Někdo, kdo nemá dobrodružnou povahu, by pravděpodobně nevydržel žít střídavě na dvou nejextrémnějších místech světa. To naštěstí není problém pro Róberta Vrábela. „Vždycky rád posouvám své limity a žiji trochu na hraně,“ říká třiatřicetiletý Slovák.
Přestože vystudoval hotelovou akademii, již šest sezon doprovází turisty na adrenalinových expedicích v Arktidě a na Antarktidě.
Vaším druhým domovem je už několik let Antarktida a Arktida. Jak začala cesta za tímto dobrodružstvím?
Bylo to v době, kdy jsem pracoval v Amsterodamu v logistickém centru pro společnosti Apple a Polar. Už tehdy jsem si pohrával s myšlenkou změnit svůj život a zažít něco nového. A pak mě jeden z mých kamarádů pozval do Norska. To už jsem o pár let dříve procestoval v minivanu z jihu na sever s jinou skupinou a moc se mi tam líbilo.
Ani jsem tak nevěděl jak a už jsem si balil kufry. A náš plánovaný několikaměsíční pobyt se nakonec protáhl na šest let.
Čím jste se tam živil?
Vystudoval jsem hotelovou akademii, takže jsem začal prací v hotelu. Myslím, že je to nejjednodušší vstupenka, jak začít žít v nové zemi. Celé souostroví je zaměřené na cestovní ruch. A protože jsem fanoušek outdoorového životního stylu, postupně jsem se začal setkávat s lidmi, kteří dělali expedice pro klienty.
Ve volném čase jsem si dělal různé kurzy a certifikáty. Ne proto, že bych se tím chtěl živit, ale prostě mě to bavilo. Až později jsem zjistil, že mi tyto certifikáty otevřou dveře do zcela nového života. Šlo o různé kurzy přežití, záchranářské akce, kurzy na mořské kajaky pro polární oblasti nebo výcvik na sněžných skútrech.
Naučili jsme se, jak se správně chovat, když se sněžný skútr porouchá, nebo jak si v nízkých teplotách, například až do minus třiceti stupňů Celsia, vykopat díru a spát v ní. Patřily sem i noční hlídky na lední medvědy, správné zacházení s puškou, školení, jak zachraňovat lidi z laviny, nebo používání přístrojů GPS.
Foto: archiv Róberta Vrábela
Kdy a jak jste se začal přibližovat svému vysněnému povolání?
Jak už jsem říkal, postupně jsem se začal setkávat s lidmi, kteří podnikali expedice a pracovali jako průvodci. A už tehdy jsem věděl, že to chci zkusit na vlastní kůži.
Docházelo k situacím, kdy někteří průvodci byli zaneprázdněni a klienti z hotelů chtěli, abych jim ukázal zajímavá místa nebo je vzal na dobrodružnou cestu. Zkusil jsem to. Bral jsem to jako volnočasovou aktivitu a příležitost, jak lidem představit a ukázat krásy a zajímavosti této části světa, která mi přirostla k srdci.
Tolik pozitivních ohlasů jsem nečekal ani ve snu. Dostalo se to až do fáze, kdy mi jeden kamarád připomněl, že mám asi nejvíce různých certifikátů ze všech a měl bych začít vážně uvažovat o tom, že se tomuto koníčku budu věnovat profesionálně.
Foto: archiv Róberta Vrábela
Kdy se to zlomilo?
Všechno to začalo mou první cestou na Antarktidu. Pracoval jsem pro společnost, která lidem nabízela různé komerční expedice, od výstupu na nejvyšší vrchol Antarktidy až po expedice na jižní pól. Po sezoně jsem se rozmýšlel, zda se mám vrátit k práci v hotelu, nebo se vydat za novými dobrodružstvími.
Miluji mořské kajaky. V Norsku jsem se naučil sjíždět řeky na říčním kajaku a v létě dělal průvodce na raftech a při slaňování vodopádů. Už tehdy jsem se usmíval při představě, že by tento koníček mohl být v budoucnu mým hlavním zdrojem příjmů. Tak jsem to zkusil.
