V sobotu večer se v pražském Rudolfinu koná 31. ročník slavnostního předávání cen Český lev. Než se začnou oslavovat ti nejlepší herci, herečky, režiséři nebo scenáristi, pojďme společně nahlédnout do sklárny Rückl v Nižboru. Právě tady vznikají křišťálové sošky, kterými budou vítězové korunováni.
Hukot pecí a nahlas puštěného rádia je slyšet už zdálky. I když se v nižborské sklárně Rückl běžně vyrábějí hlavně skleničky nebo ručně broušené vázy podle návrhů bývalého kreativního ředitele Ronyho Plesla a jeho následovnice Kateřiny Handlové, dnes mají místní skláři a brusiči na programu něco jiného.
Jejich den, který tu běžně začíná brzy ráno, naplní tentokrát, pár dnů před vyhlášením, výroba křišťálových sošek Českých lvů, ocenění, které každoročně udílí Česká filmové a televizní akademie.
Každý rok jich tu vzniknou desítky, a i když už jsou místní zaměstnanci na jejich výrobu zvyklí – soška lva od designéra Ronyho Plesla se tu vyrábí od roku 2018 – každoročně jejich vznik doprovází velká dávka tajemna.
Ve sklářské firmě jsou totiž dva lidé, kteří dopředu vědí, jak vyhlášení cen dopadne. To ale předbíháme.
Z huti do pukárny
Všechno tady přirozeně začíná ve sklářské huti. „Sošky nám většinou zaberou jednu směnu,“ popisuje vedoucí hutního provozu Leona Bušková a vysvětluje, že soška – byť se to na první pohled nemusí zdát – je složena ze dvou částí.
První z nich je křišťálový podstavec, který s každým ročníkem získává nový brusný dekor, druhým pak samotná lví soška. Ta získává tvar v sesterské sklárně Bomma.
Výroba křišťálových podstavců cen Český lev
Každý rok se na sošky vyrábějí nové dřevěné formy
Foto Vojtěch Veškrna
„Výroba podstavce sošky začíná vytvořením jádra,“ vysvětluje Leona Bušková, když společně pozorujeme jejího kolegu se sklářskou píšťalou ladně se pohybujícího mezi rozžhavenou pecí a připravenou bukovou formou.
„Když sklář nabere požadované množství skloviny, dřevěným burbulcem (speciální dřevěný nástroj, pozn. red.) si předtvaruje budoucí tvar,“ popisuje. Žhavým, oranžovo-fialovým sklem pak následně zajíždí do dřevěné formy. Vzniklá pára stoupá až k vysokému stropu sklárny.
Další zastávka? Chladicí komorová pec. Sem se uloží zhruba kilový spodní kužel ceny a nechá se pomalu chladit. Když dozraje do teploty o trochu vyšší, než je pokojová, uloží se podstavce do „postýlek“, vystlaných vozíků, a převáží se do místní pukárny.
V chladicí komorové peci chladnou tlustostěnné výrobky. Ty tenkostěnné, například skleničky, chladnou v peci pásové. | Foto Vojtěch Veškrna
Tady mají zaměstnanci důležitý úkol: Připravit podstavec ocenění tak, aby se soška nezřítila, když si ji budou herci odkládat na bar nebo na řečnický stolek.
„Všechny musí být stejně vysoké,“ popisuje jeden z pracovníků pukárny. „U skleniček máme toleranci plus minus milimetr, ale u Českých lvů není tolerance téměř žádná,“ dodává.
K dosažení tak přesného výsledku tu pomáhá bruska, šajba (litinový kotouč, do kterého pomalu vtéká abrazivní brusivo s vodou) a diamantový kotouč, díky němuž tu zaměstnanci sámují, strhávají hrany.
Před broušením se musí podstavce vyrovnat a jejich hrany strhnout, aby se soška při následné manipulaci neoštípala | Foto Vojtěch Veškrna
„Kdyby byly hrany ostré, soška by se mohla oštípat,“ vysvětluje pracovník v doprovodu zvuku rozběhlých strojů.
Z pukárny míří soška na jemné dobroušení a leštění v kyselině. Odtud pak rovnou do brusírny, kde je cena svěřena do péče vybraného brusiče. Jmenuje se Kristián Fituš a České lvy má na starosti už několik let.
Jejich výrobu převzal od svého staršího kolegy Jaroslava Mádleho, titulovaného mistra světa svého oboru.
Před broušením je nutné na podstavce vyznačit, kudy povede řez mistra brusiče Kristiána Fituše | Foto Vojtěch Veškrna
Do brusírny a na pískování
„Jestli je práce na soškách za zásluhy?“ opakuje Kristián Fituš mou otázku. „Člověk musí být přesný, precizní, spolehlivý a musí dlouhodobě odvádět dobrou práci,“ odpovídá diplomaticky, když bere do rukou sošku lva a pomalu ji přikládá ke kotouči.
