bude mít pokračování.
Takže jsi studovala nejdřív design na ČVUT a až pak nastoupila do ateliéru K.O.V.?
Ano, přesně tak. Na ČVUT jsem absolvovala bakalářské studium, ale cítila jsem, že to není uplně ono, neměli jsme tam nijak velké dílenské zázemí, museli jsme si často na vlastní náklady věci vyrábět ve fabrikách a z těch jsem si domů vozila malá traumata. Není to prostředí pro citlivé ženy…
Když jsem pak v rámci brigády v Czechdesign připravovala výstavu českého šperku, zjistila jsem, že je to obor, který by mne nesmírně bavil, a tak jsem se rozhodla přihlásit na UMPRUM k Evě Eisler. Už jsem měla vytříbenější názory a vkus, než kdybych nastupovala ze střední, tak mne přijali hned napoprvé.
Eva je zajímavá osobnost a bylo skvělé se profilovat pod jejím vedením. Studentská tvůrčí komunita tam spolupracuje, dbá se na prezentaci semestrálních prací i diplomek. Určitě i to mi pomohlo k tomu, kým dnes jsem. Velkou praxi jsem získala ale také u Janji Prokić, u které jsem tři roky pracovala v dílně – to byla také velká škola.
Jak těžké to bylo už během studií nastartovat vlastní šperkařskou značku?
Myslím, že mi pomohla určitá sebekázeň. Bokem jsem si vydělávala už na střední škole a všechny peníze zainvestovala do rozvoje, později prvních kolekcí. Na vysoké jsem pak řešila, jestli si nezařídit své první vlastní bydlení a nakonec jsem se vzdala i představy spolubydlení. Na pomyslných vahách jsem poměřovala – nájem, nebo projekt, co mám v hlavě?
Zvítězil projekt a já zůstala bydlet u rodičů. Zásadní byla jejich pomoc nejen ve formě zázemí, ale i finanční. Táta na mě převedl peníze, které mi spořili, a statisícový obnos mi věnovali s tím, že mi důvěřují, ať s penězi udělám, co uznám za vhodné. A já si zvolila vznik kolekce Eternite a první prezentaci na Designbloku.
Takže setrvačník kola se roztočil, obrazně řečeno…
Přesně. Na základě toho se mi ozvalo pár galerií a designshopů, že by o mé šperky měli zájem. První rok jsem úplně všechno dělala sama, o večerech a víkendech opracovávala odlitky, abych měla co prodávat a jedno živilo druhé.
V jakém obchodě zaznamenávají tvé šperky největší úspěch?
Rozhodně v shopu Czechdesign. Kromě pár dalších vybraných design shopů ale klientům prodávám šperky i u mne doma. Hodně lidí se mne teď ptá, jestli si už otevřu svůj ateliér nebo obchod. Mně ale bude momentálně stačit, když na anezkajuhova.cz spustím e-shop.
To je přednější a zatím mohu dál své věci zájemcům představovat ve svém provizorním domácím „ateliéru“, což mnozí z nich vlastně oceňují. Část obývacího pokoje mi slouží jako prezentační kout s retro komodou od Jiřího Jiroutka, na níž vystavuji ukázky svých šperků, v šuplících pak mám po ruce další kousky, druhá část pokoje je mojí dílnou.
Klientům se líbí, že mi mohou nahlédnout pod ruce, vidí, jak tvůrčí proces vypadá, na čem zrovna pracuji, a současně jsou v prostředí s osobitou atmosférou, které je autentické, mé vlastní, intimní. Říkávám, že nemám ateliér, ale pokojíček.
S dobrou značkou se pojí dobrá brandová grafická identita a také fotografická prezentace. Jak jsi si je pro sebe definovala?
Asi rok a půl jsem hledala font, který by vizuálně souzněl s mým jménem, skladbou jeho písmen. Nakonec jsem ho společně s kamarádkou grafičkou Annou Bezouškovou našla – Classico. Pak mi během tříhodinového sezení kamarád Alexandr Lagazzi vysvětlil, jak si mohu jednoduše udělat v programu Tilda web a já jsem si ho celý vytvořila.
