Plánujete svým blízkým k Vánocům pořídit nějaký měkký dárek, a pokud možno je tím nenaštvat? Spolehlivou volbou, kam pro něj zajít, je ateliér Jana Trakala v Nerudově ulici číslo 24.
Právě tam se nachází sídlo jeho oděvní značky Alois Ficek. Zjednodušeně řečeno jde o vintage značku, která jde proti trendu nadměrné produkce a spotřeby. Nové věci vznikají ze starých a kvalitních materiálů, navíc tradiční řemeslnou výrobou, která se dnes už jen tak nevidí.
Díky tomu má Jan Trakal solidně fungující byznys, ačkoli říká, že na finanční stránku věci příliš nemyslí.
„Peníze nejsou úplně mojí doménou, zakládám si spíš na procesu. Všechno, co děláme, vzniká pomalu a specificky,“ popisuje Jan Trakal, který pro značku Alois Ficek vymýšlí návrhy, a přiznává, že pro něj občas bývá náročné všechno řídit sám. S technickou prací mu pomáhají jen dva zaměstnanci.
Zakládá si na detailech a vysvětluje, že shánět se často vydává i zdánlivě běžné věci, jako jsou knoflíky a hliníkové zipy, protože v tuzemských galanteriích nedokáže najít takové, které by splňovaly jeho estetická kritéria.
Zákazník rozdíl podle něj pozná, ale je třeba mu ho nejdřív nabídnout, aby si ho všiml. „Tyhle detaily jsou podle mě hrozně důležité,“ zdůrazňuje Trakal.
Původně přitom vystudoval ilustraci. Ale pak jednou sháněl oblečení, které nedokázal nikde v tuzemsku sehnat. „Staré věci jsem musel shánět na eBay, pěkné vlněné kousky od třicátých do šedesátých let, různé kabáty, bundy,“ líčí.
Staré oblečení ho přitahuje řemeslem i technickým zpracováním.
„Také materiál je pro mě důležitý. Výběrové sekáče tady u nás nikdy pořádně nebyly. Našel jsem třeba na internetu člověka, co prodává japonské látky, a začal je sbírat. Jeho přístup mě bavil, používají rozedrané materiály, které opravují, a vznikají tak nádherné mozaiky. Záměrně neestetizují, nechtějí, aby se to za každou cenu líbilo,“ vysvětluje.
Citlivý a kreativní přístup k materiálu byl i součástí Trakalovy diplomové práce, kde jej dával do souvislosti s dětskými kresbami. Učil jsem dřív děti výtvarnou výchovu a všímal si, jak přirozeně v jejich podání kresby vznikají.
„Dětem třeba dáte uhel a oni ho uchopí svým zcela vlastním způsobem. Je moc hezké, jak takový primitivní nástroj používají. Z velké části je to krásné právě kvůli tomu, jakým nástrojem kreslí. Kdybych jim dal fixy, tak to bude úplně něco jiného,“ popisuje.
Určitou paralelu s dětským světem lze najít i v tom, jak spontánně jednotlivé kousky značky vznikají. Jan Trakal tvoří nahodile, co ho napadne. Nemá koncept ani kolekci. Některé věci třeba existují jen ve dvou exemplářích a jejich autor věří, že originalitu zákazníci ocení.
Počátky značky Alois Ficek ale sahají ještě hlouběji než do doby Trakalova působení jako pedagoga.
Prvotní nápad vznikl už během jeho studia ilustrace, kdy se v rámci své diplomové práce pokusil představit plán, jakým způsobem oblíbené řemeslo využít a částečně přizpůsobit komerčnímu trhu, stále mít ale radost z tvorby a zůstat svébytným autorem.
Vždy ho upoutávalo oblečení a schopnost komunikovat. I ve svých ilustracích si na tom dával záležet.
„Máte spoustu možností, jak vytvořit charakter oděvu. Já používám jen přírodní, a většinou staré materiály. Když z toho pak ušijete oblečení, jehož střih má taky historický základ, parafrázuji vlastně jen tradiční oblečení. Zákazník si jej odnese a vzniká stylizace a příběh, který mě baví i z pohledu ilustrátora.“
Ze začátku se Jan Trakal pokoušel ovládnout i šicí stroj, nakonec ale působí převážně jako autor návrhů. „Začínal jsem jednoduchým šitím, třeba ušít tašku. Nebo jsem upravoval staré střihy, tu vyměnil rukáv nebo našil kapsy a podobně.“
To bylo během prvního roku, kdy Alois Ficek byl zatím jen koncept a nikdo o něm nevěděl. U tašky to nakonec skončilo a doteď sice dokáže něco ušít, ale ručně. Na strojové šití nemá podnikatel a tvůrce v jedné osobě pozornost ani čas.
Na Trakalově značce je unikátní cit pro detail. Když dělá cedulky, tak vyšité ručně, když etikety, tak knihtiskem. Vyžaduje to delší proces.
„Je to asi výsada studentů grafických ateliérů, měli jsme k dispozici všemožné dílny. Pak člověk ví, jaký způsob zpracování pro daný úkol je nejvhodnější, a hlavně si zvykne na nějaký standard, pod který už nejde dobrovolně jít. Tvořím s čistým svědomím, i když vím, že se to často finančně nevyplatí,“ přiznává.
Na nabídku tuzemských second handů ale Jan Trakal žehrá.
„Až na výjimky tu neexistují obchody s výběrovým použitým zbožím. Staré oblečení mi slouží jako inspirace, musím pro ni ale daleko. Pár dobrých obchodů po Evropě je, ale když člověk navštíví například Japonsko, nic lepšího už ho v tomto ohledu pravděpodobně nečeká,“ poukazuje na to, že je tam fantastická kvalita řemesla.
V Česku mají podle Trakala lidé představu, že oblečení z druhé ruky musí být levné. „V zahraničí je spíš vnímáno jako sběratelský artikl, protože má perfektní zpracování i kvalitní materiál,“ deklaruje.
Na Malé Straně nyní Trakal společně s Theodorou Ter-Akopowou otevírá nový obchod s dekoracemi a doplňky do bytu. V sortimentu bude pracovní oblečení, stoličky, nádoby i další artefakty.
„Bude to fungovat jako kurátorem sestavený bazar originalit, do budoucna chceme přidat pochutiny od milých lokálních podniků. Zkrátka taková hra na koloniál,“ dodává Jan Trakal k projektu, kterým teď žije.
„Sháním teď zrovna dráteníka, který by nám udělal drátěné koše. To už je takřka mrtvá profese. Úplně obyčejná věc, kterou jsi dřív měl v každé chalupě a domácnosti, a když ji chceš sehnat teď, nevíš, kam bys pro ně šel. Pokusíme se zajistit, aby to místo bylo u nás.“
Obchod na Radnických schodech Malé Strany ponese název Erwin Schuster. To jméno Jan Trakal objevil náhodou napsané tuší na prvorepublikovém dřevěném pravítku, které koupil na blešáku. Alois Ficek, tak se zase jmenoval jeho pradědeček.
„Přišlo mi vhod, že oboje znělo jako jména staropražských živnostníků,“ dodává Jan Trakal ke svým záměrům vrátit nakupování do dob, ke kterým co do kvality zboží vzhlíží. Do dob lásky k řemeslu a přirozenosti materiálů.
