Nejnovějším příspěvkem do stále více populárního žánru true crime detektivek je film Bostonský škrtič, který nedávno dorazil na streamovací platformu Disney+. Tam se stal ihned hitem i díky hvězdnému obsazení. Jedná se ale o spíše rutinní zpracování, které nad vodou drží dobří herci a zajímavý skutečný příběh, podle něhož je jinak průměrný scénář napsán.
Keira Knightley je skvělá herečka, která se často objevuje v historických dramatech a nějakým zázrakem jí divák vždy věří, že v dané dávné době skutečně žije. Proto byla pro detektivní drama Bostonský škrtič tou nejlepší volbou do titulní role Loretty McLaughlin, vytrvalé a ambiciózní novinářky. Knightley film bez nadsázky nese na svých ramenou.
Děj se odehrává v první polovině šedesátých let v Bostonu. Město tehdy sužoval strach ze sériového vraha, kterému se říkalo Bostonský škrtič podle jeho vražedného modu operandi. Tím bylo škrcení především starších žen. Nejčastěji je udusil punčochami, které pak jako poznávací znamení uvázal kolem jejich krků do elegantního motýlku. Tento symbol pak spojoval i vraždy, které nebyly provedeny uškrcením, ale třeba ubodáním nebo umlácením k smrti. Mezi jednotlivými vraždami každopádně bostonská policie zpočátku neviděla, nebo možná nechtěla vidět žádnou spojitost.
Tím se dostáváme k titulní hrdince, již zmiňované Lorettě McLaughlin, skutečné novinářce, která je na začátku své kariéry v deníku Boston Record American. Píše do lifestylové rubriky a její kolegové i vedoucí (charismatický Chris Cooper), který je až groteskně archetypálním bručounským šéfredaktorem, jí dávají jasně najevo, že psaní recenzí na toustovače a tipů na kosmetiku je vrchol, kam se v rámci žurnalistiky jako žena může dostat. O důležitých společenských tématech na počátku šedesátých let píšou výhradně muži.
McLaughlin má ale výrazně vyšší ambice, a když se dozví o prvních vraždách, které spolu zdánlivě mohou souviset, neváhá a přes protesty okolí se pustí sama ve volném čase do vyšetřování, z něhož je velmi rychle její první článek o potenciálním sériovém vrahovi.
Šovinismus a neustálé překážky, které hlavní hrdince muži kolem ní hází pod nohy, je tu společně s hlavním vyšetřováním zásadní dějovou a tematickou linkou. Když vyjde první článek, bostonská policie zuří, protože z textu vychází jako nekompetentní, a teorii McLaughlin o sériovém vrahovi považuje za bulvární senzacechtivý žvást.
Noviny jí případ seberou a zakážou jí o něm dál psát. Dokud nepřijdou další vraždy se stejným poznávacím znamením a v ten moment už ani přes naléhání policie nemohou v Recordu případ ignorovat. Mladou novinářku jím exkluzivně pověří a přidělí k ní starší, zkušenější kolegyni, Jean Cole (skvělá Carrie Coon), která má jejich práci dát větší kredibilitu. Cole byla také skutečnou žijící novinářkou a s McLaughlin se přátelila i dávno po tom, co už společně na případu nedělaly.
Po jejím příchodu máme v podstatě všechny důležité postavy na místě, a tak se děj může rozjet. Většina scén se soustředí na jejich pomalé a náročné vyšetřování: procházení složek s lejstry, poslouchání a přepisování výslechů, psaní poznámek, rešerše ohledně podezřelých a především pak rozhovory s policií, příbuznými obětí a dalšími novináři.
A pak také narážení na zkostnatělé názory kolegů, kteří reportérkám nevěří, nebo tvrdohlavé policisty, kteří s nimi odmítají spolupracovat. Nedávají jim ze zásady přístup k žádným důležitým dokumentům, které jejich pátrání mohlo výrazně urychlit.
Policie v Bostonském škrtiči celkově hraje spíše negativní roli instituce, která chce co nejvíce informací před médii, a tím pádem veřejností zatajit. Údajně proto, aby nevypukla mezi obyvateli Bostonu panika, ale z filmu to spíš vyznívá tak, že jsou s případem bezradní a někdy vyloženě neschopní, a tak si chtějí udržet dobrou pověst i za cenu toho, že se vraždy neprošetří správně.
Film je tak dost podobný loňskému snímku Když promluvila jakožto milostný dopis investigativní žurnalistice, který v pomalém tempu a pečlivě ukazuje náročnou vyšetřovací práci, která často ani nenese adekvátní odměnu. Naopak ještě hrdinky schytávají od okolí urážky, ponižování a výhružné zprávy.
