Netflix v koprodukci s prestižní společností A24 přichází s emočně nejsilnějším dokumentárním filmem za dlouhou dobu. Ukazuje krásu potápění i jeho, v extrémní podobě, sebedestruktivní charakter. Víc než promovaný milostný příběh je snímek o obětování se pro něco, co nás přesahuje.
Celý svůj život, co si pamatuji, jsem byl fascinován podmořským světem a možností jej poznat skrz potápění. Miloval jsem příběhy Julese Vernea o ponorkách a nedozírných hloubkách, které je možné objevit, když se pro ně opravdu nadchneme. A kdykoli se objeví film, který se tím nějak zaobírá, běžím se na něj hned podívat.
Právě takovým je Nejhlubší nádech, nejnovější dokument Netflixu a produkční společnosti A24. Ten ale s tématem pracuje trochu jinak a snímá potápění jako čistý sport – počet metrů, do nichž se lidé, které po dobu necelých dvou hodin sledujeme, jsou schopní ponořit, ukazuje jako pomyslnou metu či medaili.
Jejich cílem není objevování záhad skrytých pod vodou, ale spíše pokoření svých jinak fyzicky limitovaných těl. Zpočátku mi takový přístup nebyl sympatický.
Skrz vynikající technické zpracování dokumentu a jeho pozvolné a citlivé představování dvou titulních hrdinů, potápěčky Alessiy Zecchini a safety divera (tedy potápěče, který při podobných sportovních událostech pod vodou dohlíží, aby atlet byl v pořádku a měl oporu) Stephena Keenana, jsem si ale k takovému uvažování nakonec oklikou našel cestu.
Film se zaobírá převážně disciplínou free-divingu, tedy jakéhosi volného potápění, což jednoduše znamená, že potápěči se noří do velkých hloubek bez kyslíkového přístroje. Nadechnou se nad hladinou a pak se vydávají vstříc neznámu tak dlouho, jak to jen na jeden nádech vydrží.
Téměř vždy (alespoň v rámci soutěží) s dlouhým lanem napnutým ke dnu, které jejich ponor směřuje, aby se ve vodě neztratili. V tom snímek připomíná jiný úspěšný dokument, Oscarem ověnčené Free Solo z roku 2018, které zase vyobrazovalo horolezectví bez jištění.
V obou případech se jedná o disciplíny z velké části nepochopitelné pro běžného člověka. Když už se nám nabízí možnost vydat se do hor nebo do hloubek vody s technickou pomocí, která alespoň částečně zaručí, že cestu přežijeme, proč ji odmítnout.
Režisérka Laura McGann se těmito otázkami v podstatě nezaobírá, ale ani nemusí, protože v průběhu stopáže pochopíme, že lidé, kteří jsou free-divingem přitahováni, jsou jednak fascinováni mořem, ale stejně tak i samotným nebezpečím.
S tímto sportem se občas pojí nenapravitelné poškození plic, které mohou zkolabovat, ale i mozku, který po dlouhých minutách bez nadechnutí a s tlakovým přetížením doslova vypíná.
To ostatně vidíme hned na začátku dokumentu, kdy se potápěči dostanou téměř k hladině, ale úplně nahoru je musejí tahat jiní, protože už jsou v bezvědomí. Takzvaný „black-out“, tedy vypnutí a ztráta vědomí, je častou součástí extrémního free-divingového ponoru.
Pokud k němu dojde, soutěžící dostávají červenou kartu, tedy jejich úspěch nebyl legitimní, protože nedoplavali bdělí. Bílá karta naopak znamená potvrzení, že meta, které dosáhli, byla pokořena správně a zapisuje se do soutěže. Už jen samotný fakt, že se s možností ztráty vědomí počítá v celosvětových pravidlech, potvrzuje, že všichni, kteří se tomuto sportu chtějí věnovat profesionálně, ví, že při něm mohou jednoho dne umřít.
Z velké části je dokument studií fascinace jednou konkrétní osobou, kterou byla legendární potápěčka Natalia Molchanova. Ta měla na krku jednačtyřicet světových rekordů a třiadvacet výher z mistrovství světa ve free-divingu.
