Čas dovolených sice už pominul a podzim na nás co nevidět dolehne v plné síle, to ale neznamená, že si sezonu ještě nemůžete prodloužit. A obzvlášť pokud jako autor tohoto textu patříte k fanouškům karavaningu.
Za roadtripovými zážitky přitom nemusíte cestovat do dálné exotiky, stačí podobně jako ptáci mířící do teplých krajin odletět na jih, konkrétně na Pyrenejský poloostrov. Zatímco loni jsme si procestovali obytňákem španělskou Andalusii, letos padla volba na o trochu vzdálenější zemi – Portugalsko.
Pojďte se vydat do země mořeplavců, těch nejlepších fotbalistů, ale i eukalyptů nebo vzrostlých dubů a v neposlední řadě i do ráje surfařů a travellerů. I když těm v posledních letech hází klacky pod nohy místní samospráva.
Naše čtyřdenní porce dobrodružství začíná na lisabonském letišti, kde si nejdříve seřídíme čas, protože je zde o hodinu méně. Právě sem se dostanete za zhruba tři a půl hodiny přímým letem z Prahy a právě tady dostávám klíčky od mého oblíbeného obytňáku VW Grand California 600, který je decentně obrandován barvami i nápisy českého startupu Campiri.
Jeho majitel Lukáš Janoušek se totiž po třech letech fungování startupu a po loňském otevření Řecka nebo Španělska rozhodl dát možnost prozkoumat nadšeným cestovatelům i jeho sousední zemi.
A teď je ten nejlepší čas – nejsou zde vedra k padnutí, která letos opanovala celou jižní Evropu, na druhou stranu je tu stále dostatečně slunečno a teplo i na to koupání. Nebo rovnou surfování, kterým je tato země také vyhlášená.
„Portugalsko bylo vždy vnímáno jako mekka karavaningu. Byť se podmínky pro kempování takzvaně na divoko zpřísnily, tak stále je to úžasná země pro svobodné cestování,“ vysvětluje motivaci Janoušek.
Právě do Lisabonu si mohou zájemci zaletět, převzít si zde obytný vůz dle vlastního předešlého výběru a rovnou vyrazit objevovat nové zážitky. Jak později poznáváme, čeká nás jich tu nepřeberné množství.
Na konci cesty campervan vrátíme zase v Lisabonu nebo bychom si mohli zajet až do španělské Málagy, kde má Campiri jednu za svých zahraničních základen. Odsud bude obsluhovat i Portugalsko, a právě proto na letošní zimní sezonu v podstatě zdvojnásobil počet vozů v Málaze na celkových jednadvacet kusů.
Cestování obytňákem má jednu nespornou výhodu. Nemusíte vůbec řešit ubytování a také zdlouhavou a hlavně nákladnou cestu po vlastní ose, která do téměř tří tisíc kilometrů vzdáleného Portugalska kvůli naftě a dálničním poplatkům snadno překoná současné ceny letenky.
Naše cesta začíná přímo v Lisabonu, který má za sebou bohatou historii. Ta sahá ještě dále než u samotného Říma. Už před třemi tisíci lety se tu vylodili Féničané a po nich se tu vystřídali Keltové nebo právě Římané. Bohužel, přírodní katastrofy v podobě tsunami a také velké požáry tu nenechaly žádnou stavbu na svém místě a není tak čím na tuto dávnou historii odkazovat.
V Lisabonu je mnoho kempů a jedním z nich je i Monsanto Municipal Camping Park, který se nachází asi patnáct minut od samotného centra. Obytňáky necháváme tady a do samotného centra se vydáváme taxíkem.
Není ani jiná možnost, do srdce metropole se totiž v podstatě jinak nedostanete kvůli emisním zónam a zákazu vjezdu vozů bez povolení. Jinak vám hrozí tučná pokuta. I proto všude v ulicích vidíte kola a koloběžky.
Kvůli emisním normám bývá občas uzavřen i most Ponte 25 de Abril zavěšený nad řekou Tajo a svou červenou barvou i stylem připomínající most Golden Gate v San Franciscu. Řidiči se tak musejí do města přepravit přes vzdálenější most Vasca da Gamy.