Bostonský škrtič nejvíc zřetelně aspiruje na to být podobný oscarovému Spotlightu a především vynikajícímu filmu Zodiac, který také pojednával o nikdy nedopadnutém sériovém vrahovi. Dokonce se tu několikrát velmi okatě vizuálně na Fincherův vyšetřovatelský epos odkazuje včetně scény, která Zodiaca záměrně kopíruje. Stejně tak práce s šedými barvami, negativním prostorem a stísněnými kamerovými kompozicemi snímek připomíná. Ale právě v tomto porovnání se nejvíce ukazuje, v čem Škrtič selhává.
Tam, kde je Fincher precizní a fascinující ve studii postupně čím dál destruktivnější obsese hlavního vyšetřovatele nedopadnutým vrahem, tam je scenárista a režisér Matt Ruskin rutinní a jde pouze po povrchu. Scénář působí, jako by si Ruskin přečetl nějaký jednoduchý návod, jak se píše detektivka, včetně všech známých klišé, a rozhodl se ve svém filmu postupovat přesně bod po bodu.
Není tu prostor pro překvapení ani jakoukoli inovaci. Dialogy působí suše, a i když je tu několik vynikajících herců, nemají pořádně co hrát. Postavy tu jsou neživé archetypy, které jsou buď pozitivní a hledají vraha, nebo jsou negativní a stojí v cestě hledání vraha.
Jediný pokus o nějaké prohloubení psychologie tu je u hlavní hrdinky. Ta má totiž doma děti a manžela, který je zpočátku podporující, ale jak vyšetřování bere jeho ženě čím dál více času, ztrácí trpělivost a hádá se s ní o tom, že pro ni rodina není důležitá. Jsou o tom asi tři scény, které dokola opakují to samé. Nedozvíme se skrz ně nic nového o manželovi Jamesovi, McLaughlin a ani o jejich vztahu.
Další problém je, že má divák při sledování nulový pocit strachu o titulní hrdinky, jejichž fotografie noviny zveřejní, aby jejich případu přidaly na ještě větší atraktivitě. Nejde jen o skandální pátrání po vrahovi, kterého nikdo nemůže dopadnout, ale mediálně také o emancipační moment, kdy o něm píšou exkluzivně dvě nebojácné ženy. Ale ve chvíli, kdy se fotky zveřejní, novinářkám začínají volat domů dýchající úchyláci a před jejich domovem v noci stojí divné stínové postavy.
To se ale v tomto dvouhodinovém filmu stane jen jednou v krátké scéně, tím se to odbude, a pak už se hrdinky píšící do novin o nejnebezpečnějším vrahovi v Americe do přímého fyzického nebezpečí nikdy nedostanou. Nevyhrožuje jim vrah ani jeho obdivovatelé, a ani příslušníci policie. Případ se najednou zdá nerizikový, jako by psali o přehlídce koček, a ne o muži, který za rok a půl znásilnil a zabil třináct žen.
Bostonský škrtič není vyloženě špatný film. Už jenom díky charismatickým hercům a hlavně zajímavému skutečnému příběhu, na kterém je založen. Ostatně zájem diváků je právě proto obrovský. Trend filmů a seriálů o sériových vrazích překvapivě ani trochu nepolevuje, a tak nás nejspíš jenom letos čeká záplava podobných děl.
Loretta McLaughlin a Jean Cole byly navíc skvělé novinářky a průkopnice, které dříve šovinistický svět médií odvážně obohatily o nová témata a ukázaly svým mužským kolegům, že dokážou psát stejně dobře a vlastně i líp než oni.
McLaughlin byla jednou z prvních novinářek, která se seriózně věnovala epidemii AIDS a po celý svůj život psala uznávané články z oblasti medicíny i společnosti, jak nás upozorňuje i snímek sám v závěrečných titulcích. Přesto její texty o nikdy nedopadnutém Bostonském škrtiči zůstávají její nejznámější prací.
Už jenom proto, že nám film představí tyto zajímavé osobnosti dějin žurnalistiky, stojí za zhlédnutí. Ale ve výsledku to je to jediná devíza, co jinak výsostně průměrný scénář nabízí. Víc než cokoli jiného připomíná kopii podobných, ale lepších detektivek. Příliš se bojí jít do hloubky a do temných vod lidské psychiky, což u snímku o sériovém vrahovi představuje poměrně velký problém.
