Fotil v New Yorku nebo v Barceloně, jeho snímky vycházejí v artových magazínech po celém světě, u nás pracoval pro prestižní módní časopisy.
Na svém webu ani na sociálních sítích ale v podstatě nenajdete portrét, na kterém by byla jeho vlastní tvář. Musel ho pořídit až kvůli rozhovoru pro Forbes.
Proč? Neschováváte se přece jako třeba Banksy.
Nedělám to záměrně. Jen jsem si říkal, proč bych měl být reprezentovaný svým obličejem? Měla by za mě mluvit moje práce. Ale chápu, že je to trochu naivní, protože lidi logicky chtějí vědět, kdo je bude zachycovat. Pro spoustu z nich je to naprosto intimní moment.
Nikdo po vás zatím fotku nechtěl?
Jednou mi kamarádka řekla, že vypadám jako mladý Nietzsche. Když jsem pak byl v porotě jedné modelingové soutěže a chtěli po mně fotku k prezentaci. Žádnou jsem neměl a doretušoval jsem si tam toho Nietzscheho.
Není to v tomhle oboru nevýhoda?
Je. Myslím, že ve veřejném prostoru není profese fotografa vnímaná ani příliš vřele a vztahuje na sebe spoustu předsudků. Setkávám se s modelkami, které narazily na někoho, kdo si koupil foťák jen jako prostředek k seznamování se s nimi, a jsou z toho příšerné příběhy.
To ale nejsou profesionální fotografové, jen chlapci se záminkou. Je důležité to rozlišovat. V dnešní době je ovšem extrémně těžké se zorientovat. Lidi reagují na to, jak se prezentujete, přitom je to často jen iluze vzdálená realitě a vyhrává forma nad obsahem.
Na druhou stranu se například i modelky někdy vybírají podle jejich působení na sociálních sítích. Dřív bývaly na webech modelingových agentur fotky, jména a míry. Teď je tam navíc kolonka Instagram a TikTok s počtem followerů.
Validita toho, jestli jste jako model práceschopný, pak do jisté míry závisí na tom, jakou máte fanouškovskou základnu. Ve světě, kde si můžete počet followerů snadno koupit, je to vlastně relativní.
Dnešní generace už každopádně sociální sítě bere jako samozřejmost.
Jejich vliv mě děsí. Nejen mladí hledají vlastní hodnotu i skrze lajky od naprosto neznámých profilů. Když si jako puberťačka dáte na Instagram fotku z dovolené v plavkách a dostanete větší dávku pozornosti, lehce vás to ovlivní. A je možnost, že se začnete přizpůsobovat a hledat další dávku serotoninu. Mám strach z posouvání reality.
Mluvil jsem se slečnou, která se těšila, až jí bude osmnáct, aby mohla začít prodávat svou intimitu online. A největší extrém pro mě byla mladá modelka z Ameriky s milionem sledujících. Na profilu měla jen polonahé vyzývavé fotky, které ještě navíc fotila její máma.
Ta jí pomáhá budovat tuhle image jako projekt. Říkala mi, že ve skutečnosti je jiná a tohle je jen Instagram. Ale nejde to oddělit, je to součást sebeprezentace.
Znám vás jako komerčního fotografa, který dělá titulky časopisů a reklamy, když se ale podívám na vaši prezentaci na webu a Instagramu, vidím hlavně černobílé portréty nebo akty. Cítíte se být víc uměleckým fotografem?
Nejvíc pyšný jsem na to, co fotím ve volném čase. Je to má niterná práce, kterou se můžu realizovat a kde se nemusím přizpůsobovat. Považuji se hlavně za portrétního fotografa.
Četl jsem knížku o zvýšené citlivosti a trochu se v tom našel, tak si troufám tvrdit, že mi to pomáhá naladit se na toho, koho portrétuji.
Proces focení je hlavně o komunikaci a většinou si s člověkem povídám, abych pochopil, jak přemýšlí a co si můžu dovolit.
Když fotíme portréty s produkčním týmem, je pro mě důležité, kdo má třeba na starosti make-up, protože to dělá v podstatě místo mě, zatímco já chystám set na focení. Pokud make-up artistka dvě hodiny mlčí, je to pro lidi, kteří se nefotí často, docela nepohodlné a je pak pro ně těžké se uvolnit.
Čím můžete pomoct tomu, aby vznikl dobrý portrét?
Někdy stačí málo. Neskutečné pro mě bylo třeba focení s Paulinou Pořízkovou pro Esprit. Během pobytu v Praze nafotila spoustu editorialů a my ji fotili jako poslední s tím, že má jen pár minut. Přijeli s manažerem a nedokážu si představit, jak byli unavení. Paulina na sobě nedala absolutně nic znát. Je ztělesněním elegance a šarmu.