Mimochodem, ten Portugalci nechali postavit v roce 1998 u příležitosti pětistého výročí slavné plavby do Indie a také výstavy Expo. S délkou přes dvanáct kilometrů dodnes drží prim nejdelšího mostu v Evropské unii.
Mořeplavec Vasco de Gama je v Lisabonu vidět na každém rohu. Aby ne, však právě odsud vyplouval na své světoobjevné výpravy a my právě stojíme pod Památníkem objevitelů, kde se všichni mořeplavci naloďovali na své několikaměsíční až několikaleté cesty.
Člověk si tu nyní připadá jako jeden z nich. Budeme také objevovat. Ovšem ne světové kontinenty, ale portugalská zákoutí, a ne na moři, nýbrž na čtyřech kolech.
To už se ale pomalu blížíme do nedaleké čtvrti Belém, kde je poblíž kláštera Jerónimos budova Pastéis de Belém. Ta vás na první pohled zaujme jednou věcí – jsou u ní opravdu velké fronty. Právě v této budově, do níž vás dnes po skupinkách pouští hlídač, praly jeptišky prádlo a ke škrobení prádla používaly vaječné bílky.
Jenže co se zbylými žloutky? A tak vdechly život takzvaným pastéis, tedy dezertu z listového těsta se sladkou náplní ze žloutků. Zkrátka a dobře – kdo si pastéis nedal tady, jako by si je nedal vůbec.
Je pátek sedm hodin večer a už se lehce stmívá. A zatímco si ptáci přestávají notovat v korunách stromů, v ulicích Lisabonu to začíná žít, a jak sami poznáváme, žije to tu až do časného rána. Připomíná mi to Berlín Západu.
Všude samé restaurace, bary, kluby a s přibývajícími hodinami i hodně rozjuchaných mladých i starších lidí. Často se ale z malebných uliček linou ještě malebnější zvuky kytary. Celková atmosféra se dá těžko popsat, ale její hutnost by se dala krájet.
A samozřejmě nemůžeme zapomenout ani na legendární historickou dřevěnou žlutou tramvaj číslo 28, která se stále s charakteristickým řinčením prohání místními kopcovitými ulicemi a jen dokresluje celou atmosféru.
Ale jsme na roadtripu, tak vyjeďme prozkoumat, co se ukrývá za hlavním městem Portugalska. Celá země je asi jen o pětinu větší než Česko a počet obyvatel má v podstatě ten samý, deset milionů lidí.
Na rozdíl od Česka se tu ale teploty až do poloviny prosince drží kolem dvaceti stupňů. Teď na začátku října tu jsou dokonce tropické třicítky. Na jihu země v regionu Algarve je to podobné jako v té Málaze, kde teploty sahají ke dvaceti stupňům Celsia i v zimních měsících.
Jenže jih země v posledních letech nepřeje travellerům, tedy lidem, kteří rádi cestují a i žijí v autě. A to kvůli tomu, že se sem sjížděli nomádi z celé Evropy a dělali si tu svůj několikaměsíční zimní kemp. Místní jim ale před pár lety zatrhli tipec a dlouhodobé stání obytných dodávek a náklaďáků přímo u pláží zakázali.
I tak se sem můžete jet podívat, například na mys svatého Vincenca, který je nejjižnějším bodem Evropy. My se ale vypravili na jiný mys, a to na Cabo da Roca. Jde o pro změnu nejzápadnější bod pevninské Evropy (když nepočítáme Azorské ostrovy a Madeiru, které patří také pod Portugalsko), který označuje vysoký sloup hledící do dáli Atlantiku, ale zároveň i na nedaleký maják.
Poblíž pod skalnatými útesy je skryta nejzápadnější pláž Evropy Praia de Ursa, jež zároveň patří k těm nejkrásnějším v Portugalsku.
Správného roadtripaře ale rozvalování se na pláži příliš dlouho nebaví, prahne po objevování nových míst. A proto brzy míříme do místa jako vystřiženého z romantické pohádky. Aby ne, když zde ještě před 120 lety žili královny, králové, princezny a princové.
