V poslední době se často mluví o tom, že ikonický John Wick bude mít svůj spin-off. Jižní Korea tento nápad předstihla se svým nejnovějším eposem, který si libuje v esteticky dokonalém násilí stejně jako v ústředním vztahovém dramatu mezi nepřístupnou matkou a smutnou dcerou.
Největším strachem titulní hrdinky tohoto akčního spektáklu, svobodné matky Pok-sun (v podání vynikající Do-yeon Jeon), není, že ji jednoho dne zabije jiný nájemný vrah, ale že se její dospívající dcera (Kim Si-A) dozví o tom, čím se doopravdy její máma živí.
Pok-sun je totiž elitní vražedkyně, jedna z nejlepších ve svém oboru, která za víc než dvě dekády své kariéry zabila tolik lidí, že by se z toho mnohým smrtelníkům zatočila hlava. Po korejských hitech, jako byl Parazit nebo Hra na oliheň, streamovací gigant Netflix vsadil na další tamní klenot a udělal dobře, protože snímek autora Seong-hyeon Byeona je jedním z nejlepších akčních filmů z poslední doby.
A to především proto, že v mezičase, kdy se zrovna nestřílí ani nekuchá do krku, mluví velmi civilně o tom, jak své dítě provést bolavou pubertální krizí, kdy se ještě jako člověk hledá. A taky o tom, jak je někdy těžké při vší pracovní zahlcenosti být ještě nad rámec toho dobrým rodičem. I když v tomto konkrétním případě to znamená, jak zkombinovat probodávání cizí lebky s pohlazením vlastní dcery po vlasech.
Zápletka je v zásadě klišé, ale ničemu to nevadí, protože události z ní vycházející minimálně pro západního diváka překvapivé budou. Pok-sun už dlouhé roky pracuje pro agenturu, která zaštiťuje vraždy na objednávku, a je v tom nejlepší ze všech. Ztrácí ale dříve blízký vztah s dcerou, a tak chce odejít. Má luxusní dům, peněz na účtu víc než dostatek a jiné sny, než donekonečna různými způsoby vraždit nové a nové cíle, jejichž skon jí agentura nakáže.
To se ale nelíbí jejímu šéfovi, Cha (hraje ho ďábelsky Kyung-gu Sul), který je do ní částečně zamilovaný a rád by se její expertizu udržel. V korejské filmařské tradici nebetyčné podivnosti je tento konflikt ještě podpořený tím, že Chaova sestra (Esom) je do svého sourozence zamilována, takže nám do celého děje přichází ještě incestní element. Pointa je každopádně jednoduchá. Pok-sun musí dál vraždit všechny, na které agentura ukáže, jinak ohrozí nejen bezpečnost svou, ale i své dcery. Ale ona chce odejít, i kdyby to znamenalo zabít všechny, kteří jí stojí v cestě.
Její dcera, Jae-young, ale není jen ledajakou školačkou. Má lesbický vztah se svou spolužačkou a poprvé si uvědomuje, že to není jen experiment, ale je skutečně zamilovaná. A dochází jí, že se jí kluci vlastně doopravdy nelíbí. Ona se jim ale líbí velmi, a tak ji jeden ze studentů začne vydírat: pokud s ním nezačne alespoň naoko chodit, zveřejní fotografie toho, jak se Jae líbá se svou kamarádkou.
V konzervativní korejské společnosti by to znamenalo na střední obrovský problém, který by nejspíš vedl k ostrakizaci, šikaně a posměškům. Řešení mladé Jae je, že kluka pobodá. Velitel zabijácké agentury to komentuje tak, že jablko nepadlo daleko od stromu, na což Pok-sun odmítá přistoupit a chce pro svou dceru jiný život, než jaký má za sebou ona.
Všechno toto civilní dramatické dění pak provází neskutečné akční scény, v nichž aktivně bojuje často deset až patnáct lidí najednou. A tak dochází až k jakési choreografické kráse, která jako u mnoha jiných korejských filmů ve své preciznosti připomíná tanec.