Soustředěně opracovává všechny hrany vylisované lví hlavy, kterou Rony Plesl vytvořil u příležitosti pětadvacátého ročníku cen jako poctu českému kubistickému tvarosloví.
Díky šikovným rukám místního brusiče získá jasně definované hrany a požadovaný lesk. Práce na jedné hřívě zabere podle Kristiána Fituše zhruba půl hodiny.
V Rücklu je za broušení podstavců i lvích hlav zodpovědný Kristián Fituš | Foto Vojtěch Veškrna
Další zásah pak diamantovým brusičským kotoučem, který se chladí vodou, dopřává spodnímu kuželu. Do něj tu rýsuje řezy podle aktuálního návrhu Ronyho Plesla.
Jednou byly na spodku kuželu ceny hvězdy, jindy brus připomínal klasické pivní sklenice. Letos bude soška dekorovaná jednoduchými geometrickými liniemi.
Jakmile jsou vršek i spodek ceny hotové, stačí je jen slepit pod UV lampou. Odtud pak putují pod ruce zkušeným kontrolorkám kvality. Ty hodnotí, který lev doběhne až na pódium a který nižborskou sklárnu neopustí.
Foto Vojtěch Veškrna
„Většinou se k nám dostanou desítky kusů, do finále posíláme sedmdesát procent z nich. Někdy jsou kousky křivé, stává se také, že se v kyselině vyštípají špičky lví hřívy. To všechno tady kontrolujeme,“ vysvětluje zaměstnankyně v poslední místnosti výroby. „Pak už lvi putují k Romaně a dál o nich nic nevíme,“ dodává.
Zmíněná paní Romana, umělecká malířka a specialistka na pískování, je totiž jednou ze vzpomínaných osob, které se do rukou dostanou desky s výsledky jednotlivých kategorií.
Má to logiku – je to ona, kdo na vybroušené, slepené a vyleštěné sošky dodává to nejnutnější: jména vítězů daného ročníku.
Před pískováním se musí obě části sošky Českého lva spojit. Schnutí pod UV lampou trvá necelou minutu. | Foto Vojtěch Veškrna
Ta se jí do rukou dostávají dva až tři dny před slavnostním ceremoniálem. Že je výroba Českých lvů opředena tajemstvím, tu vědí všichni zaměstnanci a nikdo ho nemá snahu prolomit.
„Víme, že kdybychom se Romany zeptali, stejně nám nic nemůže neprozradit,“ říkají zaměstnankyně v sekci kontroly kvality.
A historkou, že do místnosti, kde se jména výherců pískují, nepustila ani svého syna, to potvrzuje následně i paní Romana. Pískování jmen jí každý rok zabere klidně i patnáct hodin.
Foto Vojtěch Veškrna
Vyrobit v osvitce fólii, vymýt ji vapkovací pistolí, nechat ji usušit, nalepit na cenu a následně opískovat v pískovačce totiž není jen tak. „Minule jsem se tady zavřela, zapálila si svíčky a udělala z toho takový hezký rituál,“ popisuje Romana v místnosti s velkou pískovačkou.
Mimochodem, nejrůznějších cen a ocenění má Rückl na kontě desítky. Kromě Českých lvů se tu letos vyrábějí například designérská ocenění EDIDA 2024, ale třeba i křišťálové trofeje na golfové či fotbalové turnaje.
Takto vypadá pískování nápisů a jmen výherců na ceny Český lev. Finální proces má na starosti paní Romana | Foto Vojtěch Veškrna
Obdobně to funguje v jiných českých sklárnách – například Moser je dlouholetým partnerem karlovarského filmového festivalu.
Do Rudolfina!
Míříme do finále. Opískovaní lvi se zabalí do krabic, ty se následně uloží do ochranných obalů a šup s nimi do auta. To opouští sklárnu v den předávání cen, letos tedy v sobotu ráno. Jakmile dojede nablýskané sklo do Rudolfina, má Rückl hotovo.
Cestu z huti přes pukárnu až do brusírny si může vyzkoušet každý. Nižborská sklárna Rückl dělá komentované prohlídky. | Foto Vojtěch Veškrna
Pak už jeho zaměstnancům zbývá jen sledovat, jak si křišťálové ceny, které tu prošly pod rukama desítkám zaměstnanců, přebírají vítězové. „Spousta mých kamarádů přenos sleduje jen proto, že vědí, že jsem na ceně dělala,“ říká paní Romana.
A vedoucí hutního provozu Bušková potvrzuje, že pro zaměstnance je práce na prestižní sošce ctí: „Na huti je to sice jen polotovar, když ale potom vidíte, jak vypadají po zásahu v brusírně, musíte mít radost. I když tu sošky vyrábíme několik let, pořád nás to těší!“