Zámek Pena, který se nachází na vysokém a strmém stejnojmenném kopci nad městem Sintra, nadchne mladé i dospělé. Byl postaven v roce 1838 ve stylu romantismu a stal se letním sídlem zdejších panovníků.
Vzhledem ke své nadmořské výšce je často skryt v mracích, které tím vytvářejí spektakulární pohled. Disney by mohl závidět, však ne nadarmo se mu přezdívá portugalský Neuschwanstein.
A jelikož jsme milovníci nejen dobré nálady, ale i té historie, roztáčíme znovu kola „kalifornie“ a jedeme na stellplatz, tedy místo určené pro noční stání karavanů za minimální poplatek, k osmdesát kilometrů vzdálenému městečku Óbidos. Během večerního příjezdu, kdy je vše zahaleno tmou, vidíte jen osvětlené hradby s věžemi, ráno ale poznávám, že jde jen o třešničku na dortu.
Podél stellplatzu se táhne několikakilometrový viadukt, který vás zavede přímo do centra historického města opět s malebnými uličkami a sytě bílými domy často lemovanými modrou a žlutou barvou.
V tomto městečku, které si celé můžete prohlédnout z nadhledu přímo z hradeb, po nichž vede ve výšce až pěti metrů nad úrovní ulice okružní trasa, započala takzvaná karafiátová revoluce.
Slunce pálí, všude voní borovice a korkové duby, z nichž se tu dělá korek a pak se používá jako špunt do vín z místních vinic, a naše touha po tom se zchladit nabírá na obrátkách. Naštěstí asi dvacet kilometrů odsud je městečko Peniché, jemuž se přezdívá hlavní město vln.
Stahují se sem surfaři doslova z celého světa, jsou tu bary, v nichž často hraje dýdžej až do rána a dá se tu stát přes noc i s tím obytňákem. Pohoda, slunce, osvěžující moře a hlavně ty vlny. Toto místo je známé svými velkými vlnami, a to zejména v období od října do března.
Však nedaleko odsud, na pláži u bývalé vesničky Nazaré před třemi lety zdolal německý surfař Sebastian Steudtner rekordní vlnu. Měřila 26,21 metru, tedy stejně jako devítipodlažní dům.
Portugalské pláže jsou ale všechny krásné. Dohromady mají zhruba 800 kilometrů a na většině z nich se dá i freekempovat a užívat si života na čtyřech kolech opravdu plnými doušky. I když na tom jihu je to složitější a je třeba to respektovat. Na severu je vše benevolentnější, ale tam teploty v zimě padají k deseti stupňům, a není to tedy vhodný region pro celoroční kempování.
Pokud jde o náklady na jízdu, tak ty jsou v Portugalsku vyšší než v Česku. Zatímco v Česku se tradičně bráníme jakýmkoli návrhům na zvýšení roční dálniční známky o pár stokorun, Portugalci tu za dálnice platí na naše poměry velké peníze.
Konkrétně osmdesátikilometrový úsek z Peniché zpět do Lisabonu vychází na necelých deset eur, přesně 233 korun. Platí se na mýtných branách, kterým se nevyhnete. Ovšem ne všechny dálnice jsou tu zpoplatněné, a jelikož pro travellera je cesta cílem, rád si projede i vedlejší silničky.
Až na ty všudypřítomné kruhové objezdy, které řidiče větších vozů dokážou otrávit. A pokud jde o naftu či benzin, litr se tu prodává zhruba za dvě eura. Takže také daleko více než u nás.
To už se ale pomalu blížíme zpět k Lisabonu, kde nás čeká člen týmu Campiri, kterému předáme klíčky od našeho pojízdného hotelu. Další možností by bylo dojet přímo do té Málagy do základny firmy, vrátit auto tam a letět domů přímo z tohoto jihošpanělského města.
Koneckonců konkrétně v zimě by i dávalo smysl začít v Lisabonu a jet rovnou na jih a po pobřeží kolem Gibraltaru zpět do Španělska. Tamní podnebí je totiž v podstatě subtropické a kempovat se tam dá celoročně bez potřeby využití nezávislého topení.
To už je ale na každém, jak si vše naplánuje. A přesně o tom cestování v obytňáku je – o svobodě. Tu jsme si tu užili plnými doušky.