Dobře to ilustruje, že všechno jsem si na začátku řešila sama. Velmi pomalu přibírám spolupracovníky, abych nepřerostla svůj stín. Jedna slečna mi teď opracovává odlitky, jedna chodí na obchůzky. Ještě by se mi hodil člověk na backoffice, ale toho přiberu až časem.
Co se týká fotografické prezentace, rostly jsme společně s Viktorií Macanovou, kterou jsem našla prostou výzvou na škole, jestli mi někdo z fotky nechce nafotit šperky za barter. Ona se přihlásila jako první s tím, že by to ráda zkusila, studovala fotku na UMPRUM teprve prvním rokem.
Nefotí mi exkluzivně, ráda hledám i jiné fotografy, každé focení totiž vyžaduje jinou atmosféru, nechci, aby to ustrnulo v jednom stylu, ale vyhovuje mi, že Viky se nebojí a vždycky přináší zajímavé nápady.
Co mají tvé kolekce společného?
Snažím se neustále se dívat kolem sebe a v tom hledat inspiraci, ne v nějakých přehnaných fantaziích. Šperk je ale poměrně intimní věc, koncepty mám proto často založeny na osobním příběhu, prožitku. Zároveň přemýšlím o šperku jako o něčem, co obsahuje tajemství, vzpomínku či osobní význam, který nám pomáhá ukotvit v měnícím se prostředí a čase to, co ukotvit chceme.
Je to sice trochu klišé, ale ráda vycházím z přírody, ať už to jsou mraky nebo nahodilé uspořádání krystalů. Inspiraci hledám také i v jiném umění, například architektuře.
Nepřipadá ti ale, že většina českých mladých šperkařů teď vytváří fluidní šperky, které tím pádem začínají být zaměnitelné?
Je to odraz určitého současného trendu a upřímně mě to taky baví. Na druhou stranu já se ve své tvorbě snažím propojit trend s mým rukopisem. To je třeba nejvíce vidět v kolekci Taro, kde je kontrast hlavním motivem.
Zároveň příroda a přírodní jevy, z kterých často vycházím, jsou přeci často amorfní. Ale neřekla bych, že jsou mé šperky nějak zvlášť organické, třeba má první kolekce Ore je docela geometrická, osekaná.
Proto jsi v poslední době začala používat drahokamy jako je ametyst, onyx, safír nebo smaragd?
S kameny jsem nezačala pracovat, abych se odlišila, ale protože mě hrozně baví a zajímají, dodávají šperku další rozměr, posilují význam. Vždy dlouho vybírám, než zvolím ten vhodný, který bych do kolekce chtěla zařadit. Zároveň se s kameny v tvorbě učím technologicky něco nového, což je pro mě důležité.
Jaká tvá kolekce je nejúspěšnější?
Největší úspěch má asi kolekce Taro, vedle toho mám ale spoustu zakázek na zásnubní a snubní prsteny na míru. Lidé si mne vyhledávají kvůli mému rukopisu, tomu zůstávám věrná. Často se od mých kolekcí odpichujeme, baví mě, když s klienty diskutujeme ideální návrh. Stává se, že zákazníci přijdou s podnětem, který by mne nenapadl.
Mění to i můj pohled na stávající kolekce nebo návrhy, na kterých pracuji, díky zakázkám se tak sama rozvíjím. Na druhou stranu zakázkami tohoto druhu začínám být zavalená, mám jimi vyblokovaný čas až do března. Takže jsem se rozhodla, že bych v příštím roce ráda uvedla samostatnou kolekci snubáků a zásnubáků a na to se moc teším.
Nemáš v úmyslu šperky v budoucnu doplnit i o nějaké objekty?
Uhodla jsi, s kamarádkou architektkou Karolínou Urbánkovou máme v plánu navrhnout šperkovnici, také se rýsuje další spolupráce s Monotropou. Navrací se mi chuť s designem si znovu něco začít, ale šperky u mne zůstávají na prvním místě.
