Je jediné na světě. Bez přehánění. Nikde jinde nenajdete muzeum, kde by bylo dohromady na jednom místě sklo i bižuterie. Jen v Jablonci nad Nisou, v podhůří Jizerských hor. A díky tři roky staré přístavbě secesní budovy září už zdálky.
Stavbě neřekne nikdo jinak než Krystal. Však ho také svým tvarem a zpracováním připomíná. Za zhruba šedesát let dalo Muzeum skla a bižuterie dohromady unikátní sbírkové předměty, kterých má odhadem kolem dvanácti milionů, z toho asi pět milionů jsou jen skleněné knoflíky.
Návštěvníci sem míří ale i za vánočními ozdobami. Pocházejí z bývalého Jablonexu a v expozici jich je přes tři tisíce. „Přesně 3307. Celkem jich ale máme šestnáct tisíc,“ říká Milada Valečková, ředitelka muzea, kam ročně zavítá kolem padesáti tisíc lidí.
Právě jablonecké muzeum sehrálo významnou roli při nedávném zápisu ruční výroby skla na Reprezentativní seznam nehmotného dědictví lidstva UNESCO.
Ministerstvo kultury jeho ředitelku před časem oslovilo, zda by se zápisem nepomohla. Díky tomu se podařilo na seznam dostat všechny techniky, nejen ty, o něž usilovaly ostatní země.
Francii a Německu, zemím, které byly iniciátory nominace, šlo původně jen o část ruční výroby ve sklářské huti. Vám se ale nakonec podařilo prosadit všechny techniky.
Ano, ale jednoduché to nebylo. Celkově podávalo nominaci šest zemí. Francie a Německo chtěly už asi před třemi lety zapsat hutní foukání skla a výrobu tabulového a vitrážového skla z hutně foukaných skleněných válců.
To je velmi stará technologie, která se dnes už běžně nepoužívá. Pak ten jejich nápad na chvíli utichl a na začátku roku 2021 bylo naše ministerstvo kultury osloveno francouzskou stranou, zda se chceme přidat ke společné nominaci ruční výroby skla. Ale stále se za tím schovávalo hlavně to hutní.
Stát se tedy obrátil na nás, zda jsme schopni tu nominaci stihnout. Protože nejdříve se musel do dvou měsíců udělat zápis na národní seznam a do roka pak ten mezinárodní. Věděli jsme, že to musíme stihnout, protože když to zapíšou bez nás, budeme se tam dostávat v budoucnu daleko hůř a hlavně tam nedostaneme to, co jsme chtěli.
Co jste pro to museli všechno udělat?
Už nominace na národní seznam není jednoduchá procedura. Musíte nashromáždit poměrně velké množství informací, navíc ta sklářská komunita je veliká, to není, jako když se zapisoval třeba modrotisk, kde šlo o pár firem.
My museli oslovit a posbírat data od sklářů z celé republiky, zároveň pak pro ten mezinárodní seznam bylo třeba definovat sklářskou komunitu, všechny techniky výroby skla a velkou kapitolou byla i záchovná opatření. Tedy to, k čemu se stát zaváže a jak bude dědictví udržovat.
Konečný, velký kus práce čekal na Evu Kumínkovou, která je českým prostředníkem pro seznam UNESCO, a našeho hlavního kurátora Petra Nového. Ti museli přesvědčit ostatní země, že tam máme mít ty techniky všechny. Jak práci u kahanu, výrobu perlí, mačkání kamenů, tedy všechny ty horké techniky. A také studené – rytí, malování, zlacení, broušení, kompletaci bižuterie.
Bylo to složité vyjednávání? Němcům a Francouzům asi příliš nezáleželo na tom, zda tam bude i jiná ruční výroba než ta jejich?
Spíš bych řekla, že náročné. Navíc se to dělo v době, kdy byl covid, takže veškerá komunikace probíhala online. Setkali jsme se s těmi partnery naživo až letos v říjnu. A je pravda, že Němcům ani Francouzům o další výroby nešlo, oni tam mají v podstatě jen tu hutní.
Vůbec ta jejich pozice je úplně jiná než naše. Mohli by spíš kandidovat na jiný seznam, který zahrnuje ohrožené druhy nehmotného dědictví. Protože tam dělají vše pro to, aby je zachránili.
Zatímco u nás jde o funkční výrobu, my ji nepotřebujeme zachraňovat, ale udržovat. Zajímavé třeba bylo, že v rámci toho ohroženého dědictví se na stejném jednání rozhodovalo o zachování sklářské výroby v Sýrii. My ani netušili, že tam nějaká je.
Jaké závazky z toho, že je ruční výroba skla nově na seznamu UNESCO, plynou pro český stát?