Věděl jsem, že žije v New Yorku, pustil jsem svůj oblíbený foto playlist se jmény jako Lou Reed, Iggy Pop nebo Tom Waits, na který spontánně tancovala. Energii dávala spíš ona mně, protože je živel. Nakonec mi napsali, že to pro ně bylo nejlepší focení, což bylo pohlazení pro duši. A taky teda ego.
Zaujalo mě, že jste zmínil hypersenzitivitu. Myslím, že u kreativních lidí je dost častá. Jak se projevuje?
Mám pocit, že moje tělo reaguje na více podnětů a bohužel intenzivněji, než bych občas chtěl. Dojímám se u hudby, dělá mi problém se normálně bez emocí rozloučit s přáteli po nějakém zážitku anebo mi stačí dobrá reklama, která mi něco připomene.
Třeba na rané Formanovy filmy musím koukat po částech, protože je mi z některých trapných situací tak strašně, že to musím stopnout a dát si pauzu. Jsem z malé vesnice v Krkonoších a často chodím sám v noci do přírody a to prožívám hluboce.
Nejkrásnější jsou pro mě okamžiky, kdy je čisté nebe, mráz, sníh a úplněk měsíce, který se odráží od sněhu v takové intenzitě, že je za mnou ostrý stín a světlo jako ve dne. Mám oblíbené místo, kde je arktické mikroklima. Okamžiky, kdy vnímám jen vlídnost té krajiny, jsou pro mě nepopsatelné.
Co vás vlastně přivedlo k focení?
Dost dlouho jsem se jako dítě hledal a jednou jsem ve zprávách viděl kluka, který dostal diplom od Billa Gatese za programování. Říkal jsem si, že bych vlastně od něj chtěl ten diplom taky, a protože vyprávěl, jak se naučil programovat na počítačovém táboře, našel jsem si na internetu první počítačový tábor a odjel k překvapení rodičů na Moravu.
Jenže na úvodní přednášce, jak naprogramovat kalkulačku, jsem málem umřel nudou. Potkal jsem tam ale člověka, který fotil a pomohl mi postavit temnou komoru.
Chodil jsem po vesnici, fotil lidi a vyvolával své první fotky. Další rok jsem si na tábor vzal kolo a to mi tam ukradli. Naštěstí bylo pojištěné, takže za peníze od pojišťovny jsem si koupil svůj první foťák. Přestal jsem jezdit na kole, diplom taky pořád nemám, ale pak jsem se dostal aspoň na UMPRUM. Jako návod uchazečů k přijetí ke studiu bych to ale nedoporučoval.
Tam už jste šel s vidinou toho, že se chcete věnovat umění? Dá se tím vůbec u nás uživit?
Tehdy jsem upřímně netušil, co znamená umělecká nebo fotografická profese, a měl jsem v sobě jen touhu něco tvořit. Na škole byla nálada konceptualismu, kdy nás řemeslo nikdo neučil. Spíš jsme teoretizovali o tom, co bychom mohli dělat, aniž bychom to dělali.
V ateliéru fotografie spolužáci na klauzury vystavovali polštáře z betonu, videa, jak se nazí brodí bahnem nebo ničí sněhuláky, a vystavovali prázdné galerie. Docházelo mi, že touhle tragikomedií cesta nevede. Začal jsem fotit módní kolekce pro studenty z ateliéru módní tvorby a spíš omylem dostal první placenou práci.
Svou volnou tvorbu teď můžu realizovat díky komerčním zakázkám. Měl jsem štěstí, že si mě na internetu našli lidé z artových magazínů, a moje volné projekty publikují ve Státech, Kanadě, Španělsku nebo Itálii. Mám spoustu materiálu, který ještě kromě mých přátel nikdo neviděl. S částí teď u nás obcházím galerijní prostředí a plánuji umělecký coming out.
Je těžké do toho světa proniknout?
Myslím, že fotografie jako umění to v našem prostředí nemá vůbec jednoduché. Je tu sice několik legend a matadorů fotografie, ale jako umění je etablovaná daleko víc malba, socha, něco fyzicky hmatatelného.
Musím vysvětlovat, že to, co si posíláme jako jpeg e-mailem, není to samé jako velká fotografie vytištěná na kvalitním papíře. Vidět hotové dílo naživo v galerii je naprosto jiný zážitek.
A bude tedy nějaká výstava?
V řešení mám výstavu aktů, květin a teď nejblíže nabídku vystavit sérii fotek ze Španělska, která je úplně jiná než to, co běžně dělám. Jde o sociální dokument z komunity umělců. Jsou to podle mě jedinečné charaktery, bezprostřední a autentické osobnosti.
