Není lehké sladit nepokrytý smutek s chytlavými refrény a dynamickou kytarovou hudbou, ale Blur se to po dlouhé pauze podařilo.
Albarnův melancholický hlas vede většinu skladeb do rozjímání nad ubíhajícím časem, ale jeho kolegové z kapely jej umí v těch správných momentech instrumentálně posunout do smířlivých a místy vyloženě radostných poloh.
Začátkem tohoto roku vydal Damon Albarn již osmé studiové album se svou kultovní animovanou kapelou Gorillaz. Komerčně šlo o hit a i kritici byli nadšení. Pro jiné by to byl úspěšný rok už tak, ale Albarn se stal v (nejen) populární hudbě hyperproduktivní stálicí, která neúnavně vydává nové desky.
V jeho případě se ale naštěstí kvantita nijak nevylučuje s kvalitou. Koncem roku 2021 mu vyšla vynikající introspektivní nahrávka The Nearer the Fountain, The More Pure the Stream Flows, která umně kombinovala klasické aranže s experimentálními sekcemi a subtilní elektronikou. Pro mnohé šlo o jeho doposud nejsilnější album.
S takovou sérií úspěchů včetně přípravy zatím odloženého filmu Gorillaz pro Netflix či složení hudby pro muzikálovou verzi Alenky v říši divů vlastně není takovým překvapením, že teď přichází navíc s novou deskou kapely, která jej proslavila, tedy legendárních Blur.
Zatímco jeho tehdejší rivalové z Oasis, bratři Gallagherové, bojují už dlouho s tím nahrát každý sám nějakou aspoň solidní hudbu, on jakoby bez větší snahy s každým rokem rozšiřuje dál své rozsáhlé dílo.
The Ballad of Darren navazuje na osm let starý Magic Whip, který sám vyšel po ještě delší, dvanáctileté pauze. Ale v případě Blur se zdá, že i kdyby se nakonec sešli až ke konci svých životů, stejně budou dokonale sehraná kapela.
Aktuální deska vychází před jejich obrovským letním turné, u příležitosti kterého se dali znovu dohromady. To trochu vede k předpokladu, že si jen tak pro radost zopakují své staré osvědčené triky, aby potěšili skalní fanoušky.
Ale nakonec je výsledek mnohem zajímavější. Dochází tu v nejlepších momentech až k jakési synergii mezi rockovým brit-popem, jehož tváří společně se zmiňovanými Oasis byli, s mnohem citlivějšími a komplikovanějšími melodiemi.
Nepůsobí tak ani trochu jako revival band zašlých časů své největší slávy, ale spíš jako logické navázání na odkaz, který společně v devadesátých letech a začátkem milénia vytvořili.
Podle různých rozhovorů jako toho pro časopis Rolling Stone je zjevné, že si kapela po dlouhé pauze společné hraní užila. Albarn nejdřív sám nahrál hrubé verze písní, a pak nechal ostatní vybrat, které z nich společně rozvinou.
Tvorbu nové desky provázel samozřejmě strach, protože očekávání jsou po takové pauze vysoká, ale nakonec se všichni členové naladili na stejnou notu a na výsledku je to poznat.
Pokud by takové texty chtěl dostat do písňové formy pouze sám Albarn, nejspíš by byly obalené v pomalých a experimentálnějších aranžích, ale jeho stará parta z nich dokázala udělat hudbu, která je stejnou měrou smutná a meditativní, jako je divoká a místy vyloženě rozjitřená.
Když se pak v chytlavém refrénu opakovaně do tanečního rytmu zpívá: „Ztratili jsme pocit, který jsme si mysleli, že nikdy neztratíme. A teď co, kam vlastně míříme?“ vybízí to posluchače (obzvláště toho, který na nich vyrůstal) k nostalgickému zamýšlení, ale i k úlevnému pocitu, že je to tak vlastně dobře.
Že určitá životní období odcházejí, aby po nich přišla jiná, možná dokonce lepší. Albarn je tu upřímný jako na málokterých písních předtím a místo sofistikovaných metafor tu napřímo adresuje, co ho trápí nebo co ho naopak dojímá.
Při prvním poslechu nové písně působí dokonce jako rozchodové, adresující ztrátu a hledání nových východisek v životě, který je nenávratně pozměněný.
Frontman zpívá o cestách, kterými se chtěl vydat, ale nakonec to dopadlo jinak, nebo o lidech ze své minulosti, ze kterých se stali duchové v jeho hlavě. Ale taky o bolesti, ze které se můžeme poučit a stát se lepšími, citlivějšími.
Deska The Ballad of Darren je pojmenována podle bodyguarda kapely za dnů jejich největší slávy, podle Darrena Evanse přezdívaného Smoggy. Už z názvu je tak jasné, že album nemůže být jiné než nostalgické. Úvodní skladba byla dokonce napsána už před dvaceti lety, ale nikdy se nezdála být dostatečně hotová, aby ji nahráli.
Až do tohoto roku. Jako by čekala, až budou Blur jako uskupení připraveni popsat tak výstižně svou minulost a jak se k ní vztahují. To totiž většinou vyžaduje odstup, který z čirého patosu dokáže vytvořit něco skutečného a hmatatelného, a to i v písňové formě.
Když pak hned v první minutě Albarn zpívá: „Právě jsem nahlédl do svého života a jediné, co jsem viděl, bylo, že už se nevrátíš,“ za zvuků klavíru a jemných perkusí, nepůsobí to v kontextu jeho pětapadesáti let jen jako volání ke ztracené osobě, ale v širším významu také jako žalozpěv za uběhnutý čas, který jsme si sice prožili, ale najednou se zdá, že pouze pohledem z rychlíku.
Určitému dospění a pokoře odpovídá nejen stopáž celé desky, která má jen šestatřicet minut, ale také samotná hudba. V již zmiňovaném rozhovoru to potvrzuje i kytarista kapely, když říká, že od roku 1994, kdy vydali Parklife, byli vždy při nahrávání velkolepí se smyčcovými a dechovými sekcemi.
Tentokrát to ale zjednodušili na úplný základ několika nástrojů doplněný místy o elektroniku a výsledku to prozpívá. Vyzní tak více Albarnův hlas i jeho sdělení, které má k nějakému velikášství daleko.
The Ballad of Darren nakonec není vůbec smutná deska, a to nejen kvůli střídavým náladám a místy vyloženě veselým melodiím, ale i proto, že v textech je spíš než bolest slyšet určité smíření. Že s časem se dříve drastické životní ztráty otupí.
Že nihilistická rezignace není řešení a že může pomoct změna perspektivy. A že některé rozbité vztahy v nás zůstanou napořád, ale měli bychom být hlavně vděční, že jsme si je prožili. A ne smutní z toho, že jsou pryč.
Je to svým způsobem vyznání stárnoucích rockerů, kteří se loučí s odcházejícím světem jejich mládí, ale stejně tak je to vítání nových obzorů.
Pro kapelu, která se nikdy nebála změn a od začátku experimentovala, je to ideální návrat, který může některým konzervativním fanouškům připomenout, že to, že jsou věci jinak, ještě neznamená, že jsou nutně horší.
Pro všechny ostatní je to ale hlavně fantastické album, které by sice mohlo být delší, ale s každým dalším poslechem roste tak, že kratší stopáž vlastně vůbec nevadí. Návrat v plné formě. Nezbývá než doufat, že Blur ještě neřekli poslední slovo. Ale pokud ano, bylo to krásné rozloučení.