Hlavní je závazek, že udrží síť sklářských škol, že zachová všechny stupně od těch učňovských přes maturitní obory až po vysokoškolské. Úmyslně jsme tam nepsali jejich počet, ale systém sklářského školství by měl zůstat zachovaný. A možná to teď může školám i pomoci, když rodiče uvidí, že tento obor budoucnost má.
I sklářům samotným nabídne zápis na seznam trochu manévrovacího prostoru ve vztahu k vládě. Aby je trochu více podporovala, třeba v okamžiku, kdy jedná o daňových úlevách na energiích. Stát se je zavázal chránit, už to není jen české dědictví, ale světové.
Znamená to i přísun peněz z rozpočtu UNESCO?
UNESCO má sice dotační titul pro tento reprezentativní seznam, ale především se z něj podporují rozvojové země. Čili Evropa by z toho krajíce ani neměla chtít ujídat, jsme na to dost ekonomicky silní, abychom si poradili sami.
Na českém ministerstvu kultury je sice nějaký titul na podporu zápisů nehmotného dědictví, ale to nejsou velké peníze. A spíš než je rozdávat jednotlivým sklářům bude mít větší šanci nějaký společný projekt za celou sklářskou komunitu.
Což by neměl být problém, skláři mezi sebou přece celkem dobře komunikují, že? Na ostří nože nejsou?
Rozhodně ne. Samozřejmě že vždy si konkurují a jsou schopni se třeba cenově podrážet, jak dokládají historická fakta od doby, co je sklářství v českých zemích.
Ale dnes je ta situace trochu jiná. Drží víc pohromadě, to bylo vidět už v okamžiku, kdy se pustila do světa informace o chystané nominaci. Většina sklářů s námi ihned spolupracovala a dodala vše, co bylo potřeba.
Není to tak, že by si každý mohl vyvěsit cedulku: Jsem v UNESCO.
Mohou se teď prezentovat tím, že jejich výroba je zapsaná v UNESCO?
Akorát jim musíme říci jak. Není to tak, že by si každý mohl vyvěsit cedulku: Jsem v UNESCO. Ta pravidla jsou velmi složitá a Česká republika si zatím nevydobyla privilegium, že by mohla u tohoto seznamu používat logo nehmotného kulturního dědictví UNESCO.
Takže pokud to někdo chce použít, musí podat žádost do Paříže, na centrálu. A pokud to tam schválí, pak se dá použít jen jednorázově. Tohle všechno musíme sklářům vysvětlit.
Liberecký kraj je na nehmotné dědictví bohatý. V seznamu UNESCO je zapsaná i výroba perličkových ozdob v Poniklé a na tom přírodním pak Jizerskohorské bučiny. V budoucnu by se to snad mohlo podařit i Ještědu, unikátní stavbě Karla Hubáčka. Také vaše muzeum je ale ojedinělé. Co u vás návštěvníci všechno uvidí?
Máme druhou největší sbírku skla v republice a jednoznačně celosvětově unikátní sbírku bižuterie. Zastoupené jsou tu všechny materiály, technologie, období. Používáme slogan, že jsme jediné muzeum na světě, kde je pohromadě sklo a bižuterie, a v tom určitě nelžeme.
Spravujeme čtyři budovy, tou hlavní je naše secesní i s přístavbou, kde máme rovněž depozitář. Aktuálně ho rozšiřujeme o bývalý ateliér pro práci s dětmi a začátkem příštího roku ho budeme plnit předměty. Tím se zpřístupní prohlížecí depozitář vánočních ozdob, který naváže na aktuální expozici.
Pak máme depozitář v takzvaném Belvederu, v Mlýnské ulici a v roce 2014 jsme získali bývalý sklad hasičů, ten jsme zrekonstruovali a tam máme taky uložené předměty. K tomu ještě provozujeme roubenku na Kristiánově v Jizerských horách, která slouží sezonně pro veřejnost. Zatím se máme kam vejít a se sbírkovými předměty bychom měli mít vystaráno tak na deset let dopředu.
Jak předměty získáváte?
Je to kombinace všeho. Něco si vyhledáme sami, něco nám lidé nabízejí, největší část je z toho, když se ruší nějaká firma. Tak jsme přišli k celé vzorkovně vánočních ozdob z Jablonexu. Když se rušila firma Železnobrodské sklo, odvezli jsme z ní obrovské množství věcí.
Uvidíme, zda k nám přijde něco ze sklárny Květná. Zatím pořád věříme, že se zvedne, a hlavně, že se z ní ty věci neztratí.
No, a občas také něco nakupujeme, hlavně současné věci, které se objeví na trhu. Ale jinak máme skvělé vztahy s většinou současných výrobců, takže nám poměrně často sami něco dají. Je to pro ně čest být v našem muzeu zastoupeni.