Bydlí různě ve studiích, kde neplatí ani nájem, a bez nějakého plánu bé, prostě jen tvoří. Fascinuje mě, jak jsou tomu oddaní a uměním pohlcení. Zní to jako brutální klišé, ale žijí přítomností a je v tom obrovská dávka svobody.
Celé spektrum emocí prožívají naplno. Kdybych chtěl někde dožít, tak právě tam. Ale nechtěl bych to idealizovat – když zase potřebujete instalatéra, čekáte měsíc, než si najde čas. Tohle poznávání jiných světů a jejich energie mě naplňuje.
Do Španělska ale asi nejezdíte jen fotit si sám pro sebe.
Nene, byl jsem tam snad dvacetkrát. Strávil tam bezmála dva roky a navázal kontakt jak s umělci na poli sochařství, malby, performance, s baletkami a uměleckými skupinami, tak s lokálními návrháři. Těm jsem pomáhal tvořit jejich značky a vizuál módních kolekcí.
Pracoval jsem se studenty návrhářství i s tamějšími televizními celebritami. Časem jsem se dostal i k módním editorialům pro magazíny a komerčním kampaním pro firmy.
To zní dost jednoduše. Jak se takové kontakty v cizí zemi budují?
Když jsem tam jel poprvé, nevěděl jsem, jak to v zahraničí funguje. Sbalil jsem si foťák, laptop a dva měsíce bydlel v nejlevnějším pokoji mimo Barcelonu, kde kvetla plíseň, a když pršelo, nešel proud.
Prvních pár dní jsem jen chodil po městě, potkával lidi, obcházel agentury a snažil se získat kontakty, abych měl koho fotit a vybudoval si tým, který mi pomáhal se stylingem, make-upem, set designem, lokacemi a podobně.
Cestoval jsem tam a zpět, jak jen to šlo, abych udržel konexe a využíval příležitostí. Časem ale pro mě Španělsko začalo být komfortní zóna, ze které jsem se rozhodl vystoupit, a vyrazil do New Yorku. Tam jsem na výstavě viděl obraz, kde bylo napsáno, že žádné velké věci nevznikají z komfortní zóny, a pochopil, že jsem na správném místě.
V New Yorku je velká konkurence. To tam jenom tak zavoláte do agentury, řeknete, že jste fotograf z Evropy, a oni vám dají práci?
Zní to až fantazijně, ale vlastně přesně tak to bylo. Měl jsem už připravený pracovní systém a podstatně plnější portfolio. Tenkrát jsem ale ještě neměl pracovní víza a nemohl oficiálně pracovat, nafotil jsem v podstatě jen modelky z agentur a editorial pro českou edici Vogue.
Zásadní pro mě je, že lidé, které obdivuji pro jejich talent a znám jejich tvorbu jen z internetu, se tam najednou pro mě zhmotní a já mám šanci s nimi spolupracovat a fotit je. Ta bariéra vzdálenosti a nedotknutelnosti najednou zmizí a já si můžu začít uskutečňovat své sny.
Myslela jsem, že v New Yorku je daleko těžší se prosadit.
Možná jsem měl jen štěstí, ale nikde jsem neměl tak pozitivní zpětnou vazbu na svou práci jako tam. U nás jsem zvyklý pracovat na velkých projektech ve stresu, kdy mám na focení reklamy třeba jen patnáct minut, nebo naopak na lowbudget projektech se spoustou kompromisů a improvizace.
V zahraničí ocení rychlost a umění se přizpůsobit, kdy dokážu fungovat s minimem. Kontaktovali mě lidi, kterým bych se sám váhal ozvat, ale tam mi dávají příležitost. Přišlo mi, že v New Yorku je skoro každý trochu emigrant a hledá si své místo. Je jedno, jestli mluvíte čínsky, španělsky, jste kluk nebo holka.
Minimálně v mojí sociální bublině ta míra pochopení a přijetí i v tak tvrdém světě konkurence byla velká. Za měsíc pobytu tam jsem vytvořil materiál do portfolia, jako se mi tady nepodaří za rok. Původně jsem tam jel jen otestovat, jestli bych tam chtěl pracovat, nebo ne.
A chtěl?
Určitě. Mentalitou je to ale opak Španělska. New York je město, kde bych nechtěl žít. Je tam hodně presu, ale i hodně pracovních příležitostí. Všichni jsou tam nastavení tak, že ze sebe dostanete maximum, protože nemáte na výběr.
Když hledám místo, kde se realizovat, volil bych New York. Nechci znít zaujatě a negativně, ale mám pocit, že u nás je snadné usnout ve své bublině.
