Když řekneme „my“, musí existovat i nějací „oni“. Ale co když to tak vůbec není?
Právě s touto myšlenkou si pohrává očekávaný hororový thriller My od režiséra Jordana Peelea, v němž se americká rodina Wilsonových stane terčem teroru tajemných cizinců. Háček je v tom, že čtyři postavy, které se objeví na příjezdové cestě k letnímu sídlu, vypadají stejně jako vyděšení Wilsonovi, akorát jsou oblečené v podivných červených mundúrech.
Co chtějí? Proč nemluví? A hlavně: Kdy zaútočí?
Bez spoilerů jde o snímku My ještě říct, že před pár dny zaznamenal v amerických kinech premiérový víkend za krásných 70 milionů dolarů. Z nepřístupných hororů měly přitom úspěšnější start jen loňský Halloween a předloňské To. Diváky přilákala jak tajnosnubná reklamní kampaň, která z děje moc neprozrazovala, tak jméno Jordan Peele.
Čtyřicetiletý komik totiž před dvěma lety vyrukoval s veleúspěšným hororem Uteč, v němž se hodně zvrtla jedna rodinná návštěva. Ve filmu, za který si odnesl Oscara za nejlepší scénář, Peele akcentoval i rasové napětí. Na společensko-kritický osten se má divák napichovat i v novince My, akorát v mnohem větším měřítku.
Jordan Peele od prvních záběrů načrtává hororový rébus, který je zábavné luštit a přemítat u toho, jakou podobu bude mít světlo na konci tunelu. Ještě před útokem zmíněných cizinců dcera prohodí něco o vládní konspiraci a konci světa, Peele pak její matku Adelaide (Lupita Nyong’o) nechává tápat nad podivnými náhodami, s nimiž se pokradmu přibližuje nebezpečí.
Nálada snímku je ale stejně zlověstná jako rozšafná, čímž připomíná nedávnou psychedelickou Záhadu Silver Lake, kde se pátrání po ztracené krásce posouvalo i díky skrytým mapám na obalech s cereáliemi. V My nás zase Peele nechává sledovat staré reklamy i biblické verše.
Když pak dojde na setkání s dvojníky, Peele připomene Funny Games či Strašáky od Sama Peckinpaha. Naposledy si s žánrem „home invasion“ thrilleru pohrával Darren Aronofsky se svojí biblickou alegorií matka!, v níž čelila nezvaným hostům vyděšená Jennifer Lawrence.
Nový snímek My by přitom mohl vyvolat podobně rozpolcené reakce. Peele tentokrát tepe rozdělenou společnost, kdy mnoho lidí žije na úkor jiných, kteří ale živoří nedaleko těch privilegovaných. Mezi skupinami obyvatel se tak stále více rozevírají nůžky. A nůžkami lze i bodat.
Peele se sice v rozhovorech dušoval, že My budou opravdu mrazivým hororem, ve výsledku se ale nebojí strašení shodit. Každá násilná scéna ve filmu ostatně končí nečekaně, a to klidně vtipem, čímž vlastně Peele dostává své přiznané inspiraci dílem Quentina Tarantina. Na čirý děs ale tentokrát nedojde, spíše na zaujatou nervozitu, kterou však naštěstí ve správnou chvíli rozežene song Good Vibrations od The Beach Boys.
Závěrečným vysvětlováním si Peele trochu nabíhá na vidle, protože části diváků bude závěrečná pointa připadat nesrozumitelná, části příliš velikášská. Určitě se najdou ti, kteří tvůrce posměšně označí za „nového Shyamalana“.
Režisérovi ale jako by tentokrát nešlo o to, aby vysvětlil všechny mechanismy světa, který představil. Mnohem důležitější je pro něj společenská metafora, naštěstí vklíněná do svěžího, originálního filmu, který bude asi zajímavé vidět podruhé. Některé detaily totiž dávají nový smysl až se znalostí velkého finále. Živí králíci ale pořád dávali mnohem větší smysl v loňské Favoritce Yorgose Lanthimose.