Jaké nejstarší předměty u vás lidé najdou?
Nejstarší jsou středověké skleněné poháry z doby renesance a baroka. Ale velmi staré jsou také předměty ve sbírce Waldes, kterou továrník Jindřich Waldes na začátku 20. století budoval v Praze pro své muzeum knoflíků a spínadel a cíleně nakupoval spínadla z celého světa různého stáří.
Takže tam máme předměty třeba tři tisíce let staré. Jsou dost netypické, nepatří ani do skla, ani do bižuterie.
A jak často expozice obměňujete?
Průběžně se snažíme tak dvakrát třikrát do roka umístit do stálých expozic něco nového. Jejich větší obměna proběhla naposledy v roce 2014, kdy jsme přemístili právě expozici Waldes na hlavní budovu, čímž se vyměnila podstatná část expozice bižuterie.
Ve stejném období jsme výrazně obměnili i část expozice skla, kam jsme instalovali Roubíčkovo dílo EXPO2, a část věnovanou současným sklářským výtvarníkům. Teď přemýšlíme o velké obměně skla i bižuterie, která by měla proběhnout v horizontu 2027–2028, a už si to pomalu skládáme v hlavě.
Musí být obtížné vybrat z velkého množství exponátů ty, které návštěvníky zaujmou, že?
Ano, to je. A tím spíš, když tam chcete mít zastoupené všechny techniky i období. A také dostát novým požadavkům návštěvníků na prezentaci. Už musíme přemýšlet o tom, aby nové expozice byly důstojným bratříčkem vizuální expozice vánočních ozdob, aby jí dokázaly konkurovat.
Co dnes návštěvníci chtějí?
Chtějí 3D a vizuální efekty, interaktivní exponáty. My pořád říkáme, že není nad ten zážitek vidět předmět ve fyzické podobě, nikoli přes počítačovou animaci. Ale nevyhýbáme se tomu.
Nicméně třeba v expozici vánočních ozdob jsme nic takového nedělali, a přesto jsou lidé nadšení. Jsou tam vysloveně jen české ozdoby, z velké části opravdu jen ze vzorkovny Jablonexu. Byly to exportní kolekce z let 2000 až 2010, které se dělaly pro zákazníky na míru.
Vánoční ozdoby najdou lidé v Krystalu, přístavbě, která je tři roky stará. Takhle jste si její podobu představovali?
Vzešla z uzavřené architektonické soutěže. Od památkářů jsme měli podmínku, aby byla nejvýše třípodlažní a jak má být situována. My jsme chtěli, aby budova pokud možno i zvenku ukazovala, co najde návštěvník uvnitř, a tohle zadání splnily jen dva návrhy z pěti, které využily sklo i jako architektonický materiál.
Nakonec jsme vybrali ten od pražského ateliéru Hlaváček Architekti, protože ukazuje i technické možnosti skla, je tam hned několik typů, které se využívají k architektuře. A navíc neodkazuje jen na sklo, ale tím tvarem vybroušeného kamene i na bižuterii.
Zpočátku nás všichni varovali, že bude daleko větší problém ten dům vychladit než vytopit, ale zatím musím říci, že provozně nás příjemně překvapil.
Všimněte si toho i doma, pokud máte starší, zachovalé vánoční ozdoby, že už nemají takový lesk a brilanci.
Co ještě návštěvníci v Krystalu najdou kromě ozdob?
Expozice jsou ve dvou patrech. To prostřední, které je zatemnělé, patří právě vánočním ozdobám. A temné je proto, že ozdoby jsou světloplaché, nesmírně jim škodí UV záření, tedy denní světlo.
Všimněte si toho i doma, pokud máte starší, zachovalé vánoční ozdoby, že už nemají takový lesk a brilanci, barvy jsou vybledlé a ztrácí se i postříbření, které je uvnitř kouliček. Proto na ně v expozici svítí pouze led svítidla.
A naopak v tom posledním proskleném patře využíváme prosvětlený prostor pro současné sklářské umění, střídají se tu díla sklářských výtvarníků a naplánováno tu máme příští rok i několik koncertů. Prostor chceme nabídnout nově i svatebčanům.
A největším lákadlem muzea jsou opravdu vánoční ozdoby?
Asi ano. Jsou pro návštěvníky zajímavé, téměř každý má přece rád Vánoce. Do expozice se jich vešel jen zlomek, proto jsme se rozhodli, že otevřeme ještě prohlížecí depozitář, kam návštěvníci přejdou ze stálé expozice a kde uvidí i zbytek naší rozsáhlé unikátní sbírky.
