Atraktivní obsazení a uznávaný režisér vycházející z oceňované knižní předlohy slibují v novém netflixovském hitu podvratnou podívanou, ale krom nekompromisní kamery a několika originálních nápadů se nový thriller Nech svět světem drží zavedených, žánrových schémat, která málokoho překvapí.
Jednou za čas streamovací gigant Netflix překvapí filmem, který tak úplně nezapadá do jeho jinak generického katalogu snímků, co nenadchnou, ale ani neurazí. Přijde pak s celovečerními díly, která mají trochu větší ambici než jen pobavit.
Děje se to zejména v žánru dystopických dramat, která tradičně vycházejí přes zimu. Například u hitů K zemi hleď, V pasti či u Bílého šumu podle slavného románu od Dona DeLilla.
V ani jednom z případů se nejedná o vyložené bořiče formálních, filmových konvencí, ale minimálně se šibalsky snaží narušit standardy čisté mainstreamové produkce. Zároveň to dělají tak akorát, do únosné míry, aby to zvládl každý divák.
Nejinak je tomu i u nejnovějšího, lehce odvážného kusu jménem Nech svět světem, který natočil ceněný režisér Sam Esmail, stojící například za kultovními seriály Mr. Robot nebo Homecoming či za lehce pozapomenutým filmovým debutem s názvem Comet, který v sobě kombinoval k zániku odsouzenou romanci s prvky sci-fi.
Dramedy lehce připomínající styl Woodyho Allena měla nejblíž tehdejšímu hipsterskému hitu 500 dní se Summer, ale trochu zapadla v řadě s mnoha dalšími tituly, které z tohoto kultu počátku milénia vzešly.
Nicméně Esmailovu kariéru možná i skrz atypický (a až kýčovitě nádherný) vizuál odstartovala Comet úspěšně.
Nech svět světem je tak po devíti letech jeho teprve druhým celovečerním snímkem. Doposud se soustředil primárně na zmiňovanou televizní tvorbu. Na formálním provedení to ale není poznat téměř vůbec.
Divoká kamera, která se kroutí sem a tam a projíždí prostorem luxusní vily jako torpédo, a dynamický střih, rytmicky silně pracující s napětím mezi postavami, působí jako z rukou sebevědomého profesionála.
Ostatně pro snímek mířící na střední proud a rozhodnutý pro téměř čistě konverzační scénář je to možná jediná varianta, jak udělat výsledek atraktivní pro všechny. I když se dlouho nic neděje, kamerové postupy tu jsou tak akční, až se zdá, že se ani na vteřinu nezastavíme.
Příběh samotný pojednává o manželském páru žijícím v New Yorku, reklamní agentce Amandě (Julia Roberts) a univerzitním profesorovi Clayovi (Ethan Hawke).
Jednoho dne se probudí a manželka se rozhodne, že jsou oba přepracovaní a zaslouží si spontánní víkend mimo davy lidí na Long Islandu. S sebou berou i své na technologiích závislé děti, syna Archieho (Charlie Evans) a dceru Rose (Farrah Mackenzie).
Na začátku sledujeme jejich nádherné auto, ve kterém si manželé notují, zatímco syn hraje na mobilu násilné hry a dcera se dívá na tabletu na poslední sérii Přátel. Ti se jako retro představa ideálního světa devadesátých let, který možná (jak samy postavy říkají) nikdy nebyl, stanou překvapivě podstatným motivem celého snímku.
Nejenom skrz skepsi hrdinů k současnosti a její digitální neuchopitelnosti, ale taky proto, že ve starých filmech a seriálech se prý zdá, že se lidi měli více rádi.
„Dělají mě šťastnou,“ řekne později dojemně o partičce přátel ze sitcomu dcera Rose, když si stěžuje, že se nemůže bez signálu podívat na poslední díl.
Mnohem víc šťastnou než dysfunkční rodina, která je kolem ní v reálném, dnešním světě. Faktor odcizení lidí jeden od druhého tu hraje významnou roli, ať už kvůli internetu, nebo později bez něj, když jde do tuhého.
Dovolená ve vypůjčeném letním sídle je od začátku příjemná: rodina se skrz výjezd mimo svůj tradiční brooklynský život má alespoň chvíli hezky a děti se radostně koupají v bazénu.
První náznak možných problémů se ale zjeví záhy, když Amanda při nakládání nákupu potravin na víkend do auta zahlédne před supermarketem neznámého muže (Kevin Bacon), jak do svého vozidla rve obrovské množství zásob – jako by se připravoval na nějakou netušenou apokalypsu.
Nejde si v takových chvílích nevzpomenout na nedávnou zkušenost pandemie a počáteční paniku, v které lidé nakupovali zásoby potravin, jako by měly brzy dojít.
Nenápadné signály blížící se katastrofy eskalují, když do idylické pláže narazí gigantický tanker, který se nejdřív plíživě blíží na obzoru.
Postavy ho nevěřícně sledují s tím, že přece musí brzo zastavit. Až se pak zničehonic – v jednom z nejvíc akčních záběrů filmu – rve pískem kupředu s patřičně ohlušujícím hlukem, zatímco davy od něj utíkají pryč.
