Na Netflixu nedávno přistál nový dokumentární film, který se pomalým tempem a odborností vymyká jinak spíše senzacechtivé produkci této platformy.
Pojednává o korejském vědci Woo Suk Whangovi, jeho objevech v oblasti klonování – a podvodech, které v souvislosti s tím provedl. Wook Sun Whang se proslavil výzkumem kmenových buněk a svého času byl v Jižní Koreji považován za národního hrdinu.
Jeho objevy ho proslavily i v zahraničí a jak název dokumentu Král klonů napovídá, především se zaobíral klonováním. Tvrdil ale, že jeho poznatky v této oblasti mohou také zvrátit doposud neléčitelné nemoci a postižení.
Veřejně prohlásil, že díky jeho objevům bude moci ochrnutý kluk na vozíčku vstát a zase chodit. „To říkal Ježíš Kristus,“ dodává v dokumentu jeden z vypovídajících.
Určitý mesiášský pocit je z Whanga znát, a přestože dnes víme, že jeho příběh neskončí zdárně, vědec nakonec nevyznívá jednoznačně jako zákeřný podvodník, jak ho média vykreslovala. Spíše je mužem, který si toho naložil na bedra až příliš a v důsledku tlaku společnosti a nutnosti rychlých výsledků začal data z výzkumu upravovat.
Oproti jiným netflixovým dokumentům neskáče do jasných stanovisek a pozvolna nám předkládá informace, které pak můžeme sami zhodnotit. Jak se na vědce a vůbec celé klonování budeme dívat, je zcela na nás. Filmaři v čele s režisérem Adityou Thayiem zůstávají nezaujatí.
Vědec se o klonování zajímal už od konce devadesátých let, kdy tvrdil, že se mu podařilo naklonovat krávu, a vytvořit tak několik zdravých telat. V oblasti zemědělství mělo jít o obrovskou výhru pro jihokorejskou ekonomiku.
Chtěl také klonovat tygra a využít jeho symboličnosti k nápravě rozbitých vztahů mezi Jižní i Severní Koreou. Mládě měla porodit lvice, ale následkem experimentu zemřela a projekt byl z etických důvodů zrušen.
Whangovy veřejně proklamované úspěchy vsazuje dokument do politického kontextu, ve kterém bylo pro vládu výhodné vědce popularizovat a ukazovat jako génia, který ukazuje, že v Jižní Koreji není nic nemožné.
Skutečně oslavovaným se ale stal až v roce 2004, kdy jeho výzkumný tým překvapil celý svět s šokující informací, že se jim podařilo naklonovat třicet lidských embryí. Implikovalo to především možnost léčby závažných nemocí.
Whangovi se dostala velká míra podpory, ale i kritiky – celý koncept klonování byl zpočátku pro mnohé nemyslitelný. Zdál se být jaksi proti přírodě a pro věřící hlavně proti bohu. Podle dokumentu ale stačila osvěta a důkladné vysvětlení, jak klonování přesně funguje.
V roce 2005 pak Whang představil prvního klonovaného psa, afghánského chrta Snuppyho. Tou dobou už měl v prestižním vědeckém časopise publikované dva články prokazující jeho objevy. Netrvalo ale dlouho a investigativní média začala pátrat, jestli na zázračném výzkumu není něco pochybného.
Novináři přitom v dokumentu říkají, že původně nečekali odhalení nějakého lékařského skandálu, ale spíše čachry ve finančních zdrojích, ze kterých Whang čerpal.
Vědec pro svůj výzkum například potřeboval vajíčka. Všechna měla pocházet od dobrovolných dárkyň, ale tématu se ve vyjádření pro média spíše vyhýbal. Stejně tak neuváděl ve studiích konkrétní čísla, což ve výsledku podnítilo další snahu podívat se na jeho praxi zblízka.
Nakonec se ukázalo, že spoustu vajíček mu poskytly vědkyně z jeho týmu nebo jeho studentky zapojené do výzkumu. Z dokumentu není jasné, jestli pod nějakým nátlakem, ale padne silný argument: pokud vám nadřízený řekne, že máte šanci darovat část svých pohlavních buněk a tím zachránit tisíce lidí před smrtelnými nemocemi, jak náročné pro vás bude říct ne?
Whang také využíval peníze z výzkumných grantů a kupoval vajíčka na černém trhu, což zpočátku popíral, ale po velkém nátlaku se přiznal. V dokumentu pak vidíme zdrcené lidi, kteří mu věřili, jak propadají záchvatům zoufalství přímo v ulicích jihokorejských měst.
Stejně tak jsou nám ale ukázány záběry, ve kterých se za Whanga staví a skandálním odhalením nevěří ani poté, co se k nim jejich hrdina sám přizná. I jejich pohnutky dokument mapuje – mnozí z vědcových radikálních podporovatelů měli nemocné příbuzné, partnery nebo děti, a doufali, že jim jeho výzkum přinese zázrak a zachrání je.
Dostáváme také politický kontext a spojitost s klonováním a fašistickými tendencemi v tehdejší jihokorejské společnosti. Zdiskreditovaný vědec přitom v dokumentu dobrovolně vystupuje, přestože ví, že nebude vykreslen v žádném oslavném světle. Se zapálením pečlivě vysvětluje, jak na který objev přišel a se smutkem přiznává svá pochybení.
Dodává, že se nechce vymlouvat na tlak okolí a že si za vše může sám. U diváků tak získává určité sympatie a ve výsledku vyznívá jako zapálený vědec zaslepený zvědavostí a touhou po novém poznání.
Whanga vidíme i v současnosti, kdy například klonuje v Saudské Arábii bohatým šejkům jejich závodní velbloudy, nebo v Rusku pomáhá na projektu klonování mamutů a jejich znovunavrácení do přírody. Což jsou jediné země, které chtějí mít s vědcem něco společného.
Škoda, že se na konci nedozvíme, v jaké fázi se výzkum klonování lidských embryí momentálně nachází, ani nezazní mnoho odborných hlasů, které by rozebraly, jestli je vůbec správně se o klonování pokoušet. Král klonů plasticky odvypráví Whangův příběh z vícera stran a komplikovanější otázky k tématu už nechává na naší zvědavosti.
