Šéfredaktor španělského Forbesu se dělí o cestovatelsko-vinařský zážitek, „odšpuntovaný“ zdánlivě nevinným nápadem.
Blížící se oslava osobního rázu, jejíž důvod si nechám pro sebe, mi vnukla nápad. Nebylo by skvělé překvapení vzít s námi do Indie lahev, kterou si schováváme pro zvláštní příležitost? Vega Sicilia Único, ročník 2017.
Plán jsem před ostatními udržel v tajnosti. Od zrodu myšlenky do dne odletu jsem však pomrkával na lahev, jako bych jí říkal: „Nemáš tucha, co tě čeká.“ Vega, jak víno důvěrně nazývají nadšenci, se přitom ani nezačervenala.
Povezu ji v příručním zavazadle? Spíš ne, budeme několikrát přestupovat a je víc než pravděpodobné, že by nám ji při nějaké kontrole zrekvírovali. A je velký rozdíl vzdát se šamponu, nebo přijít o víno z oblasti Ribera del Duero.
Kdyby nám ji přece zabavili a indický úředník by po jejím otevření alespoň obdivně připil na naše zdraví… Kdepak, nepřipadá v úvahu. Budu ji muset nechat odbavit.
Často se vyptávám vinařů, jak převáží lahve, když létají za velkou louži, aby se tam setkali s odbornými kritiky či nakladateli. Stejnou otázku jsem položil i Pablu Álvarezovi, CEO vinařství Vega Sicilia, když jsme u oběda ochutnávali nové ročníky ještě bez etikety.
„Víno cestuje se mnou v odbaveném kufru. Někdy lahve rozdělím do různých zavazadel, kdyby se některé po cestě zatoulalo,“ popsal mi lakonicky.
Máme kliku. Ani mně, ani nikomu z nás se zavazadlo nezatoulá. V Dillí přestoupíme na vnitrostátní linku do Džajpuru a Váránasí. Jeden z letů nás nechává trochu na vážkách, ale kufr nakonec dorazí a v něm i pečlivě zabalená Vega Sicilia, která právě přeletěla celou Evropu, Afghánistán a Pákistán.
Čemu za to vděčím? Mezi neurotiky oblíbené bublinkové fólii a pár kartonovým obalům z Lavinia Ortega y Gasset, které se nikdy neztratí.
Přiznám, že mi vrásky dělaly také sklenky. Už prostě začínám trpět mániemi zhýčkaného stárnoucího gurmána. Nakonec jsem ale potlačil nutkání dovézt si i vlastní sklo, ani ne tak ze strachu, že by se mohlo rozbít (Riedel má skvělé bezpečnostní pouzdro za padesát eur) – spíš se mi to zdálo už přehnané.
Jde ostatně o můj tajný projekt a bude snazší v kufru schovat jednu lahev než lahev a krabici plnou skla!
Oslava se měla odehrát v posvátném městě hinduismu, o němž jsem tolikrát snil při četbě Rudyarda Kiplinga. Přeskočím přelety Dillí do Džajpuru a z Džajpuru do Lakhnaú (kde nás pilot nechal ve štychu, protože se necítil dobře, a my museli k transportu využít zchátralého autobusu) a z Lakhnaú konečně do Váránasí.
Pod ochranou Ganéši, mého oblíbeného hinduistického boha, dorazila Vega Sicilia do cíle. Nevím, zda Ganéšova přízeň nějak souvisí s faktem, že když vypijete moc vína, chováte se jako slon v porcelánu – hlavní je, že lahev přežila cestu ve zdraví, respektive korek zůstal na svém místě. A tedy zbývalo ho odstranit.
Ten večer jsem zasedl ke stolu restaurace Darbhanga v hotelu BrijRama Palace, abych se svou hýčkanou Vega Sicilia povečeřel. Už desátým dnem jsme nezakusili ani kapku vína, snad kromě trošky francouzského v kabině Air France, a já se náramně těšil na kombinaci tříslovin a butter chicken curry na jazyku. Vždyť Darbhangu doporučují snad ve všech průvodcích!
Tehdy přišla první studená sprcha. Když pozorného vrchního seznámím s účelem naší oslavy, dostane se mi strohé odpovědi: „Je mi líto, pane, ale v této restauraci nepodáváme alkohol.“
„Tím se netrapte, přivezl jsem z Evropy tuhle lahev, dnešní noc je pro nás moc důležitá. Bude vám vadit, když si ji tady vypijeme?“ ohradím se. „Je mi líto, pane, ale v této restauraci nepodáváme alkohol.“
Nu což. Večeře byla vynikající. A voda, vždy náležitě balená, měla vytříbenou chuť.
Nehodlal jsem se ale vzdát. Poslední noc, týden po odjezdu, již v Dillí a se vším tím kosmopolitním shonem kvůli summitu G20, bychom neměli mít problém plán uskutečnit. Budeme se tvářit, že právě dnes se data shodují. Je načase Vegu znovu zabalit a modlit se.
Lahev přesun do města Červené pevnosti přežije ve zdraví. Předpověď hlásí sedmatřicet stupňů. Neovlivní změna teploty chuť vína?
V Dillí zamýšlíme navštívit Indian Accent, jedinou indickou restauraci na seznamu Asia’s 50 Best (na hlavním 50 Best Restaurants bohužel nefiguruje jediná). Nemyslete si ale, že by Indie se svou skvělou kuchyní neměla nárok aspirovat na pozici v těchto gastronomických výběrech! Tu dnes možná okupují Singapur s Hongkongem, ale je otázkou času, než je Bhárat přeskočí.
„Mrzí mě to, pane, ale Indian Accent, který mohu samozřejmě jen doporučit, má zrovna zavřeno. Vláda restauraci na tři dny uzavřela z důvodu summitu, budete se muset vrátit jindy,“ sdělí nám vstřícný a ochotný recepční Hotelu Imperial. „Radím vám povečeřet v The Spice Route. Nebudete litovat,“ dodá povzbudivě.
Jelikož mě už Vega Sicilia pořádně pálí v rukou a logistika v Dillí se nám začíná komplikovat, přijímáme nakonec doporučení a rezervaci.
Lahev byla první věc, kterou jsem postavil na stůl, sotva mě usadili. A když jsem zahlédl, jak se someliér usmívá, zhluboka jsem si oddechl. Přinesli nám vinný lístek, a to mi dodalo na jistotě. Francouzská vína, kalifornská, italská, něco z domácí produkce…
„Tak jsme se přece dočkali,“ pomyslím si. Sotva však požádám o otevření, které samo sebou nabídnu zaplatit, všimnu si rozruchu mezi personálem. Po pár minutách za námi přichází ředitel Food ＆ Beverage a s nejširším úsměvem, jaký jsem kdy viděl, omluvně vysvětluje, že vzhledem k firemní politice nemůžou otevřít žádnou lahev, která není jejich.
Argumentoval jsem, jak jsem jenom mohl, v pár větách shrnul snad celý tento článek, ale ředitelův úsměv se ani nepohnul.
Naše Vega Sicilia ročník 2017 se v kufru vrátila oklikou přes Amsterdam zpátky do Madridu. A mi doma stojí ve vinotéce stále nedotčená, nebo alespoň neotevřená – poté, co s námi urazila dvacet tisíc kilometrů na oslavu naší odysey, které je nyní součástí.
