V roce 2012 svět obletěla neuvěřitelná zpráva. Britští archeologové a historici zcela náhodou objevili pod parkovištěm u domu sociálních služeb v Leicesteru středověkou kostru s výrazně pokřivenou páteří a jasnými znaky zranění z boje.
O pár měsíců později bylo díky rozboru DNA jasno. Tělo skutečně patří slavnému králi Richardu III., hrbatému tyranovi z tragédie Williama Shakespeara. Nyní o neuvěřitelném nálezu pět století let starého hrobu vznikl pozoruhodný film. Ztracený král je nově k vidění na platformě HBO Max.
Film Ztracený král oscarového režiséra Stephena Frearse, podepsaného i pod dramatem Královna, líčí ztraceného a znovunalezeného Richarda III. z poněkud jiného úhlu. A paradoxně zřejmě pravdivěji, než jak slavný objev podávalo zpravodajství.
THE LOST KING - Still 2
Frears totiž vsadil na osobitě pojaté detektivní docu-drama v hlavní roli s oblíbenou Sally Hawkins. Ta ztvárnila roli Philippy Langley, ženy, která skutečně hrob Richarda III. osobně objevila.
A kterou v jejím mnohaletém úsilí nalézt a očistit „Ztraceného krále“ i jeho reputaci dlouho nikdo nebral vážně. Langley, matka dvou dětí, nadto žena trpící únavovým syndromem, byla totiž jen amatérskou historičkou, kterou hnala jakási nevysvětlitelná intuice.
Byla to ona, které se na betonovém parkovišti v Leicesteru náhle udělalo nevysvětlitelně špatně, když vstoupila na velké natištěné písmeno R.
Prý to písmeno značilo běžné slovo Reservé, zajišťující parkovací místo pro vedoucího pečovatelské služby. Philippa Langley ale okamžitě četla něco jiného. Richard, Rex. Richard, král. A už ji nic nezastavilo.
Peníze, ani autority zpochybňující její relevanci a odbornost. Někdejší realistka uondaná životem se stala idealistkou. A vysnila si, že právě ona neúnavnou prací nakonec Richarda III. najde – a očistí. Ve všech významech toho slova.
Šlo o detektivní, mravenčí práci, ale ona se – jistě i s notnou dávkou štěstí – dostala na správnou stopu. Právě na místě tohoto parkoviště totiž podle objevu této britské historičky stával kostel. Kostel, v němž kdysi před pěti sty lety františkáni skutečně mohli tajně pohřbít Richarda III.
Tělo velkého a slavného anglického krále i jednoho z nejslavnějších Shakespearových padouchů. Tělo muže, kterého proslavil hrb, demonstrující prý pokřivenost nejen těla, ale i charakteru, člověka s údajně zcela nelítostnou povahou, jehož provázel naprostý cynismus v činech i smýšlení a především mýtus, že nechal vyvraždit většinu svých příbuzných, včetně malých synovců, slavných „ztracených princů z Toweru“.
Dvou dětí, které byly chladnokrevně zabity, aby trůn připadl nenáviděnému strýci. Tohle byl muž, jehož smrt ukončila staroslavnou anglickou Válku růží.
A taky muž, který se po smrti ztratil.
Nikdo nepochyboval o tom, kdy a kde a za jakých okolností skončil králův život. Richard padl na bitevním poli u Bosworthu 22. srpna 1485. „Království za koně!“ byla údajně poslední králova slova po pádu z vlastního oře doprostřed bojové vřavy.
Pak mu protivník proťal lebku. Tak to líčí dobové kroniky a tak to ostatně popsal i William Shakespeare v jedné ze svých nejslavnějších tragédií. Traduje se, že královu mrtvolu vysvlékli donaha, na několika místech zohavili, přivázali na koně, a ukazovali ji pyšně v přeplněných ulicích nedalekého Leicesteru.
Vskutku přátelské gesto – ovšem docela běžná praxe mezi středověkými rivaly. Ten, kdo zvítězil, jako trofej radostně předváděl toho, který padl, aby nezůstal nikdo na pochybách, kdo je novým panovníkem.
Stalo se. Jindřich Tudor jako vítěz od Bosworthu a budoucí anglický král Jindřich VII. dal odpornou prezentací zkrvaveného těla mrtvého Richarda III. tehdejšímu světu jasně najevo, že dlouhá a krvavá Válka růží o anglický trůn končí a on je její vítěz. Král „uzurpátor“ Richard III. je mrtev, ať žije král Jindřich VII.!
Pak ještě Jindřich, předák červené růže a hlavní představitel rodu Lancasterů, pro jistotu podá ruku „bílé růži“, princezně Alžbětě z Yorku, mladičké neteři onoho v boji zabitého krále Richarda. Alžběta se pak stane matkou zakladatelkou legendární tudorovské dynastie.