Ani taková událost ale rodinu nerozhodí tak moc, jako když k nim v ten samý den v noci zazvoní (údajní) majitelé domu, postarší Afroameričan G. H. Scott v podání charismatického Mahershala Aliho s jeho asi dvacetiletou dcerou Ruth (My’hala Herrold).
Následuje konverzační hra kočky s myší, kdy není moc jasné, kdo je lovec a kdo kořist. V této hře se pak čtveřice většinu stopáže poměrně napínavě nahání. Nakonec spíš o to, kdo má pravdu a komu se dá věřit.
O co vlastně doopravdy jde? Kdo je racionální a kdo naivní? A kdo má pouze předsudky? Nejednou je naznačeno, že Amanda je ve své nedůvěře doopravdy skrytá rasistka, což Julia Roberts ve svém neurotickém hereckém zpracování, kdy opakovaně zmiňuje, že nenávidí všechny lidi, ne úplně dobře vyvrací.
Postupně se ukazuje, že návštěva majitelů (pokud jimi tedy jsou) nebyla nepatřičná. Svět se obrací vzhůru nohama. Všude vypadl telefonní signál, televizní vysílání nefunguje, o chvíli později pak ani internet.
A postupně se vrství další zlověstná znamení včetně vybydleného okolí a všude rozmístěných letáků, v kterých se píše arabskými písmeny „smrt Americe!“
Kam všichni zmizeli? Proč najednou automaticky řízená elektronická vozidla narážejí jedno do druhého, a vytvářejí tak blokádu, skrz kterou nejde z Long Islandu utéct? A která z hlavních postav ví víc než ty ostatní? Jsou v tom spolu, nebo se vzájemně zradí?
Žánrově se tu skáče sem a tam a z původně rodinného dramatu se najednou stává katastrofický thriller, který ale nevydrží dlouho. Nemá na to dostatek událostí ani vizuálních efektů.
Co nakonec zůstává, je poloviční detektivka o viníkovi, která se ale po čase taky zadrhne, když začne být jasné, že zádrhel je možná spíš v samotném systému, ve kterém hrdinové žijí (trochu to místy v tomto ohledu připomíná lacinějšího Östlunda a jeho filmy Vyšší moc nebo Trojúhelník smutku).
Rozhodně se dá vyzdvihnout zajímavá premisa a minimálně do první půlky stopáže i dobře budované napětí včetně silné symboliky s navracející se zvěří do lidmi obývaných prostor, která upomene na nejeden artový film z poslední doby.
Ale určitá předvídatelnost, kam snímek povede, jej tahá rychle dolů s tím, jak ubíhá čas z téměř dvou a půl hodin. Dialogy, jež jsou dlouho obrovskou scenáristickou předností, postupně taky přecházejí z chytrých náznaků do polopatické doslovnosti.
Největší devízou, aniž bychom prozrazovali děj, je podvratný a vlastně vtipný konec, který nejspíš leckterého diváka na první dobrou zmate, ale vlastně přesně odpovídá tomu, co se snaží Nech svět světem celou dobu říct.
Jsme v tom všem sami, ale naše jediná naděje je stejně spoléhat se na to, že si v nejhorším vzájemně pomůžeme, i když to nebude výhodné. Pokud ne v reálném světě, tak aspoň skrz staré seriály, v kterých se empatie a láska zdály samozřejmostí.
Neskrývanou ironií je pak fakt, že je to vedle The Last of Us možná nejvýraznější dílo poslední doby upozorňující na důležitost fyzických médií, jako jsou DVD nebo Blu-Ray. Paradoxně od Netflixu, který se stal v posledních letech expertem na kritiku sebe sama (například v Black Mirror).
Stejně jako jsme se my lidé stali v umění odborníky na dystopie, které vykreslují, jak dopadneme, když se nezměníme. Možná, že se nezměníme, ale točit o tom, že by to bylo třeba, rozhodně budeme!
V tomto ohledu Nech svět světem zamrzí nejvíc, protože vrství zajímavé nápady možných signálů posledních dní, ale nikdy je nedovede k něčemu hlubšímu nebo aspoň opravdu emočnímu, co by vypovídalo víc o lidskosti a o nás samých.
Podvratná díla jako Stalker, Potomci lidí, Cesta, ale klidně i The Last of Us dokázala s podobným námětem pracovat jako se zamyšlením nad podstatou člověka, nejenom jako s banální kritikou.
A premisa Nech svět světem by tam také mohla jít, potenciál má. Šlo by to skrz mnohovrstevnaté charaktery a jejich komplikované vztahy, ale i pomocí (tedy sem tam) nastíněné přírody a její role v tom všem, ale když je obojí ploché jako z leporela, nejde si tu neustále připomínanou hrůzu konce prožít.
A když tomu nepomůže ani to, že ve filmu hrají Ethan Hawke, Julia Roberts a Mahershala Ali, máme zjevně problém o to větší.
Sebesilnější katastrofa je ve společnosti archetypálních postav vždy jen lehce znepokojivou zábavou na nedělní odpoledne, nikoli podobenstvím o budoucnosti, o kterém budeme po skončení přemýšlet.
Dvojnásobně, když dostaneme chvíli před závěrem tak doslovně všechny odpovědi a ani jedna z nich nás nepřekvapí.
