Následující tři dny strávím v cele. Přesněji v bývalé mnišské cele. Právě takové ubytování vás totiž čeká, když se vydáte do Vzdělávacího a kulturního centra Klášter Broumov, kde pravidelně pořádají meditační semináře pro management.
Víkendový seminář, který začíná v pátek a končí v neděli, vede národní koordinátor Světového společenství pro křesťanskou meditaci Vladimír Volráb. Meditovat se bude každý den ráno, odpoledne a večer po 30 minutách. Máme si s sebou vzít pohodlné oblečení, je nám doporučeno hned po příjezdu vypnout telefon a nemít s sebou ani žádné jiné rozptýlení v podobě knihy, časopisu nebo Netflixu.
Celkem tedy máme před sebou šest meditací po 30 minutách a kromě toho, že se trochu bojím pojmu křesťanská meditace, protože meditaci znám především z jógy, se mi zdá jejich objem celkem malý na to, abych na sobě mohla zpozorovat nějakou změnu.
Telefon po rozeslání zpráv o víkendové nedostupnosti svým blízkým s odhodláním vypínám. Vzápětí si uvědomím, že poté, co jsem se rozhodla hodinu navíc po příjezdu věnovat šlofíčku, si nemám jak nastavit budík. Telefon tak přepínám pouze do leteckého módu. Pokud někdy na podobný meditační víkend pojedete, zabalte si budík, ať můžete telefon vypnout úplně.
Na semináři je nás celkem deset a Vladimír Volráb nám nejdřív ze všeho vysvětluje, co to vlastně meditace je. Mně se nejvíc líbí metafora potápění – na hladině je bouře a déšť, ale pod ní klid a ticho. Kromě toho zaznívají pojmy jako flow a mindfulness, kterých díky meditaci můžete dosáhnout. Když totiž dokážete pár minut denně (nebo aspoň občas) meditovat, víc se napojíte sami na sebe, budete schopni se líp soustředit na danou věc a také na lidi kolem vás. Vyhnete se tak úzkosti a stresu.
Vladimír Volráb
Pak nám popíše tři meditační polohy: na židli i na zemi s polštářem pod zadkem nebo vkleče s pomocí dřevěné stoličky – pointa je, abyste měli kolena níž než kyčle, protože tak budete mít narovnaná záda (a co si budeme povídat, neusnete). „Při sobě“ vás má udržet opakování mantry, slova Maranata. Tu si máme v duchu opakovat neustále dokola a je zcela na nás, jak ji synchronizujeme s dechem, Vladimír samozřejmě radí, ať nad tím příliš nepřemýšlíme.
Zazní gong. Pro první meditaci volím židli a opakuju si mantru, na každý nádech a výdech říkám jednu slabiku. Po pár minutách ovšem myslím hlavně na to, že je mi mantra nějak nesympatická a nemůžu se s ní ztotožnit. Kromě toho se příliš soustřeďuji na to, kdy se TO stane. Tedy, nevím přesně co, ale asi ten libý pocit, kdy budu jen já, sama se sebou. Místo toho mi ale hlavou poletují myšlenky na práci a přemýšlím, co budu dělat od deseti večer do osmi ráno, kdy začíná další meditace. První seanci tak považuju za neúspěšnou.
Do pokojů máme odejít v tichosti a ticho držet až do snídaně. Je deset večer a mně přijde zbytečné spát deset hodin. Protože ale nevím, co jiného dělat, jdu přece jen spát. Vzpomínám na chvíle, kdy jsem jako dítě nuceně ležela hodinu jen tak v posteli, snažila se usnout a chtěla, aby už byl druhý den a NĚCO se dělo.
A protože se ani druhý den to NĚCO neděje, jsem nervózní. Jsem vlastně tak nějak naštvaná a protivná – jako děcko, které se nudí a nemá co dělat. Ranní meditace mi nejde a štve mě, protože jsem ráno zvyklá vstát a dát věci do pohybu. Teď musím 30 minut sedět. Utrpením jsou pro mě i mezery v programu mezi meditacemi, přednáškami a odpoledním výletem do kaple Hvězda, kde máme opět meditovat.
„Já nevím, co mám pořád dělat,“ prohlásím, když zjistím, že se výlet posunul o 30 minut, a jdu se naštvaně projít (už potřetí) do klášterní zahrady. Kromě procházek se taky dívám z okna, jak prší, piju 30 minut čaj nebo se šestkrát podívám na telefon, na který mi ale nechodí žádné zprávy. Je to prostě nuda.
To se ale láme v sobotu s odpolední přednáškou a meditací. Vladimír mi bez problémů dovolí zvolit si jinou mantru, kterou znám z jógy a která mi sedí víc. Jediná jeho rada zní, abych ji už pak neměnila, protože jen tak si člověk mantru zosobní. Prý si dokonce můžeme představit, že mantru neříkáme, ale slyšíme. Na skupinovou diskusi o tom, jak nám meditace nejde, pak Vladimír odpovídá, že neexistuje nic jako špatná nebo dobrá meditace a že to není nic jiného než sedět sám se sebou v tichu.
Kaple hvězda v Broumovských skalách
Konečně tak poprvé od příjezdu přestanu něco očekávat a řešit. Přesně tak, jak Vladimír řekl, si sednu na zadek, zavřu oči a jen jsem. Dochází mi, že je tohle příjemné dělat i bez jakéhokoli okamžitého zážitku nebo výsledku – a jak už to tak bývá, když se uvolníte, často se věci stanou samy. Kromě toho, že se mi vynořují vzpomínky z dětství, na které jsem úplně zapomněla, a zasuté útržky snů, opravdu na několik sekund zažívám ten holý pocit TADY A TEĎ.
A chápu, co mi tenhle kurz chtěl říct a co mi Vladimír později vysvětluje – meditace není jen těch 30 minut, kdy sedíte sami se sebou. Můžete ji totiž přenášet do dalších věcí. Třeba do toho, že jen sedíte těch 30 minut s čajem a díváte se z okna nebo si pečlivě čistíte zuby, uklízíte ponožky a sprchujete se. Že se i malé věci dají dělat pomalu, klidně, s plným vědomím přítomnosti. A že se nic nestane, když pořád nad něčím nepřemýšlíte, soustředíte se na danou věc a nenecháte se rozptylovat – což je vstupní brána do populárního flow a do toho, aby se vám lépe pracovalo.
Jak řekl Vladimír Volráb na našem výletě: „Není to o tom, že bych teď už věci nezapomínal, ale je mi to už tak nějak víc jedno.“
Takže ano, meditace rozhodně stojí za to.
P. S. Později jsem se dozvěděla, že sám meditační kouč, aby vykompenzoval sezení a klid, na meditačních pobytech běhá. Takže příště zase klidně bez časopisů, ale určitě s teniskami.