Porodí novému králi hned sedm dětí, mezi nimi budou mimo jiné Artur, princ z Walesu, krásná francouzská královna Marie, skotská královna Markéta, babička slavné a nešťastné Marie Stuartovny, a konečně legendární Jindřich VIII. Tudor, manžel šesti žen, reformátor, filozof, sportovec, milovník výstředností, stavitel, ničitel, zakladatel anglikánské církve a nelítostný tyran, o němž se pro všechny tyto jeho vlastnosti dodnes točí nové a nové filmy, seriály, dokumenty a píší divadelní hry a dokonce muzikály.
Dříve tu byl ale jejich neslavný příbuzný Richard III. Muž, který záhadně zmizel poté, co na jeho ubohé zmasakrované ostatky mohl s chutí popatřit doslova každý.
Dlouho a marně však pátrali britští archeologové po skutečném hrobu, v němž našel místo posledního odpočinku král Richard III.
Spekulovalo se o tom, že Richarda III. pochovali ve františkánském kostele v Leicestru. Ten ale zmizel beze stopy během pozdějších náboženských bouří. Historici a archeologové tak donedávna netušili, kde Richardův hrob leží.
Podle některých historiků byly královy ostatky po vyplenění františkánského kostela v Leicesteru dokonce hozeny do řeky. Taky běžná praxe, když byl nějaký kostel srovnán se zemí. Byly tedy ostatky nenávratně ztraceny?
V září roku 2012 ohlásili britští archeologové z University of Leicester, že pod místním parkovištěm našli mužskou kostru pocházející ze středověku.
Zbytky okolních základů budovy prozrazovaly právě hypotézu, že mrtvý byl pochován v bývalém kostele. Je to Richard III.? Mnohé tomu nasvědčovalo. Muž měl deformovanou páteř a Richard byl popisován některými historiky jako hrbáč. Už první ohledání kostry odhalilo stopy po těžkých zraněních, jaká mohl nebožtík utrpět v bitevní vřavě.
Ve skutečnosti však za objevem Ztraceného krále nestáli proslulí britští archeologové, ani renomovaní historici z Univerzity v Leicesteru. Světově proslulý nález iniciovala zcela nenápadná dáma, Philippa Langley. Žena přesvědčená o tom, že Richarda prostě někde najde. Žena, která Richarda vídala ve snech – i v realitě. Žena, které nikdo nevěřil.
Ona však dokázala neuvěřitelnou zarputilostí a neskutečně přesvědčivě strhnout davy lidí, fanoušků i dalších historiků – amatérů. Společně zorganizovali sbírku, která pokryla vysoké náklady na archeologický průzkum, o který jiní odborníci nejevili zájem – a ani univerzita o něj příliš nestála. Philippa Langley šla ale zatvrzele za svým. I když se jí smáli, že při tom peče buchty o občas usíná při jednáních městské rady.
Philippa Langley ovšem měla v zádech nejen své spolupracovníky (vesměs vnímané jako skupinku podivínů), dva dospívající syny a exmanžela.
Především byla přesvědčená o tom, že se jí zjevuje skutečný Richard III. a nabádá ji k tomu, aby našla jeho hrob – a očistila jeho jméno. V jejích představách není Richard ani hrbatý, ani jinak znetvořený kulhavý skřet, jak bývá často vykreslen v divadelních hrách. Její Richard není zlý, natož šílený. S Philippou rozmlouvá vysoký, charismatický muž v plné síle svých dvaatřiceti let.
Tolik bylo králi, když zahynul u Bosworthu.
Stephen Frears rozvíjí příběh Philippy Langley na hranici mezi docu-dramatem, fikcí a fantazií. Rozmluvy mírně řečeno roztržité Philippy s mladým králem v noci na lavičce jsou úsměvné, dojemné, skoro pohádkové.
Ovšem dokumentárně laděné pasáže jejího hledání historické pravdy na vlastní pěst v pramenech, i samotný objev kostry hluboko pod asfaltem obyčejného parkoviště u popelnic, z toho přímo mrazí. Frears diváka nechává pomalu odhalovat pravdu, podobně, jako k ní dochází samotná Philippa v podání herečky Sally Hawkins, a zároveň mu pořád ponechává prostor pro jeho vlastní interpretaci.
Film s příjemnou stopáží sto tři minuty zcela přirozeně plyne, a diváka pohltí tak, že se i vy nejspíš budete na konci spokojeně a s dojetím usmívat, až konečně pohlédnete do tváře rozšklebené lebce velkého krále v hlubokém, čerstvě odkrytém hrobě starém půl tisíciletí, a znovu po staletích uvidíte onu slavnou abnormálně zakřivenou páteř.
Ovšem slovy Philippy Langley: „Na tom nesejde. Je prostě dokonalý.“ Stejně jako film Ztracený král.