Naše titulní hrdinka, italská potápěčka Alessia Zechini, je její obrovskou obdivovatelkou a její excesivní snažení pokořit co možná nejvíce met v této disciplíně až na hranici se sebezničením je motivováno tím, že se chce svému idolu co možná nejvíc přiblížit.
Molchanova se dodnes nevysvětlitelně ztratila při volnočasovém ponoru v Baleárském moři v roce 2015. V dokumentu to letmo zazní s tím, že pro komunitu sportovců to byla hluboká rána a připomínka toho, že při svém snažení riskují svůj život.
Molchanovu pravděpodobně odnesly mořské spodní proudy. Tělo doposud nebylo nalezeno. Její syn, sám potápěč, řekl, že by za takovou smrt jeho matka byla nejspíš ráda, protože se to stalo v moři, kam vždycky patřila. Je to dojemné vyjádření pro ty, kdo jsou světem pod vodou tak fascinováni, jako lidé, které v dokumentu sledujeme, ale z odstupem pár kroků zpět musí být děsivé pro diváka, který takovou obsesi nesdílí.
Nejhlubší nádech se promuje převážně jako dokument o lásce, což nakonec z výsledného sledování tolik nevyzní. Simultánně tu sledujeme životní příběh dvou lidí: zmiňované Alessie Zechini, která o potápění sní od malička, a Stephena Keenana, irského kluka, který dlouho hledá při svých cestách po světě, co by ho naplňovalo. A nakonec se nadchne pro free-diving.
Až ve svých jednatřiceti se stane instruktorem této disciplíny. Sic ne úplně náhodou, jde totiž ve šlépějích svého otce. A posléze zjistí, že by mohl být dobrý jako safety diver, protože je přirozeně opatrovnický a je schopný se ve stresových situacích soustředit a pomáhat, když je to nejvíc třeba.
Film v druhé polovině sleduje, jak se tento pár našel na „potápěčském Wimbledonu“, na Vertical Blue, kde nejdřív Zechini několikrát při ponorech ztratila vědomí, protože šla tak tvrdě po rekordu. Aby ji později Keenan postupně pomáhal při trénování vnímat své limity, zklidnit se a nakonec dosáhnout svých cílů, ale tentokrát s rozvahou.
Romantická linka je naštěstí jen letmo nastíněná a dává mnoho prostoru pro imaginaci diváka před nervy drásajícím finále. Nahlédneme tak jen zčásti do intimního života tohoto páru, ale úplně to stačí, abychom viděli jejich absolutní pochopení.
Oba jsou nadšení do plné míry pro stejnou, pro nás smrtelníky, bláznivou věc. A jsou dojatí, protože nikdy předtím takovou blízkost nezažili. „Ráda jsem ho objímala, protože to bylo poprvé, co jsem cítila, že je to opravdu objetí. Že mě někdo chápe,“ říká v dokumentu jinak spíše odtažitá Zechini, které doposud šlo jen o potápění.
Vizuálně sice vidíme převážně starší nahrávky z domácích videí, go-pro kamer a vysílání z různých soutěží, ale když točí ilustrativní záběry pod vodou sama Laura McGann, je to nepopsatelná nádhera míchající kobaltovou modř s akvamarínem a černočernou tmou z hloubek oceánu, která děsí i přitahuje.
Je to obrazová pastva, která nám občas ukazuje potápěče tak blízko a tak lidské, ale jindy zase tak daleko, pohlcené obrovským prostorem kolem. Do jisté míry to reprezentuje, o čem Nejhlubší nádech nakonec je – moře nás fascinuje a je tak krásné, že máme tu snahu se mu přiblížit, ať to stojí, co to stojí. Ale stejně tak je vidět, že jsme oproti němu miniaturní a možná nám jeho tajemství nenáleží.
Je to film o lidech, kteří se navzdory limitům našich těl snaží alespoň malinko poznat nepoznatelné. A přitom najít blízké lidi, kteří takové bytostné posedlosti rozumí.
