Snímky Joanny Hogg jsou bytostně osobní. V posledních dvou filmech v podstatě převyprávěla příběh svého mládí, ale vzpomínkovou optikou, která jí umožnila vyhnout se sentimentalitě, a přesto diváky dojmout.
Pořád si pamatuje, co pro ni bylo palčivě důležité ve dvaceti, ale je schopná to zpracovat s odstupem. A pak tyto emoční momenty rozložit postupně do koláže, která skutečně působí tak, jak vzpomínáme na minulost.
Útržkovitě, s jistou ambivalencí a důrazem na detaily, které by se jiným nezdály důležité – rozložené ruce na stole, lehce povolená kravata, to, jak bývalý partner při rozchodu zdůraznil nějaké slovo. Slovo třeba významově nepodstatné, ale tou tóninou hlasu navždy vypálené do paměti víc než všechno ostatní, co řekl.
Její The Souvenir v produkci prestižní A24 se dočkal v zahraničí nadšených ohlasů. A to jak jeho první díl z roku 2019, tak pokračování z předloňska. K nám do distribuce se bohužel nedostal ani jeden, nejspíš i kvůli pandemii. A tak tu o nich mnoho lidí neví.
Přesto výrazně doporučuji si oba snímky sehnat. Na první pohled odtažité a svým způsobem chladné, ale při plné pozornosti dýchají tak skutečně jako máloco na obrazovkách v posledních letech. Obzvlášť pokud máte podobnou životní zkušenost jako titulní hrdinka, mají velkou šanci stát se vašimi oblíbenci.
Na Souvenir teď navazuje jakési duchovní pokračování, které ale funguje jako zcela samostatný film. A ten je teď možné vidět v tuzemské premiéře na streamovací platformě HBO Max. Věčná dcera pojednává o matce a dceři, obě v podání jako vždy uhrančivé Tildy Swinton, které přijíždějí uprostřed noci zamlženou krajinou do obrovského starého sídla.
Atmosféra od začátku evokuje gotický horor a místy k tomuto žánru má blízko i samotný děj. Ale pokud od snímku budete očekávat standardní lekačky a monstra, budete nejspíš zklamaní. Pokud tu je něco trochu nadpřirozeného, je to podivná síla vzpomínek měnit skutečné prostředí do něčeho znepokojivého, vykloubeného z reality.
Matka Rosalinda v obrovském sídle prožila část dětství za druhé světové války, když se tam její rodina odjela schovat před bombardováním britských měst německou armádou. Právě proto ji tam její dcera Julie veze na několikadenní pobyt. Aby si připomněla, jaké to bylo být dospívající dívkou, aby se mohla aspoň na čas vrátit do minulosti.
Toto sídlo v současnosti slouží jako hotel. A zdá se, že hrdinky jsou tam jedinými hosty. Julie také bojuje s tvůrčí krizí a chce o své matce natočit film, k němuž se tam snaží psát scénář, ale něco ji neustále vyrušuje. Není schopná se soustředit ani s prací nijak razantně pohnout.
Sledujeme autorku v krásných interiérech, jak sedí nad psaním, matčinými fotografiemi a sepsanými nápady, ale nejde jí je spojit do jednoho celku. To by mohl být od tvůrkyně také meta-komentář k celé Věčné dceři, která též svým způsobem vyznívá jako pouhý náčrt celovečerního filmu. Jako něco nehotového, ale v tomto případě zcela záměrně. Aby diváci měli široké interpretační pole k tomu si chybějící kousky skládačky domyslet.
V rámci utváření atmosféry a velmi pozvolného posouvání minimalistického děje je důležitá hlavně práce se zvukem. Film je totiž vyprávěný do jisté míry víc tím, co slyšíme, než tím, co vidíme.
Vizuál je esteticky nádherný a prostory sídla jsou přepychové, ale pod tím vším bublá znepokojivá tíseň, která se ozývá ve formě skřípající podlahy, vrzajících dveří, které se otevírají samy od sebe, bouchajících oken, s nimiž lomcuje vítr. Občas se dokonce zdá, jako by někde plakala neznámá žena. Jako by v domě žili ještě jiní lidé, které hrdinky nemohou vidět.
Zvuk měl na práci Jovan Ajder, který odvedl neméně působivou práci na jednom z loňských nejvíce uznávaných filmů, Aftersun, se kterým Věčná dcera sdílí jednak téma vztahu rodiče a dítěte, ale také fascinaci vzpomínkami a jejich záznamem.
Stejně jako v Aftersun natáčejí postavy na VHS domácí videa, v Dceři Julie nahrává se svou matkou rozhovory na magnetofon. Chce zaznamenat matčin život, aby se neztratil, aby se k němu mohla vracet. A hlavně aby ji lépe poznala. Částečně také proto, že se strachuje o její zdraví. A tak nad ní visí hrozivá úzkost z toho, že by tu jednoho dne nemusela být, aniž by se opravdu stihly poznat.
Z nahrávání se ale zároveň Julie cítí provinile, jako by tím mezi sebe a mámu stavěla zeď, protože už k sobě nemohou být tak upřímné. Vždycky budou vnímat přítomnost zařízení zaznamenávající každé slovo na věčnost (což je možná motiv, který vedl i k názvu filmu). Zároveň je pro ni těžké slyšet svou matku, která je jinak většinu času veselá a energická a nejspíš se tak chovala celý život, jak vzpomíná na smutné události ve svém životě. Nebo vyjadřuje lítost nad tím, že v minulosti v určitých věcech selhala.
Julie sama alespoň z několika náznaků působí, že žádný osobní život nemá, a tak je do spokojenosti rodiče místy až přehnaně zainteresovaná. Opakovaně říká, že si jenom přeje, aby máma byla šťastná, ale tímto dobře míněným nátlakem si nevědomky znemožňuje ji poznat v celistvosti, se kterou se smutek samozřejmě pojí.
Pokud tedy Věčná dcera je přece jen v něčem hororová, tak je to krom gotického vizuálu a strašidelných zvuků hlavně ukázka limitů komunikace s těmi nejbližšími. Určité neschopnosti opravdu se jeden druhému otevřít.
A to ne proto, že bychom si nevěřili, ale protože se bojíme, že svými temnějšími stránkami a odhalením do té doby skrývané bolesti blízké osobě ublížíme. Hranice mezi svěřováním a zatěžováním je totiž tenká.
Je to pomalý, až esejistický zážitek, tudíž ne pro každého, ale ve své nenápadné podvratnosti umí bodnout tam, kde čisté žánrovky neumějí.