Jsou to akční sekvence dovedené tak daleko, až bez nadsázky mohou ve svém esteticky dokonalém provedení připomínat umění. Pok-sun tu ale nebojuje jen o vlastní krk a nějaký sebou vytyčený cíl, ale především o chátrající vztah s mladou dcerou, o kterou svou odtažitostí přichází.
Proč film divácky dobře funguje, souvisí s tím, že je soustředěný nejen na parádní akci, ale s přibývajícími minutami jinak až příliš dlouhé stopáže (skoro dvě a půl hodiny) nás na titulní hrdinku emočně zcela napojí, protože pochopíme dynamiku mezi ní a její dcerou.
Obě si připadají nepochopené, osamělé a ve světě nepřijímané. Máma hlavně proto, že její kolegové jí závidějí, jak je dobrá ve své práci, a že nemůže své milované dceři říct, kým doopravdy je. Dcera Jae se zase trápí kvůli své orientaci, kterou ve starosvětské společnosti nemůže přiznat ani před mámou.
Ale z velké části taky proto, že je Jae až příliš citlivá: okolí jí způsobuje bolest pouze svými pohledy a na blízké lidi se až příliš fixuje, což se v tamním, na úspěch zaměřeném světě, obvykle neodpouští. Důležité jsou především pracovní výsledky a až potom city. Možná i proto má Jižní Korea jedny z nejhorších statistik, co se týče sebevražd mladých občanů. Snímek tak podobně jako Hra na oliheň nenápadně kritizuje kulturu práce jako nejvyšší hodnoty.
V pozdějších fázích se nám jako divákům ukáže, že Pok-sun, která z názvu zjevně nesmí přežít, je v boji tak dobrá, že umí předpovídat budoucnost. A vidíme tak z jejího pohledu simultánně několik variant souboje, který by se před námi mohl odehrávat. Formálně to působí svěže a výhledy na šestnáct různých průběhů bitky jsou divácky atraktivní. Když se to ale několikrát zopakuje, tak minimálně v případě finálního duelu je to už spíše navíc.
V těch chvílích film ztrácí napětí tolik potřebné k příběhu o neodvratném konfliktu: jako by už nebyly finance na to zpracovat závěr dostatečně atraktivně, a tak si pomůžeme stylistickou berličkou.
Filmu by toto finále ve výsledku výrazně ublížilo. Nebýt toho, že se nejedná jen o nějaký jednoduchý, akční masakr, ale taky o citlivé drama o vztahu mezi emočně nedostupnou, svobodnou matkou a rebelující, ztracenou dcerou.
Zní to jako žánrový mišmaš, který nikdy nemůže fungovat, ale výsostnou kvalitou scénáře a režie Byeona je, že obojí dostává svůj zasloužený prostor a navíc se to překvapivě ideálně doplňuje do fantastického koktejlu mnohdy protichůdných emocí. To také znamená, že ti, kteří chtějí od filmů hlavně akci, budou uspokojeni, protože zdejší akrobatické přestřelky skutečně stojí za to, ale to samé platí u náročnějšího publika, které od svých filmů chce hlubší zářezy do emocí.
Kombinuje se tu humor se smutkem, akce s citlivým dialogem a výrazná stylizovanost s civilností. Nemělo by to dohromady fungovat, ale nějakým zázrakem, pravděpodobně opravdu schopným a přemýšlivým štábem stojícím za snímkem, se to povedlo.
Pok-sun nesmí přežít je vynikající filmový zážitek právě proto, že v jednu chvíli jako diváci zadíráme napětím nehty do židle, a v druhou se dojímáme nad krásně zvládnutým vztahem mezi matkou, která nemá nikdy čas, ale snaží se ho usilovně najít, a dcerou, která má času mnoho, ale neví, jak si říct o pochopení. V obou je možné se najít. A pak si úlevně zakřičet, když se zase začne divoce střílet a sekat na všechny strany.
