To už je tady zase další Spider-Man? Při sledování nového filmu Napříč paralelními světy, který právě s ohromným úspěchem drancuje kina, byste tuhle otázku museli v určitých pasážích opakovat snad stokrát do minuty.
Animák rozpínající se do nekonečného množství multiverz s různými variantami pavoučích lidí vás však nenechá příliš přemýšlet, natož se pozastavit nad tím, co právě vidíte. Jde totiž o film, který do sebe dokonale vcucnul současnou internetovou kulturu krátkých videí, reakcí, memů, kdy je všechno sebereferenční, ironické, neustále samo sebe požírající, a tím pádem se znovu rodící v jiných kontextech. Chcete příklad?
V rámci honičky městem, které připomíná fúzi Bombaje a New Yorku, dokážou tvůrci představit hned několik hrdinů a zároveň prosvištět komiksovou historií, která film stylem animace ukotvuje v papírových, ručně kreslených komiksech, zároveň ho ale pozvedá do digitálního věku. To když na plátně rozpohybuje slavný mem s pavoučími muži, kteří na sebe ukazují prsty.
Opravdu se u tohoto pokračování pět let starého animáku Paralelní světy cítíte, jako kdybyste sledovali nějaký film budoucnosti, tedy té budoucnosti, kterou negeneruje umělá inteligence, ale parta nerdů s poruchou pozornosti. Možná teď namítáte, že takový už byl LEGO příběh od stejných tvůrců, případně Deadpool, právě ten ale v porovnání s touhle novinkou působí jak z prehistorie, když se musel zastavit, aby zboural čtvrtou stěnu a na diváka ostentativně zamrkal.
V Napříč paralelními světy je naopak veškerý „meta“ humor přímo integrovaný do způsobu vyprávění, a tím pádem i do animace, kdy autoři nepotřebují, aby se všichni zasmáli všemu. Filmu je totiž jedno, že si všech gagů a narážek nevšimnete, protože je z něj cítit, jako kdyby byl natočen právě pro toho jednoho fanouška, který si skrytý vtípek najde a ocení ho. Možná proto jsem se většinu času cítil, jako kdyby mě někdo chytil za flígr a vláčel časoprostorem, z něhož nejde vystoupit.
Najednou totiž zmizela lehkost jedničky, protože se tu začínáme propadat pod vahou všech těch univerz, kdy se sice řeší tradiční pubertální problémy rodičovských očekávání, sebepřijetí i zapadání mezi ostatní, zároveň ale jde i o celý komiksový kánon a otázku, zda z nalinkovaného příběhu daného naší identitou můžete vlastně vystoupit. Což zní atraktivně prozkoumávat, vůbec to ale není rozpustilé a hravé, takže tenhle film přes všechny zmíněné „meta“ humory vlastně nečekaně zhoustne a zvážní.
Má to celé navíc zajímavou, ale pořád trochu nešťastnou strukturu, kdy se to prvních dvacet minut věnuje jedné postavě, pak dvacet minut druhé, aby se čekalo, až se obě potkají, dostanou se do města Spider-Manů a úplně zapomenou na záporáka, takže to celé skončí čistým cliffhangerem na další díl.
Od přechváleného snímku, který je nyní podle uživatelů platformy Letterboxd nejlepším filmem historie a v recenzích k němu se píše, že byl natočený pro Stephena Hawkinga a Andyho Warhola (!), čekáte v tomto ohledu trochu menší „produktovost“, co by nepošilhávala po budoucích dolarech.
Ano, je to zas takový ten film, kde vystupuje punkový Spider-Man, jenž vtipkuje, že černá díra je metafora kapitalismu, což činí ve studiovém superhrdinském snímku za desítky a desítky milionů dolarů, jenž je i přes ten již zmíněný nepopiratelný tvůrčí zápal pořád výkladní skříní hollywoodského kapitalismu, který už poněkolikáté ždímá oblíbenou postavu. Na tenhle paradox jsem ale žádný vtípek nezaznamenal.
Studia sama totiž filmům jako Napříč paralelními světy podrážejí nohy. Pokud byla jednička se svými multiverzy přelomová, o několik let později jsme už díky Marvelu a jeho filmům a seriálům těmito mnohovesmíry s variantami superhrdinů zcela přehlcení, protože víme, že v nich vlastně o nic nejde.
Dokonce jsme tu nedávno měli i oscarový film z multiverza, Všechno, všude, najednou, který novinka Napříč paralelními světy svým poněkud těžkým melodramatem, identitárními otázkami a vírem akčních scén velmi připomíná. Tak snad si to ve třetím díle Beyond the Spider-Verse, který dorazí už na konci března, zase sedne. Nejlépe jen do jednoho jediného světa.