Brzy jsem dostal odpovědi od několika společností a jedna mi nabídla od následujícího čtvrtka pozici vedoucího všech expedičních aktivit. Byl to pro mě velký šok a musel jsem se rychle rozhodnout.
Přesídil jste tak na Špicberky. Jak na vás tamní život zapůsobil?
Život je tam velmi jednoduchý a zároveň krásný. Každému bych doporučil, aby si život v mikrokomunitě vyzkoušel. Jsem člověk, který žije léta aktivním sportovním životem, a tohle je místo, které k tomu má všechny podmínky.
Víceúčelová sportovní hala, ve které je bazén, lezecká stěna, basketbalové hřiště. Stačí popojít o dva kilometry dál a ocitnete se na ledovci.
Auta nahradily sněžné skútry a mně se líbila už jen ta představa, že budu takto každý den jezdit do práce. Najednou jsem si uvědomil, že někde na konci světa v malé komunitě mám mnohem aktivnější společenský život než ve velkém městě. Žije tam padesát šest národností různých vyznání a kultur. Je to rozmanitá komunita, od které se člověk hodně naučí.
Polární zář na Svalbardu. Foto: archiv Róberta Vrábela
Existují tam nějaká netradiční a pro nás možná i zvláštní pravidla pro život?
Je zakázáno se tu narodit a zemřít. Nemocnice není tak dobře vybavená, aby v případě komplikací mohli lékaři zajistit bezpečný porod. Proto budoucí maminky několik týdnů nebo měsíců před plánovaným termínem porodu odjíždějí do Norska, kde porodí, a pak se mohou vrátit. Přibližně devadesát pět procent všech nákladů proplácí zdravotní pojišťovna.
Je zde původní hřbitov, kde už ale není nikdo pohřben. V minulosti se zde běžně pohřbívalo bez rakve. Jen tak do země. Silné mrazy v kombinaci s permafrostem však postupně začaly vytlačovat ostatky těl na povrch, a to byl problém.
Některá těla byla na tomto místě pohřbena ještě během epidemie španělské chřipky. Když se zjistilo, že mráz dokáže dokonale zakonzervovat i všechny bakterie, musely být ostatky vykopány a odvezeny, protože nikdo netušil, jak velké nebezpečí to může pro budoucí generace znamenat.
V takovém prostředí musí člověk počítat i s nebezpečnými situacemi. Zažil jste něco, co vás překvapilo?
Vždycky jsem rád posouval své limity a žil tak trochu na hraně. Takových situací bylo mnoho. Častokrát k nim došlo kvůli mé nerozvážnosti a vždy to bylo jen tehdy, když jsem byl zodpovědný sám za sebe.
Jednou na konci sezony jsme se s partou vydali na sněžné skútry. Byl jsem pár metrů za nimi, špatně jsem odhadl situaci a s celým strojem jsem propadl pod vodu. Kolem mě se vytvořilo malé jezero, sněžný skútr zůstal zaplavený.
Sněžný skútr patří v polárních oblastech k základnímu vybavení. Foto: archiv Róberta Vrábela
Jak to dopadlo?
Nakonec jsem se z ledové vody dostal, ale postupně jsem začal ztrácet cit v nohou a přicházely první omrzliny. Musel jsem se vydat na čtyřhodinovou túru pěšky, abych se dostal do města. Nakonec jsem to zvládl, ale nebylo to nic příjemného.
Jednoho dne se nám také cestou z nejvyššího vrcholu Špicberků porouchaly dva skútry. Více než den jsme šli pěšky přes ledovce k pobřeží, odkud nás díky satelitnímu telefonu evakuovali na hybridním katamaránu. Když jsme se vrátili do města, vzali jsme skútry, náhradní díly a vydali se opravit ty porouchané.
Uprostřed ničeho, uprostřed ledovce při teplotě minus pětatřicet stupňů Celsia a za asistence ledového větru se nám podařilo vyměnit celé odpružení a senzor motoru. Bylo to dost náročné. Museli jsme zahřát sníh na teplou vodu a pomocí ní seškrábat zmrzlé šrouby. Střídali jsme se každé dvě minuty, jinak bychom přišli o prsty.
Když na tomto místě doprovázím naše klienty a vyprávím jim o svých zážitcích, nevěřícně kroutí hlavou, jak jsme mohli na sněžných skútrech ujet takovou vzdálenost.
