Když si v novém Johnu Wickovi všímáte hlavně detailů, u nichž jste se patrně primárně zastavovat neměli, dochází vám, že se tenhle svět zabijáků se specifickými pravidly napočtvrté už povážlivě zmenšil. I přesto, že hrdina s podmanivě toporným výrazem Keanu Reevese velkolepě probíjí Tokiem, Berlínem i Paříží.
Moji pozornost například poutaly rafinovaně výrazné obleky hlavního padoucha, pojmenovaného přiléhavě markýz z Gramontu, které jeho představitel Bill Skarsgård pedantsky převlékal snad pro každou scénu, jako kdyby nonšalantně ignoroval, že jeho protivník Wick nafasoval sako z kevlaru.
Jindy jsem zase počítal, za jak dlouho si zuřivě trsající návštěvníci vypulírovaného berlínského klubu všimnou, že se mezi nimi proplétají zabijáci, kteří si místo tance probodávají končetiny, až mě trklo, že v tomhle světě přece žádný jiný „život” mimo hlavní linku neexistuje.
Wick tak bojuje u největších evropských památek, které kvůli němu někdo vyklidil. Celkem už, když započítáme i čtvrté pokračování, tenhle bývalý nájemný zabiják na plátně ze světa sprovodil 439 lidí.
Začalo to přitom před lety jako vcelku komorní akční film o muži, který mstí mrtvého psa a ctí hongkongskou akční školu.
Další díly ale nabobtnaly ke stále velkorysejším choreografiím soubojů, které ve své bujaré nesoudnosti pošilhávaly třeba i po Mission: Impossible. O ploché story a prkenných dialozích mluvit samozřejmě nebudeme.
V komplikovaně inscenovaných šarvátkách sice režírující Chad Stahelski popustil uzdu uvěřitelnosti, zároveň však nikdy nerezignoval na technickou virtuozitu a řemeslnou propracovanost.
Práce kaskadérů v dlouhých záběrech vynikne o to víc, když si vzpomenete na současný standard zhmotněný filmy jako The Gray Man, které jsou schopny utratit stovky milionů za akci v Praze, kterou totálně zazdí mrtvou kamerou na dronu a epileptickým střihem.
Tady každá ze tří hodin stopáže slouží jako platforma jednoho z velkých bojových bloků, které vrcholí u Vítězného oblouku, kde do přestřelky vstupují bourající auta, nebo v Montmartru, kde se jedna z bitek snímá z ptačí perspektivy.
Zní to všechno hezky, ale ve finále už zkrátka nezbývá než počtvrté trochu rezignovaně sledovat neporazitelného Wicka, kolem nějž se kácí těla k zemi jako sirky.
Vrchol přijde, když hrdina vystoupá 222 schodů v nejslavnějším pařížském obvodu, kdy na každém kroku zneškodní jednoho protivníka, aby se na vrcholu skutálel zase dolů a my s ním museli brutální výšlap absolvovat znovu.
Scenáristé tady mimoděk vystihli i svoje nenasytné producenty, kteří po pár dnech v kinech přepočítávají skoro 160 milionů dolarů na globálních tržbách. Věřte, že Wicka ještě skutálet nechají.