Po takových zážitcích vás sněhové bouře pravděpodobně příliš nepřekvapí. Dáváte si však pozor na situace, které se kvůli počasí mohou změnit během minuty?
Jízda ve sněhové vánici, kdy není vidět vůbec nic, má také své kouzlo. Čím horší je počasí, tím víc mě vždycky vyláká ven, abych si otestoval své síly. Jednou jsem se v takovém počasí vydal do opuštěného ruského hornického města Pyramiden. Rozhodl jsem se zachránit sněžný skútr, který se mi tam nedávno porouchal.
Situace se během několika minut změnila v hustou sněhovou bouři, ve které jsem neviděl ani na špičku lyží na svém skútru. Takto jsem jel asi osm hodin. Bez signálu a internetu a jedinou pomůckou, která mě navigovala a bránila mi spadnout do nějaké sněhové trhliny, byla moje GPS navigace.
Jak jste se v takových chvílích cítil?
Byly to opravdu náročné situace, při kterých jsem několikrát zvracel, protože to bylo nejen fyzicky, ale i psychicky náročné. I takové situace mám ale rád. Jsou to pro mě nezapomenutelné zážitky. Vždy si z nich odnáším další poučení a zkušenosti.
Díky tomu jsem se vypracoval do fáze, kdy vím, kde jsou mé hranice. A to se mi v práci může velmi hodit.
Jaká jsou pravidla čistoty a pořádku na Antarktidě?
Reálně po nás nesmí nic zůstat, celý kemp se sbalí, naloží do kontejnerů a odveze. Pro případ, že by se něco porouchalo na těžké technice, platí přísná pravidla. Rozlitý hydraulický olej, který okamžitě zmrzne, odstraníme lopatami, rozpustíme zpět na kapalinu a vypustíme do kontejnerů, které jsou k tomu určeny.
Ani malou potřebu nelze vykonávat do sněhu. Vše, včetně pevného odpadu, se sbírá a posílá do Jižní Ameriky. Vše se třídí zvlášť a nic se nesmí míchat. Ve stanech se na malou potřebu používají láhve. Ty používají i ženy. Klienti jsou na to všechno před příjezdem upozorněni, proškoleni a všichni tyto zásady bez problémů dodržují.
Během expedice všichni spí ve stanech, a to i při extrémně nízkých teplotách. Foto: archiv Róbert Vrábel
Jak je to s pitnou vodou a sprchováním?
Šetří se vším, včetně pitné vody, kterou získáváme táním sněhu z takzvaných čistých zón. Voda na pití se stále filtruje přes běžné vodní filtry. Sprchujeme se méně, zhruba jednou za dva týdny, a to je naprosto v pořádku. Je to velmi suché prostředí, takže se člověk moc nepotí. Stačí nám hygienické vlhčené ubrousky.
Oblečení nepereme. Je nepředstavitelné, že bychom tam plýtvali tak velkým množstvím vody. Všechno se z Antarktidy posílá letadlem do prádelen v Jižní Americe. Prádlo nám za několik dní přiveze další letecká linka.
Platí nějaká omezení týkající se potravin a stravování?
Jídlo tam máme vynikající a i vědci, kteří tam pracují, nám ho závidí. Jsou to všechno komerční výlety, za které klienti platí více. Nabídka jídla je tak velmi pestrá a starají se o ni špičkoví kuchaři z celého světa. K dispozici jsou švédské stoly, snídaně, obědy i večeře.
Tělo v tomto prostředí potřebuje více energie, proto je na jídlo kladen velký důraz. Z alkoholických nápojů je povoleno pivo a víno.
KDO JE RÓBERT VRÁBEL?
Třiatřicetiletý dobrodruh, fotograf, cestovatel a adrenalinový nadšenec ze slovenské Prievidze, pro kterého se jeho životní styl a láska k zimě staly hlavním zaměstnáním.
Pracuje pro americkou společnost Antarctic Logistics and Expeditions, která se specializuje na expedice na jižní pól a Mt. Vinson.
Pracuje také pro norskou společnost Hurtigrtuten Expeditions, která se zaměřuje na dobrodružné expedice v polárních oblastech (kromě Antarktidy působí také na Špicberkách, Islandu, v Grónsku a na Aljašce).
Po Antarktidě doprovázel například herce Willa Smithe a Ashtona Kutchera nebo youtubera MrBeasta.
V jakých cenách se aktuálně pohybují nabídky výletů?
Plavba kolem Špicberk začíná na částce kolem 145 tisíc korun a za Antarktidu si zaplatíte od čtvrt milionu výše. Existují společnosti, které se zaměřují na VIP klientelu, a tam se částka za jeden den pohybuje v tisících eur.
Jak bychom mohli za takový výlet ušetřit?
Pokud chcete zažít Antarktidu lodí, nejlepší je se vydat do Jižní Ameriky na vlastní pěst. Odtud si najdete v cestovních kancelářích last minute zájezdy lodí. Takto vás celý zážitek vyjde o třicet až čtyřicet procent levněji.
Tento způsob plánování využívá spousta mladých lidí z celého světa a funguje bez problémů. Mluvil jsem o tom s několika klienty a sám jsem byl překvapen, kolik peněz ušetřili ve srovnání s oficiální cenou.
Začátkem léta jste na několik dní navštívil své rodné Slovensko. Jak zvládáte změnu teploty a prostředí? Nechyběly vám po několika dnech ledovce?
Na Slovensko jsem se vrátil po dlouhé době a poprvé po pěti letech jsem zažil teploty nad plus pětadvacet stupňů Celsia. A můžu vám říct, že ledovce mně chyběly hned druhý den.
S aklimatizací žádný problém nemám. Tělo si rychle zvykne nejen na horko, ale i na teploty pod nulou. Pokud ovšem nemluvíme o extrémních teplotách. Běžně si na sobě otestuji teplotní rozdíl i padesát stupňů Celsia během půl dne. A to tehdy, když se letecky přesouváme z Jižní Ameriky na Antarktidu. To je masakr i pro mě. Osobně preferuji zimu.
Ovlivnila inflace nebo období pandemie návštěvnost Antarktidy?
Ovlivnila, ale v opačném smyslu. Antarktidu každoročně navštíví přibližně sedmdesát tisíc turistů. Po pandemii začal tento počet velmi rychle stoupat, až se zastavil na sto tisících klientů ročně. Zaznamenáváme velký rozmach turismu. Lidé už všechno viděli a chtějí zažít něco nového a dosud nepoznaného.
Dalším důvodem je návštěva světových celebrit, které sem jezdí ve stále větším počtu. O zážitky se pak velmi rády dělí na sociálních sítích. Will Smith tu s námi natáčel nový přírodopisný dokument (s názvem Pole to Pole, pozn. red.), který bude mít světovou premiéru v roce 2024.
Před několika měsíci jsme tu měli známého youtubera MrBeasta, jehož krátký film z Antarktidy měl pár hodin po zveřejnění šedesát milionů zhlédnutí. Bylo to během uplynulé sezony a hned po zveřejnění videa jsme v naší společnosti nestačili zvedat telefony.
Mezi slavnou klientelu, která tato místa navštěvuje, patří například David Beckham, Ashton Kutcher nebo Colin Farrell.
S mnohými z nich jste byl v osobním kontaktu a pro Willa Smithe jste pracoval jako osobní asistent. Co pro vás tato setkání znamenají?
Chovám se k těmto lidem stejně jako k ostatním klientům. S Willem Smithem jsme se skamarádili, dal mi tip na knihu, kterou mám v budoucnu dát přečíst svým dětem, a pozval mě do svého domu v Los Angeles. Zajímavá setkání jsem ale zažil i se známými osobnostmi z mého outdoorového světa. Do této skupiny rozhodně patří Alex Honold nebo Jimmy Chin.
Svůj příběh chci však lidem vyprávět hlavně prostřednictvím přírody a toho, co jsem na Antarktidě zažil. To je také důvod našeho rozhovoru. Nechci, aby si lidé mysleli, že se chci prezentovat prostřednictvím světových celebrit. Videa a fotografie s nimi jsou dobrou cestou pro komerční účely, ale pro mě ten čas zatím nenastal.
